Efezským, epištola

heslo: Efezským, epištola

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: Efez        
následující heslo: Effatha

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků kanonický spis NZ, literární formou epištola, obsahově blízký ep. Koloským, součást souboru Pavlových listů, v jehož rámci bývá řazen mezi listy z vězení.

1. Obsah

1,1-23 Úvod

1,1-2 Preskript,

1,3-23 díkůvzdání, chvalozpěv a přímluvná modlitba.

2,1-3,21 První část: Tajemství Kristovo

2,1-10 Hymnicky ztvárněný výklad o spasení vycházející z teze o spasení z Boží milosti skrze víru (2,5-9),

2,11-22 výklad o jednotě bývalých pohanů a Židů v jedné církvi,

3,1-13 o apoštolské službě, která zprostředkuje znalost tajemství (řec. mystérion), tj. tajemství Božího všezahrnujícího záměru (3,10-11),

3,14-21 druhý děkovný hymnus.

4,1-6,9 Pareneze s dalšími teologickými výroky

4,1-16 Výklad o církvi jako těle Kristově a jejím poslání v kosmu uvedená výzvou k jednotě, jejímž základem je jedinost Boží (Ef 4,1- 6),

4,17-5,20 napomenutí, která z výroků o církvi vyvozují etické závěry a jsou soustředěna kolem výzvy v 5,14 (Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých...), patrně součásti křestní liturgie, která byla známa v širších oblastech církve, v rámci listu však navazuje na výroky o Kristově vzkříšení a vyvýšení z 1,20nn a o spoluvzkříšení křesťanů (2,4-6), v níž se však nemluví o smrti s Kristem (srv. Ř 6; Ko 2,12n), v 5,15-20 přicházejí výzvy týkající se křesťanské bohoslužby a

5,21-6,9 řád domácnosti (srv. Ko 3,18-4,1), zahrnující opět výrok o církvi jako těle Kristově (srv. Ef 1,22n; 4,11-16).

6,10-24 Závěr

6,10-20 Výklad o duchovní výzbroji vrcholící prosbou o přímluvné modlitby, aby apoštol mohl dále zvěstovat tajemství evangelia,

6,21-24 osobní poznámka a požehnání.

2. Literární podoba

Ef se liší od starších Pavlových epištol, především pro nedostatek logicky formulovaných argumentů. Teologicky závažné myšlenky jsou podány v rámci napomenutí a výzev jako jejich mimochodem připomenuté zdůvodnění nebo jako jejich přímá součást. Sloh a jazyk má podobné hymnické rysy jako jazyk ep. Koloským, je plný slavnostních obratů a liturgických formulí z křesťanského bohoslužebného života (1,7.17; 3,9; 5,2 aj.) a průměrná délka věty je ještě větší než v epištole Koloským. Ďábel se na rozdíl od nesporných Pavlových epištol (homologúmena) nazývá řec. diabolos, ne satan (řec. satanás), a oslovení moji bratři, časté v Pavlových epištolách zde, podobně jako v ep. Koloským, nenajdeme. Výraznými přejatými texty jsou zlomky hymnu o kosmickém smíření v 2,14-17 a výzva k procitnutí v 5,14. Ostatní hymnické části (1,3-14.20-23; 2,4-7) jsou integrální součástí textu a vznikly (inspirovány křesťanským bohoslužebným životem) spolu s ním. – Četné shody v jednotlivých myšlenkách, motivech i slovních obratech spojují ep. Ef. s 2. Korintským.

3. Vztah k epištole Koloským

Nápadná je podobnost s ep. Koloským. Obdobný obsah a místy i slovní shodu najdeme v Ef 1,1n=Ko 1,1; Ef 1,4b=Ko 1,22b; Ef 1,6bn=Ko 1,13bn; Ef 1,10=Ko 1,20; Ef 1,15-17=Ko 1,3.4.9; Ef 1,19-23=Ko 2,12n (Ko 3,1; 1,16.18n); Ef 2,2=Ko 3,7; Ef 2,5=Ko 2,13; Ef 2,15=Ko 2,14; Ef 2,16=Ko 2,20; Ef 3,2n.5=Ko 1,25-27; Ef 3,7.13=Ko 1,23n; Ef 3,17=Ko 2,6n; Ef 3,19=Ko 2,9n; Ef3,20=Ko 1,29; Ef 4,1=Ko 1,10; Ef 4,2n=Ko 3,12.14; Ef 4,13=Ko 1,28; Ef 4,15n=Ko 2,19; Ef 4,18=Ko 1,21; Ef 4,19=Ko 3,5; Ef 4,20n=Ko 2,6n; Ef 4,22-25=Ko 3,8-10; Ef 4,29=Ko 3,8; 4,6; Ef 4,31=Ko 3,8; Ef 4,32=Ko 3,12n; Ef 5,4=Ko 3,8; Ef 5,5n=Ko 3,5n; Ef 5,16=Ko 4,5; Ef 5,17=Ko 1,9; Ef 5,19n=Ko 3,16n; Ef 5,22=Ko 3,18; Ef 5,25=Ko 3,19; Ef 5,27=Ko 1,22b; Ef 6,1=Ko 3,20; Ef 6,4-9=Ko 3,21-4,1; Ef 6,18=Ko 4,2; Ef 6,19n=Ko 4,3n; Ef 6,21n=Ko 4,7n.

