Závěť

heslo: závěť

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: závdavek
následující odkazové heslo: Závěť Abrahamova      
následující heslo: Závěti patriarchů

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků

1. literárně:

odkaz potomkům a ostatním pozůstalým (řec. diathéké; lat. testamentum) – literární forma (žánr, subžánr), v níž významná osoba minulostí, s níž je spojována duchovní autorita, předává především duchovní dědictví. Literární z. umožňuje (a) pareneticky shrnout základní etická pravidla, (b) zdůraznit závažnost současných problémů tím, že významná osoba je předvídala (vaticinium ex eventu) a konečně (c) dodat jednotlivým pokynům (pareneze) váhu, kterou propůjčuje výrokům blízkost smrti. Nejznámější biblická z. je z. Jákobova v Gn 49, z doby mezi SZ a NZ známe jí inspirovanou a tehdy velmi populární sbírku Závěti dvanácti patriarchů (tj. Jákobových synů) a v NZ je podmanivou závětí vyprávění o Pavlově loučení s Efezskými spolu s literární řečí, kterou tam proslovil (Sk 20,17-38): ...i mezi vámi povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči. Nyní vás svěřuji Bohu ... jsem vám ukázal, že máme takto pracovat, pomáhat slabým ... Všichni se dali do hlasitého pláče ...dojati nejvíce jeho slovy, že ho už více neuvidí.

2. teologicky:

V LXX je diathéké většinou překlad hebr. b^erít – smlouva ve smyslu Bohem ustaveného vztahu mezi ním jako ochráncem a člověkem jako příjemcem ochrany vztahu, který člověk (Boží lid) má vědomě přijmout a zavázat se svou spontánní věrností. Nevěra z lidské strany Boží věrnost neruší, člověk na ni však doplácí.

Kristova smrt je v NZ (Večeře Páně) chápána jako oběť, která zakládá novou smlouvu viz smlouva 5, v níž Boží vůle není vyjádřena jen příkazy, ale člověk se k ní přiklání celou svou bytostí (srdcem).

Apoštol Pavel také užívá výraz diathéké pro smlouvu mezi Bohem a člověkem, ale mluví i o diathéké jako lidské závěti (Ga 3,15). Základním teologickým pojmem je diathéké v epištole Židům (jako z. přeloženo v Žd 9,16.17). Viz smlouva 9.