Zabít

Z Encyklopedický biblický slovník
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: zabít

autor: Tydlitátová Věra    
       
předcházející heslo: Zábad        
následující heslo: zabránit

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
hebr. r-c-ch, řec. apokteinó. Archetypálním příběhem o zabití je v SZ příběh bratrovraždy (Gn 4,3-15). V případě zabití člověka se už ve starověkých právních systémech začalo rozlišovat mezi neúmyslným usmrcením a vraždou (Ex 21,12-14). Za vraždu následoval trest smrti, zatímco ten, kdo se dopustil neúmyslného zabití, mohl vyhledat azyl (Nu 35,6). V nejstarší době bylo všeobecně uplatňována praxe krevní msty, která měla být právními normami regulována (Nu 35,6-33). V Bibli jsou uváděny tři způsoby hrdelního trestu: ukamenování, upálení a oběšení. Přísné tresty se vztahovaly jen k případům zabití svobodného člověka, právní ochrana otroků byla slabší, ale ani oni nebyli zcela vydáni do libovůle pána (Ex 21,18-21). Nařízení z Dekalogu Nezabiješ bývalo chápáno partikulárně, rozhodně se nevztahovalo na všechny lidi bez rozdílu. Zabití nepřítele (bezbožníka) není odsuzováno. Dokonce je v Dt 7,1-2 a v Dt 20-10-18, striktní příkaz pohanské národy prohlášené za prokleté (chérem) pobít. Nezabiješ se přesně vzato vztahovalo původně jen na zákaz úmyslné vraždy svobodného příslušníka vlastního lidu. Teprve pozdní rabínské výklady zjemnily chápání tohoto přikázání, takže podle Talmudu je například i urážka člověka prolitím krve, a tedy zabitím, protože tvář poníženého zrudne hanbou. Také v NZ je zákaz zabíjení rozšířen i na zlé smýšlení (Mt 5,21-24).

Ježíšovo zabití je na některých místech v NZ vykládáno jako dobrovolná vykupitelská oběť (Zj 5,9) analogická k zabití velikonočního beránka. I jiní boží svědkové bývají zabíjeni zpronevěřilým lidem Božím (Mt 23,29-36).

Se zákazem zabíjení souvisí i tabu požívání krve (viz heslo Krev), protože v krvi sídlí život a na ten nemá člověk právo. Krev zabitého zvířete se navrací ke Stvořiteli. Krev jako nositelka života je vyhrazena pro smírčí oběti (Lv 17,10-12). Zabíjení rituálně čistých zvířat k obětem či k jídlu (hebr. šechítá) nebylo mravně zpochybňováno, alespoň ne jakožto zabití, pouze jako pokus o manipulaci s Hospodinovou přízní (Iz 66,3). Přesto i zvířata požívala jakési etické i právní ochrany před týráním (Ex 23,5, Dt 22,4,10, Dt 25,4 Př 12,10). Mravní zákaz působení bolesti živému tvoru (hebr. ca`ar ba`alé chajjím) se stal v judaismu závazným. Zabíjení zvířat bylo regulováno mnoha náboženskými předpisy, z nichž některé evidentně měly zabránit nesmyslnému utrpení. V židovském zákoně je zakázán i sportovní lov, kterému holdovali např. mravně i nábožensky podezřelí muži Nimrod a Ezau (Gn 10,9; 25,27). Podle mytologického vzorce mnoha kultur i podle tradičních biblických výkladů člověk v rajské zahradě zvířata nezabíjel (Gn 1,29-30), a tedy zabíjení a pojídání zvířat je hodnoceno jako jeden z projevů zlého a upadlého věku. Přes rozšířenou praxi mnoha upřímně věřících křesťanů a židů však nelze z biblických textů jednoznačně a přímo odvodit příkaz či návod k vegetariánství. Např. Klémens Alexandrijský (150-215) pokládal rybolov za vhodnou kratochvíli křesťanského džentlmena. Viz smrt, Desatero.