Protože ep. Efezským se ještě nápadněji než ep. Koloským liší od nesporných Pavlových listů, je pravděpodobné, že vznikla později a její autor při tom ep. Koloským volně zpracoval, protože ji považoval za Pavlův autentický list.

4. Teologie a důvod sepsání

Epištola zdůrazňuje Kristovu svrchovanost nad všemi mocnostmi, které ovlivňují běh světa i lidského života. Důraz na přítomný rozměr spásy je tak silný, že výrok o spoluvzkříšení s Kristem je (na rozdíl od Ř 6, kde se mluví o naději vzkříšení s Kristem) nejen položen do současnosti, ale na rozdíl od Ko 2,12n se ani nezdůrazňuje, že taková aktualizace spásy se děje vírou. Ze souvislosti to sice vyplývá, ale v popředí stojí teze o přítomné svrchovanosti Kristově, v níž je základ jednoty církve a koneckonců i světa. Jde o jednotu konkrétní, jejímž základním projevem a dokladem je soužití bývalých pohanů a židů v jedné církvi.

Závažným tématem je tajemství, které lidé dříve neznali (3,5), které apoštolé a proroci (3,6) zvěstují světu (3,3-4; 6,19 srv. Ko 4,3), a církev s ním tak konfrontuje nebeské mocnosti (3,9n). Tím epištole Ef odpovídají motivy z 1K 2,7; 4,1 nebo 1K 15,51. Obsahem tajemství je v podstatě vtělení Kristovo, předně to, že ze své vyvýšené pozice sestoupil mezi lidi (Ef 4,10). Zkušenost víry je zvláštním způsobem domyšlena do krajních důsledků. Pokud pro sepsání této ep. hledáme nějaký zásadní konkrétní důvod, je jím její důraz na jednotu, který nijak nenaznačuje, čím je tato jednota rušena. Zřejmě se polemizuje proti jinému pojetí jednoty, pravděpodobně takovému, které vycházelo ze spirituálního spojení a podcenilo konkrétní jednotu křesťanského společenství a praktickou solidaritu v každodenním životě. Právě v této oblasti, tam, kde se sejde křesťanská obec, vyznává Ježíše Krista jako svého Pána a chválí ho z celého srdce, a kde její členové tak, jak se o tom mluví v řádech domácnosti, směřují k novým formám spolužití, tam je jádro veškerenstva, tam probíhá nejzávažnější a nejduchovnější dění (4,7-16). Také důraz na význam apoštolátu souvisí s takovou orientací víry: Cesta k Bohu nevede odtržením od světa a spojením s nadzemskými skutečnostmi, ale budováním na základě, který položili apoštolové svým svědectvím o životě a smrti Ježíše Krista (2,16-22).

Ef čelí nebezpečným tendencím důrazem na dostačitelnost Kristova díla a na jeho dosažitelnost v konkrétní církvi (To všechno, co jiní hledají na nebi, máme tam, kde se v upřímné víře sejde křesťanské společenství a podle ní hledí žít... sr. 4,8nn). Kde žije církev se svým vyznáním, tam je o spasení již rozhodnuto.

Pastorální epištoly, které odrážejí myšlení jiné skupiny Pavlových žáků, reagují na podobné nebezpečí také důrazem na význam konkrétního společenství církve, ale místo připomenutí přítomného rozměru spasení pokládají za vhodnější varovat před sebejistotou a přítomným prožíváním duchovní záchrany (Pozor na ty, kdo tvrdí, že spasení již nastalo 2Tm 2,18), takže jejich výroky mohou být chápány jako polemika proti (Ko 2,12n nebo Ef 2,6). Ve skutečnosti jde však spíš o dvojí různý pokus odvrátit takové pojetí víry, které vede k duchovní nadřazenosti a neprojevuje se odpovědným životem na světě.

