Ucho
heslo: ucho
autor: Tydlitátová Věra
předcházející heslo: úhor
následující heslo: úklady
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
hebr. 'ózen, řec. ús (gen. ótos). V Bibli se myslí zejména ušní boltec, přeneseně pak schopnost naslouchat. Ušní boltce si jak ženy tak muži zdobili náušnicemi, které měly většinou funkci amuletu a měly chránit před uřknutím (Gn 35,4). Zvláštní obřad podstupoval po šesti letech služby propuštěný otrok, který se rozhodl setrvat ve službách svého pána: nechal si šídlem připíchnout pravé ucho k veřejím domu (Ex 21,6). Veřeje symbolicky zastupují celý dům a propuštěnec tak vyjádřil svou vůli zůstat členem pánovy domácnosti. V předbiblických představách jsou veřeje sídlem ochranných duchů domu, takže se služebník svým činem (a zřejmě i obětí kapky krve) zavazoval k oddanosti i těmto bůžkům.
Schopnost naslouchat je vyjádřena mnoha výrazy spojenými s ušima: Mluvit v uši, číst v uši, vkládati v uši, plakati v uši aj. (vše kralický překlad). Sluch je vedle zraku nejdůležitějším smyslem a podle některých je pro Orientálce dokonce významnější než zrak. V Bibli bývá spojován s nasloucháním Božímu slovu (1S 9,15. 2S 7,27 aj.). Ucho jako nástroj vnímavé a soustředěné pozornosti může být otevřeno (Iz 48,6nn. Jr 5,21 aj.), ale také zacpáno (Iz 33,15), Jr 6,10 mluví dokonce o neobřezaných uších, které nechtějí naslouchat Božím slovům. Hebrejskému cítění odpovídá v češtině etymologický vztah mezi pojmy slyšet a poslouchat (být poslušný). Zejména proroci a kněží měli mít své duchovní uši stále otevřené, na to ukazuje zřejmě rituál popisovaný v Ex 29,20. Při svěcení kněží jim byl potřen lalůček pravého ucha krví obětovaného berana. Tak byl posvěcen sluch kněze, aby mohl naslouchat Božím slovům. Schopnost slyšet je spojována s Hospodinovou vládou, proto pro mesiášský věk platí zaslíbení, že budou otevřeny oči slepých a uši hluchých (Iz 29,18 a 35,5). Tak i NZ uzdravuje Ježíš hluché (Mk 7,33. L 7,22) na znamení příchodu Božího království. Na starozákonní představu otevřených
uší navazuje Ježíšova výzva: Kdo má uši k slyšení, slyš.
(Mt 11,15 aj.). V NZ se slyšením myslí především slyšení evangelia, které pak naslouchající buď přijímá, nebo se před ním uzavírá a zatvrzuje (Mt 13,15. Mk 4,12. L 8,10 aj.). Podle Sk 7,51 jsou tvrdošíjnost a pohanské
uši projevem odporu proti Duchu svatému. Protože se boží vůle a evangelium projevují slovem, je v SZ vyzýváno celé stvoření, aby naslouchalo: Naslouchejte, nebesa, budu mluvit, poslouchej, země, řeči mých úst.
(Dt 32,1).
Vedle jiných antropomorfismů a metafor se v Bibli hovoří také o uších Hospodinových (Ž 10,17. Iz 59,1 aj.). Bůh je vnímán jako ten, kdo naslouchá. Mesiáš však nesoudí podle toho, co vidí a slyší, ale rozhoduje podle práva (Iz 11,3n). O modlách se říká, že mají uši, ale neslyší (Ž 115,6. 135,17 aj.). To znamená, že se nijak nepodílejí na existenci, že jsou mrtvé.