Shovívavost, shovívavý

heslo: shovívavost, shovívavý

autor: Sokol Jan    
       
předcházející heslo: sever        
následující heslo: shromáždit, shromáždění

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků řec. makrothymia vykládá Novotný jako dlouhý dech, podle hebr. 'árech 'appajim, dosl. odkládající hněv, kral. dlouhočekání (Ex 34,6; Nu 14,18; Jr 15,15; Mdr 12,10). Tím se však pojem s. příliš zužuje. Na řadě jiných míst SZ se s. vyskytuje současně s milosrdenstvím, slitováním a velkorysostí (Neh 9,17; Ž 86,15; 103,8; 145,8; Jl 2,13; Na 1,3). Ostatně i (pozdní) řec. makrothymia lze také chápat jako velkodušnost či velkorysost.

Lidské jednání oproti reakci živočicha odlišuje schopnost odstupu: odpověď na nějaký podnět nemusí být bezprostřední ani okamžitá. Člověk ji může odložit (známé počítej do deseti), může si ji rozmyslet a uvážit. Z tohoto odstupu se bude i původní podnět jevit jinak: možná jako méně naléhavý či urážlivý, bude lépe vidět jeho souvislosti. Pokud se přece k nějaké odpovědi rozhodne, bude méně emotivní, vyvážená – a tím možná i účinnější.

Tato schopnost odstupu vůči tomu, s čím se bezprostředně setkáváme, je základem i nejnápadnějším projevem lidské svobody. Svobodné jednání nikdy není jen odpovědí, reakcí na to, co se právě přihodilo, nýbrž je výrazem jednajícího člověka, jeho životní zkušenosti, zkrátka jeho osoby. Může být vypočítavé a sobecké, může být nenávistné a pomstychtivé, ale může být i velkorysé nebo obětavé.

S touto schopností svobodného jednání, jednání s odstupem, se člověk nerodí: musí k ní dospět, dozrát, být k ní vychován. Podstatnou částí evropské výchovy v tomto smyslu je právě Bible. Na rozdíl od většiny starověkých mýtů, kde bohové jednají jako lidé, líčí Bible jednání Hospodinovo vůči patriarchům a Izraeli jako svrchovaně svobodné, to jest velkorysé. Učí, že shovívavost není slabost, nýbrž projev svrchované síly (Ř 2,4; 1Pt 3,20; 1Tm 1,16). Je ovšem podmíněna tím, že na ni člověk nehřeší, že si ji jako slabost nevyloží (Sír 5,4-7).

Přesně to vyjadřuje slavné podobenství o odpuštěném dluhu (Mt 18,23-35). Dlužník tu sice prosí o strpení čili odklad, ale věřitel jedná s odstupem: vidí, že dlužnou částku není tak jako tak schopen splatit, že má ženu a děti atd. Proto mu dluh nejen odloží, jak by odpovídalo představě pouhé trpělivosti, ale odpustí (v.27). To je biblická shovívavost, která dává člověku příležitost, i když věcné vyrovnání dluhu není možné. Samozřejmě však vyžaduje to, co v jeho rukou je – totiž podobné jednání vůči druhým zde a nyní (v.33). Právě důrazem na s. a možnost pokání přesahuje Bible každou etiku a morálku.