5. Autor, doba vzniku a adresáti

5.1. Jako autor je uveden apoštol Pavel. Z toho, co jsme pověděli, však plyne, že jde o dílo některého jeho žáka, který se cítil být povolán jménem svého učitele zpracovat nově vyvstalá teologická témata tak, že přímo navázal na jeho dědictví. O mravním a teologickém zdůvodnění takového postupu viz pseudepigrafie. Velká část badatelů sdílí toto stanovisko. Protože však pastorální epištoly rozvíjejí Pavlovo myšlení nápadně odlišným způsobem, je třeba obě skupiny spisů chápat jako díla z dvou různých skupin Pavlových žáků. Kdybychom pokládali za přímé Pavlovo dílo i jen jednu z těchto skupin listů, nedovedli bychom vysvětlit, proč jeho žák rozvíjel učitelovo dědictví proti názorům, které učitel zastával koncem svého života. Kdyby obě skupiny listů psal Pavel sám, musel by alespoň upozornit na to, že v odlišné situaci (ta by se musela rychle změnit) formuloval v podobném prostředí jiné teze. Zato lze dobře pochopit, že obě skupiny listů (pastorální epištoly i Ko a Ef) vznikly jako nezávislé domyšlení učitelových názorů dvěma odlišnými skupinami jeho žáků.

5.2. Jako adresáti jsou v dokladech řeckého textu od 4. st. doloženi svatí, kteří jsou v Efezu /a jsou/ věrní v Kristu Ježíši (Ef 1,1), ale v nejstarších rukopisech (p 46, Alef, B) určení do Efezu chybí. Tuto skutečnost by bylo možno vyložit jako důsledek snahy prohlásit tento list, který neobsahuje žádné náznaky konkrétního určení, za ep. obecnou, ale v tom případě by bylo spíš třeba předpokládat, že adresa do Efezu bude zachována v nejstarších dokladech. Je tedy pravděpodobnější, že jde o epištolu psanou pro širší okruh maloasijských křesťanů a zobecňující některé teze ep. Koloským, která se zřejmě osvědčila. Ef byla tedy od počátku koncipována jako obecný list nebo jako list pro širší společenství křesťanů. Značnou oblibu si získala hypotéza, která chybějící údaj o adresátech vysvětlovala tím, že šlo o jakýsi oběžník, v jehož preskriptu se vpisovalo jméno sborů, do nichž byl doručován. Potom by ale musela zůstat mezera pro vyplnění místa určení nebo alespoň předložka v.

Dodatečné spojení s Efezem lze vysvětlit jako snahu zasadit tento list do Pavlova života a spojit jej s místem, kde Pavel působil přes dva roky, ale odkud se nezachoval žádný jeho dopis. Toto určení má přes svou pravděpodobnou druhotnost jisté oprávnění v tom, že Efez jako významné středisko (a po čas hlavní město) provincie Asie byl tak jako tak střediskem oblasti, pro níž byl tento list určen.

5.3. Doba vzniku je dána závislostí na ep. Koloským. Obraz církve jako živého chrámu byl možná inspirován pádem chrámu jeruzalémského v r. 70 n. l. První možné narážky na Ef je možno hledat v listech Ignatia z Antiochiíe na začátku 2. st., doba vzniku leží tedy mezi těmito dvěma daty, patrně v létech osmdesátých.

6. Význam

Ef je prvním dochovaným křesťanským textem, který souvisle rozvíjí teologické úvahy o církvi jako celku v jejím vztahu ke Kristu i ke světu. Úvahy o mocnostech (řec. archai, exúsiai), které jsou reálnými skutečnosmi mezi lidmi a Bohem, vyjadřují význam nadosobních skutečností (zákonitostí, tradic, zákonů, institucí, kulturních a psychologických tendencí), které člověka hluboce ovlivňují. V posledních desetiletích hraje toto zjištění závažnou roli v analýzách společnosti a zvěst o tom, že takové síly přes svůj nesporný vliv člověka nedeterminují, že Kristus, s nímž můžeme být spojeni vírou, je jim nadřazen, se stává skutečným evangeliem.

Na Ef navázal J. A. Komenský ve svém eschatologickém projektu Všenápravy. Důraz na přítomný rozměr spasení, který může vést k sebespokojenosti, vyvažuje Ef rozv

inutím domovních řádů, které do křesťanské literatury uvedla ep. Koloským.