Stát

heslo: stát

autor: Čapek Filip    
       
předcházející heslo: stáří        
následující heslo: stát se

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků v hebr. jako m^elúchá království, memšálá panství, vláda, řec. basileia království, exúsia vláda, úřední moc, pravomoc.

1. Politický, správní a geog. jasně vymezený celek. Oproti zemi (hebr. 'erec, řec. gé) jako obecnému výrazu pro lidmi obydlený prostor (srv. Gn 1,2; 1,28) je spravován konkrétním vladařem.

2. V SZ zvl. v tzv. Deuteronistickém dějepravném díle (Joz – 2Kr) je zřetelná teol. kritika jakékoli moci, jež není v souladu s Tórou a jejími nařízeními o výlučném panování Hospodina (viz Boží autoritativní proklamace z Dt 5,31: Já ti sdělím všechna přikázání, nařízení a práva) a o majetkovém, správním a sociálním řádu Izraele. Vztah mezi Hospodinem, jeho lidem i vším stvořením (srv. Gn 9,9; 17,4) SZ pojímá po vzoru chetitských a egypt. vazalských smluv jako dvoustrannou smlouvu (hebr. berít), jež má řadu podob (viz smlouvu s Noe, Abrahamem, Izraelem). V Izraeli na její dodržování v dobách monarchie dohlíželi proroci a každé odchýlení od ní kárali. Její porušení je často líčeno zdánlivě prozaickým příběhy, které však ukazují na zcela konkrétní porušení usnesení, jako v případě Davida, který smilstvem s Bat-šebou porušuje čtyři přikázání Dekalogu. Jakékoli panování je v SZ pojímáno výlučně teocentricky. Stojí-li vladař proti Hospodinu, zvl. usiluje-li sám o božské pocty nebo se uchyluje k modloslužbě, pak přichází Bohem způsobený trest v podobě svržení vlastními lidmi (tak v 2Kr 14 Amasjáš), porážky (tak v 1Kr 22 Achab a poslední judští i izraelští králové), nemoci (tak v 2Kr 1.8 Achazjáš). Podobná kritika zaznívá i z pozdější sz. literatury (srv. zvl. knihu Daniel). Protikladem nakonec vždy neúspěšnému panování jednotlivých králů je Boží panování a očekávané escht. vládnutí pomazaného (srv. hebr. sloveso m-š-ch a z toho odvozený titul Mesiáš) krále z rodu Davidova (Iz 11.11; 54,1).

3. V NZ je důležitým textem o moci Ř 13,1-7 (zde jako exúsia). Apoštol Pavel zde řeší vztah prvních křesťanů ke světské moci s důrazem na pozitivní roli státu, jedná-li v souladu s Božím řádem (srv. v. 2), jemuž je podřízena a jehož je součástí. Úkolem římského panování je podle Pavla prosazovat dobro a trestat zlo. Tím jsou mu dány jasné kompetence, úkoly a meze, které nijak nezpochybňují Hospodinovo vlastní panování. Důležitou teol. protiváhou je Zj 13 kde je tatáž římská moc kritizována pro překročení Bohem stanovených mezí. Autoři tohoto posledního nz. spisu zde vyhlašují v zašifrované podobě konec Říma (číslo 666 ze Zj 13,18 znamená v gematrii buď císaře Nerona nebo Domitiana). Se světskou mocí a zvl. s úctou k císaři se v NZ vyrovnává také Ježíš, když římskému vladaři přiznává pouze světské panování (Mt 22,17-21). Tím se vystavuje kritice, že je jeho nepřítel (srv. J 19,12). Přesto je obvinění z odmítání daně císaři také součástí Ježíšova obvinění před radou podle (L 23,2).