Vášeň

Z Encyklopedický biblický slovník
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: vášeň

autor: Tydlitátová Věra    
       
předcházející heslo: vápno        
následující heslo: Vašní

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
řec. pathéma. Už v klasické řecké kultuře byla extrémní hnutí duše pokládána za cosi nepatřičného, co odporuje jedné ze základních ctností, uměřenosti. Zatímco dnes je slovo v. pociťováno jako přinejmenším neutrální, mluvíme i o ušlechtilých vášních, v antice mělo převážně negativní obsah. Označovalo nezvladatelné duševní síly, které člověka zotročují a zbavují rozumu, vedou k nejrůznějším závislostem a oslabují vůli. Vášeň je v rozporu s moudrostí i s morální pevností. Vášnivé projevy byly součástí některých kultů, kde byly tolerovány a regulovány. U Platóna se objevuje myšlenka, že by vášeň měla být přetavena v touhu duše po Dobru.

V NZ se slovo vášně objevuje v Ga 5,24. Vášeň je zde charakterizována jako síla, která zbavuje člověka svobody, nutí ho dělat to, co nechce. Od různých závislostí a vášní osvobozuje Boží Duch. Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony. Vášně náležejí starému člověku (Ř 6,6), jsou projevem svévole, která vede ke smrti (Ř 8,13). Že člověk má umřít svým vášním, je myšlenka, která došla velkého rozšíření v asketických proudech křesťanství, v ideálu mnišství i v kalvínském důrazu na přísné mravy.

Odklon od vášní není ideálem výhradně křesťanským, známe jej např. z buddhismu, ale i z mnoha jiných náboženských kultur.