Duch

heslo: duch

autor: Pokorný Petr
autor: Ryšková Mireia  
       
předcházející heslo: Duhm Bernard        
následující heslo: Duch svatý

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. rúach; řec. pneuma. Původně vítr (Iz 40,7; J 3,8) nebo dech, dech který odlišuje živou bytost od neživé či mrtvé (Gn 7,15). Oživující dech pochází od Boha Stvořitele, je to d. Boží. D. Boží je způsob, jímž Bůh působí na světě – uprostřed svého stvoření (Duch svatý). V jiných tradičních vrstvách je touto oživující stránkou lidského života duše a duch (Duch) je zvláštním Božím darem, který vede člověka zevnitř tím, že ho inspiruje k určitým postojům a rozhodnutím, které vedou k cíli danému Bohem. D. a duše se v určitých svých funkcích v biblickém obrazu člověka překrývají. Většinou je to však právě D., který je Bohu odpovědným, ale relativně autonomním nositelem lidské aktivity a rozhodování. Za zvláštní působení Božího d. se považuje fenomém proroctví (1S 10,10n).

Člověk má sklon odcizit se dárci d-a (Iz 29,24), který však svůj lid ustavičně napravuje (Iz 29,22-23). V SZ se v několika vrstvách objevuje představa, že Bůh o odcizení svého lidu nejen ví, ale záměrně s ním jedná divně (Iz 29,14) – vylévá na svůj lid d-a mrákoty (Iz 29,10). Znamená to, že patrně neodpovídá a ponechává svůj lid na čas v osamocení. Dle 1Kr 22,22 par. (2Pa 8,21) může vyvolat i falešného d-a klamu inspirujícího proroctví (srv. satan), která si lidé přejí. Tak mají lidé poznat důsledky svých činů. Funkcí těchto představ je ukázat lidem, že zlo, odcizení a selhání člověka Boží vůli a jeho konečný (eschatologický) záměr neruší, ale v jeho d-u je již zakalkulováno.

Tak i nečistí d-ové (např. Mk 6,7 par.), zlí d-ové (Sk 19,12), d-ové nemoci (L 13,11 BKr) nebo d-ové, o nichž je z kontextu zřejmé, že se protiví Božímu záměru (L 10,20), o nichž se mluví v NZ, nejsou projevy nějakého anti-Boha, ale jsou to svému poslání odcizené části Božího stvoření. Satan se v NZ nejeví již jako nepřímý služebník Boží, ale jako zosobnění lidské iracionální odcizenosti, jako působce hříchu (Mk 4,15 par.). I jako takový zůstává Božím stvořením. Není sice veden Božími příkazy, ale podléhá Božímu soudu a nemůže již zmařit jeho záměr (Ř 16,20; Zj 20,2; srv. L 10,18). Nečistí d-ové, působící nemoci (Mk 9,17; Sk 5,16), vzpouru proti Bohu (Ef 2,2), bloudění (1J 4,6) a vnitřní rozpolcenost člověka, takže nahrazují lidské já a mluví na jeho místě (Mk 5,1-13), neobstojí před Bohem, člověk se jim v Božím jménu může vzepřít (Mk 6,7 par.), a to tím, že je zapřísahá (řec. exorkizó) Bohem nebo Ježíšem Kristem (L 10,17; názorně vynikne tato představa ze Sk 19,13-17). Takovému vymítání ďáblů se v biblistice, teologii i v religionistice říká exorcismus. Exorcismus je teologicky blízkou obdobou odpuštění v oblasti náboženských představ. Zlo je od člověka odděleno, člověk, i zlý člověk, je od něho osvobozen.

Představa démonů a nečistých d-ů patří do starověkého obrazu světa a hraje jinou roli nežli pověrečné představy o nadpřirozených bytostech, které přitahují současné lidi v naší společnosti. Jde o výraz lidského sklonu k odcizení se Bohu i sobě samotnému. Vyprávění o nečistých duších ukazuje, jak zlo, nemoc a odcizení mají také osobní charakter. K jejich biblickému obrazu patří, že na člověka doléhají s osobní svůdností, naléhavostí i hrozbou. Je to v jistém smyslu přesnější popis než přírodovědný, dějinně nomologický (vycházející z dějinných zákonitostí) nebo psychologický výklad. Jsme-li si vědomi této kognitivní (poznávací) funkce vyprávění o démonech, tj. je-li nám zřejmé, že v nich nejde o předmětný popis, nýbrž o obraz, můžeme s nimi pracovat v rámci vědomě přijaté druhé naivity (P. Ricoeur).

Na závěr se ještě vraťme k pozitivnímu užití pojmu ducha. D. je ta část Božího působení, která se projevuje nejen v dějinách, ale i v lidském nitru. Víra se rodí tak, že ten, kdo přijímá Boží věci (víru a s ní související orientaci ve světě) nalézá k víře cestu prostřednictvím Božího d-a (podle jedné ze starověkých představ o poznávání, té, která mluví o poznávání stejného stejným – 1K 2,11).

Bez této angažovanosti vlastního já se takové zásadní poznání, které je spojeno s rozhodnutím, neobejde. S tím souvisí i druhá zásadní skutečnost. Některé entuziastické projevy d-a (radost, zaujetí), nelze na první pohled rozeznat od zaujetí pro jiné věci a cíle. Proto je nutné proklamované dary ducha Božího rozlišovat podle toho, jak odpovídají tomu, co víme o pozemském Ježíši (1J 4,1-3; 2J 7); viz též inkarnace; historická kritika.