Synagóga

heslo: synagóga

autor: Kajlík Vladimír    
       
předcházející heslo: Syn Požehnaného        
následující heslo: synagóga propuštěnců

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků řec. synagógé; hebr. v SZ nejčastěji `édá, v nz. době bét t^efillá. O vzniku a raném vývoji synagogy nemáme mnoho informací. Archeologické a literární doklady prokazují její existenci v 1. st. n. l. pokud jde o Palestinu. Ostatní odkazy referují jen o diaspoře v rámci římského imperia. Četnější jsou archeologické nálezy datované po 1. st. n. l. rozeseté od povodí Eufratu až po dnešní Tunisko na severoafrickém pobřeží. Nejbohatší archeologické pozůstatky starověkých synagog jsou v Palestině, z oblasti Galileje a Golanských výšin, další pocházejí z oblasti Judeje. Zachované synagogální nápisy z Egypta (3.-2. st. př. n. l.) jsou nejstaršími doklady o jejich existenci. Vzhledem k nedostatku informací se názory na dobu, místo, a důvody vzniku instituce s. značně liší. Teorie o jejím vzniku oscilují od období prvního chrámu (8.-7. st. př. n. l.) až do období helénismu (3.-2.st. př. n. l.). Většina badatelů situuje důvod vzniku synagogy do doby krátce po zničení prvního chrámu v r. 587-586 př. n. l., buď během babylónského exilu nebo těsně po něm, do období restaurace Druhého chrámu. Základ synagogální zbožnosti byl viděn ve shromáždění, při němž Nehemjáš a Ezdráš z dřevěného lešení četli z knihy Božího zákona po oddílech a vykládali smysl, aby lid rozuměl tomu, co četli (Neh 8). Vytvoření instituce s. znamenalo radikální převrat v dějinách judaismu. S. představovala nejen zcela nový koncept náboženské praxe, ale ustanovila i zcela nový způsob židovského komunálního života v němž centrální roli v bohoslužbě namísto obětí nahradila modlitba a studium. S. tak umožnila přežití židovství v diaspoře a rozvoj nového typu zbožnosti v době po pádu chrámu v r. 70. Během staletí se s. vyvinuly v důležitá centra komunálního života židovské diaspory. Takto ustavené židovské obce disponovaly obvykle svou vlastní samosprávou, vlastním soudem, svou administrativou, i obecními finančními prostředky a jako takové byly centry politického a sociálního života židovských obcí.

Ježíš učil v synagogách (Mk 1,39par) podobně jako Pavel zahajoval své učení o Kristu v synagogách (Sk 13,5 a dále), metaforicky se mluví o s. satanova (ČEP spolek satanův).

Synagogy byly rovněž místem setkání významných představitelů obce. Zpočátku je institucí obecní a krajanskou spíše než pouze náboženskou: stejně jako řec. název synagógé, též hebr. bét k^eneset znamená prostě shromaždiště. Krajanský aspekt synagogy je zřejmý ze skutečnosti, že se židovské synagogy nebudují jen v diaspoře, ale také v Jeruzalémě (viz Sk 6,9). Bohoslužebná funkce synagogy zpočátku zřejmě nestála v popředí, platí však, že v době přelomu letopočtu není oblast světská a náboženská nijak ostře oddělená. Jako krajanské centrum mimo Jeruzalém a v diaspoře slouží ovšem synagoga také k tomu, aby se zde – patrně v jakési nápodobě chrámové praxe, která se po jeho zboření stane skutečnou náhradou – předčítal konstitutivní dokument židovství, Tóra, aby se zde pronášelo provolání Slyš, Izraeli (Dt 6,4-9; 11,13-29; Nu 15,37-41a) a aby se zde pronášela veřejná modlitba, v době zboření chrámu již zřejmě ustálená a později známá jako Modlitba osmnácti požehnání či Amida (Modlitba, při níž je třeba povstat). Závěrečná doxologie modlitby se později osamostatnila jako modlitba Kadiš; podobně jako Ježíšova modlitba, obsahuje také prosbu za posvěcení Božího jména Odtud označení bét t^efillá. Po rozboření chrámu se náboženská funkce synagogy dostane do popředí, svůj komunitní charakter si ale podrží až do dnešního dne.