Šílo

heslo: Šílo

autor: Sláma Petr    
       
předcházející heslo: šílenství        
následující heslo: Šíloašský nápis

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. šiló, řec. séló, sélóm, sélón; kral Sílo. Hebrejské vlastní jméno místní. Jmenovala se tak významná starozákonní svatyně na místě dnešní Chirbet Seilun, asi 18 km jižně od Šekemu. Podle vyprávění Joz 18 zde po dobytí země Izraelci budují stan setkávání. Z tohoto středobodu zaslíbené země pak Jozue rozděluje kmenům jejich území (Joz 18,11-22). Vyprávění o Samuelovi, kterého vychovává kněz Élí (1S 1-4), líčí Š. jako zděný dům Hospodinův (což koliduje s 2S 7,6: Toto praví Hospodin: Ty mi chceš vybudovat dům, abych v něm sídlil? Nesídlil jsem v domě od toho dne, kdy jsem syny Izraele vyvedl z Egypta.). V Š. se Samuel stává prostředníkem a zvěstovatelem Hospodinova soudu nad Élího rodem. Když si Izraelci vezmou ze Šílo do boje s Pelištejci na pomoc Boží schránu, jsou poraženi a truhla ukořistěna (1S 4,3-11). Vypravěč přímo nezmiňuje likvidaci Šíla, se Samuelem se ale napříště setkáme v Bét-elu, v Gilgálu a v Mispě (1S 7,16). Prorok Jeremjáš již považuje zkázu Šíla za tak srozumitelný obraz, že pomocí něj kreslí neblahý osud Jeruzaléma: naložím s tímto domem jako se Šílem (Jr 26,6).

Šílónská teologie ovšem možná v skrytu žije dál mezi příslušníky Élího rodu a jejich žáky. Mohla mít vliv právě na Jeremjáše a podle některých badatelů ovlivnila vznik hnutí, stojícího za Deuteronomistickým dílem. Podle 1S 21 je totiž Élího pravnuk Achímelek (Achijáš? 1S 14,3) představeným svatyně v Nóbu. Jeho syn Ebjátar je spolu se Sádokem Davidovým knězem, Šalomoun však Ebjátara kvůli jeho podpoře Adonijáše zapudí do kněžského města Anatót (1Kr 2,26). To ovšem vrhá nové světlo na iniciativu Achijáše Šílonského, proroka odkazujícího svým jménem k Š., který podle 1Kr 11,29 na protest proti Šalomounově politice podnítí ke vzdoru příštího krále Jarobeáma. Také Jeremjášův odpor k přílišné sebejistotě posledních judských králů může být mj. živen i touto kolektivní vzpomínkou kdysi ústřední, později však na okraj společnosti vytlačené kněžské rodiny.

Archeologický průzkum lokality prozrazuje osídlení od první poloviny 2. tis. př. n. l., v druhé polovině po jeho obvodu vyrostly hradby. Uvnitř nalezené základy staveb i předměty svědčí o tom, že místo mělo důležitou kultickou funkci. Později jeho význam začal upadat a na čas bylo zřejmě opuštěno. Od 12. stol. př. n. l. je znovu osidlováno, opět plní funkci bohoslužebnou, než je tento vývoj násilím přerván (Pelištejskou invazí po jejich vítězství u Eben Ezeru?, viz 1S 4,3-11). Později je znovu osídleno vesnickým obyvatelstvem, jeho význam se však s někdejším již nedá srovnávat.