Edóm: Porovnání verzí
ebs>Moravec Bez shrnutí editace |
m (naimportována 1 revize) |
(Žádný rozdíl)
|
Aktuální verze z 28. 3. 2023, 12:19
heslo: Edóm
autor: Stehlík Ondřej
předcházející heslo: Eder, Éder
následující odkazové heslo: éfa
následující heslo: Efez
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
kraj jižně od Mrtvého moře. Jméno země je odvozeno ze semitského slovního kořene označujícího červeň. Je velmi pravděpodobné, že jméno země vystihuje dominující geologický znak krajiny – nubijský pískovec, který oxidy železa barví do dosti syté okrovo-červené. První doklady tohoto jména nalézáme v Egyptě ve 13. st. př. n. l. Nejstarší zmínka o E. je z doby Merneptahovy (1224-1214 př. n. l.) – viz Merneptahova stéla. Jinak archeologické nálezy potvrzují, že tato oblast byla lidmi obydlena již před pěti sty tisíci lety.
Oblast E. je velice suchá a představuje vlastně přechod mezi savanou a pouští. Tím je také dáno zemědělské využití krajiny, které se soustřeďovalo a soustřeďuje především na pastevectví. Z hospodářského hlediska byla pro E. důležitá tzv. Královská cesta – významná obchodní magistrála, která vedla severojižním směrem po východní části edómského území směrem k Akabskému zálivu. Politickým centrem E. byla Bosra.
SZ označuje za původní obyvatele E. Chorejce (Gn 14,6). V době usazování Izraelců v Palestině obývá E. semitské obyvatelstvo. Edómsko-izraelská (hlavně Judská) spřízněnost i jistá vzájemná napětí jsou vyjádřena v praoteckých látkách vyprávěním o Jákobovi a Ezauovi – dvou rodných bratřích. Je vysoce pravděpodobné, že tato vyprávění modelovaná na starším mytologickém podkladu měla i značný ideologický význam obzvláště, když David vojensky připojil E. ke své říši.
I z biblického podání je patrné, že sociální a politický vývoj E. byl oproti izraelskému mírně opožděn. Tzv. seznam králů edómských v Gn 36 je velmi schématický, formálně je patrno, že běží o seznamy dva. Shoda se seznamem malých
soudců naznačuje, že by mohlo jít o seznam lokálních edómských vůdců. Vývoj a strukturace izraelských kmenů vedly i v sousedství k sebeidentifikaci edómského obyvatelstva a k rozvoji jeho politických struktur. Podle biblického svědectví Saul s E. bojoval (1S 14,47 zpráva je ale velmi schématická). Podstatně mírnější a přátelštější vztahy naznačuje přítomnost Dóega Edómského na Saulově dvoře, dokonce v jeho nejužším okruhu (1S 21,8; 22,9).
David E. vojenský podrobil (2S 8,14n). Jóab, velitel Davidova vojska, ze strategických důvodů zmasakroval bezmála veškeré mužské obyvatelstvo E. (1Kr 11,14n) a dal tak pravděpodobně záminku na mnohasetletou kolísavou nevraživost mezi oběma národy. Někteří předáci uprchli do egyptské emigrace, odkud se chystali na návrat a znesnadňovali i styky krále Šalomouna s egyptským dvorem. Podrobení E. a jeho začlenění do Šalomounovy říše je patrné z toho, že Edómky byly zařazeny do Šalomounova harému (1Kr 11,1).
Pravděpodobně teprve za Jórama judského (847-845 př. n. l.) se E. osvobodil a založil samostatné království. 2Kr 8 podává poněkud nejasný obraz událostí z nichž vyplývá, že Jóram zahynul během tažení proti revoltujícímu E. Od té doby až po podlehnutí Asýrii byl E. samostatným královstvím a spravoval si své věci sám. V době, kdy moábský Méša vybojoval na Izraeli své království činí tak také Edómci. Izraelci jsou zaměstnáni Sýrií a později Asýrií a spolu s Judským královstvím se zmítají ve vnitřních sporech a nepokojích.
Amasjáš judský (801-787 př. n. l.) (2Kr 14,7) podnikne jednorázový výpad proti E., je to spíš trestná výprava než pokus o ovládnutí. Tímto výpadem byl ale E. asi značně oslaben, protože místo odporu raději platí tribut asyrskému Adad-nirariovi III (809-782) (tribut odváděl: Týr, Sidón, Izrael; neodváděl: Juda, Moáb, Amón).
R. 732 př. n. l. za Tiglat Pilesera III. se E. definitivně stal asyrským vazalem. Pod asyrskou nadvládou byl E. oproti jiným palestinským státům loajální a vzpour se účastnil leda marginálně. Tato loajalita mu přinášela hospodářský i mocenský vzestup, takže E. začal ovládat jižní oblasti Judska.
Po oslabení a pádu Asýrie následovalo několik let bez nadvlády. Toto období skončilo roku 605 př. n. l., kdy tuto celou oblast ovládl babylónský Nabúkadnesar. Při palestinské vzpouře proti Babylónu (594, Jr 27,1-7) se E. držel zpět. Vysloužil si za to hořké prorocké obvinění ze spojenectví s nepřítelem a velmi ostré opovržení a soud (Ez 25,12; 35,3; 15; Iz 34; Mal 1,2-5; Jl 4,19...) Pověst o edómském zrádcovství časem rostla tak, že 1Ezd 4,45 Edómce již obviňuje z vypálení jeruzalémského chrámu třebaže jej i podle 2Kr 25,9 vypálili Babyloňané. Všechny tyto pomluvy navazují a dále prohlubují edómskou špatnou pověst u Izraelců. Ve skutečnosti se E. choval pouze sebezáchovně a nepřipojil se k předem nezdařené vzpouře. Naopak během odboje i po jeho definitivní porážce poskytl spolu s ostatními tradičními nepřáteli judským uprchlíkům asyl (Jr 40,11). Až teprve Nabonidus táhl do E. (asi 552 př. n. l.) a podle jeho vlastních análů i podle archeologických nálezů E. (především hlavní město Bosu) značně poničil.
Pozdější vývoj E. v době perské a helénistické je prakticky nezjistitelný. Můžeme se pouze dohadovat o etnických proměnách, kdy se do tohoto prostoru tlačí kočovné arabské kmeny z jihu a jihovýchodu. V novozákonní době se E. nazývá Idumea.