Odpustit, odpuštění
heslo: odpustit, odpuštění
autor: Tichý Ladislav
předcházející heslo: odpovědnost
následující heslo: odstoupit
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
sloveso s významem napravit narušený vztah mezi dvěma subjekty za podstatného přispění poškozené strany
. Biblická zvěst se dotýká především odpuštění lidského provinění Bohem, ale jde jí také o odpuštění mezi lidmi navzájem.
1. Ve SZ se k vyjádření skutečnosti odpuštění užívá různých hebr. výrazů. Je to především vlastní termín pro o., jímž je sloveso s-l-ch (46krát, z toho 33krát ve kmeni qal a 13krát ve kmeni nifal). Jeho podmětem je výlučně Hospodin. Dále jsou to slovesa s konotací odstranění viny: n-s-' (sejmout, odstranit) a m-ch-h (setřít, zahladit). Do oblasti odpuštění patří také sloveso k-p-r (zakrýt, smířit; jeho původní význam je ovšem sporný). (Srv. také Ž 85,3 se slovesem k-s-h [přikrýt]). Méně častá jsou substantiva, popř. adjektiva od těchto sloves.
Význam potřeby dosáhnout odpuštění je dán vědomím Boží svatosti svatý a lidského hříchu. Bůh je ochoten a připraven o. (Neh 9,17: Ty jsi však Bůh ochotný odpustit
; Ž 86,5; Jr 33,8), a to i opětovně (srv. Mi 7,18nn). Odpuštění předpokládá obrácení (Iz 55,7; Jr 36,3; Ez 18,23; viz obrátit se), zůstává však suverénním Božím činem (Iz 43,25: Já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti...
; Jr 31,34; Ž 130,4: u tebe je odpuštění
). O odpuštění lze prosit (srv. Ex 34,9: Mojžíš), k jeho dosažení se přinášela oběť (Lv 4,35; 1S 3,14), jako smírčí prostředek sloužila krev (Ex 30,10; Lv 4,25; Ez 45,19) nebo pokropení vodou (Ž 51,4.9). Bůh však není závislý na obětech (Iz 1,11; Ž 40,7; 50,3; 51,18n.). Odpuštění znamená opětné přijetí do Božího vlastnictví (Ex 34,9), obnovuje sílu a zdraví (Iz 33,24).
2. V NZ se pro o. užívá nejvíce řec. slovesa afiémi, které už v LXX sloužilo jako překlad různých hebr. výrazů pro odpuštění (nejen s-l-ch, např. Lv 4,20; 5,10.13, ale i n-s-', např. Gn 4,13; Ex 32,32, a k-p-r např. Iz 22,14), i když v NZ toto sloveso vyjadřuje většinou významy jiné (zanechat, opustit, dovolit), takže ze 146 výskytů tohoto slovesa v NZ jen asi u 44 se setkáváme s významem o. (u Pavla pouze Ř 4,7 v citátu ze SZ [Ž 32,1]). Odpovídající substantivum afesis má však téměř na všech místech (15 ze 17) význam odpuštění. Méně často se užívá řec. slovesa charizomai (L 7,42n. o dluhu, jen 2K 2,7.10; 12,13 o odpuštění provinění člověkem, Ef 4,32; Ko 2,13; 3,13 o odpuštění Bohem; na daších místech z celkového počtu 23 výskytů má významy jiné, jako poskytnout, darovat, vydat, prokázat přízeň
. L 6,37 je pro o. užito (dvakrát) slovesa apolyó (rozvázat, zprostit). Jk 5,20; 1Pt 4,8 má pod vlivem SZ význam o. sloveso kalyptein (přikrýt). Ř 3,25 nacházíme substantivum paresis (odpuštění, prominutí).
2.1. Jan Křtitel hlásal křest na odpuštění hříchů (Mk 1,4; L 3,3).
Ale vlastním nositelem nz. zvěsti o odpuštění hříchů je Ježíš Kristus. On má moc na zemi odpouštět hříchy; a tuto moc také uplatňuje (Mk 2,5-10, parr. Mt 9,2-6 a L 5,20-24; L 7,47-49). Podle J 20,23 předává zmrtvýchvstalý Ježíš tuto moc svým učedníkům (komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte [dosl.: zadržíte], tomu odpuštěny nejsou
; srv. také Mt 16,19; 18,18). Základem a zárukou odpuštění hříchů je prolití krve Ježíše Krista, jeho smrt na kříži, která znamená vykoupení (Mt 26,28; Mk 10,45; J 1,29; Ř 3,25; Ef 1,7; 1Pt 2,24; 1J 1,7; Zj 1,5) a přináší smíření s Bohem i mezi lidmi (Ř 5,10n; 2K 5,18-20; Ef 2,16; Žd 2,17; 1J 2,2; 4,10). Apoštolové jsou pověřeni zvěstováním tohoto odpuštění (L 24,47; Sk 5,31n; 10,43; 13,38n). Jako neodpustitelný je označen pouze hřích proti Duchu svatému (Mk 3,28-30, parr. Mt 12,31n a L 12,10), protože zřejmě představuje odmítání nabízeného odpuštění. Jinak Žd 6,4.6; 10,26n v rámci pareneze listu nevidí možnost druhého obrácení pro toho, kdo už přijal světlo a poznal pravdu.
2.2. Odpuštění vyžaduje ze strany člověka pokání, obrácení (L 5,32; 15,7.10; 24,47; Sk 2,38; 3,19; 5,31), popř. i vyznání hříchů (Sk 19,18; Jk 5,16; 1J 1,9; srv. Mk 1,5, par. Mt 3,6; L 5,8). Nezbytnou podmínkou dosažení odpuštění od Boha je ochota také lidem o. jejich provinění (Mt 6,14n par.; Mk 11,25; Mt 6,12, par. L 11,4 [prosba o odpuštění v modlitbě Páně]; Mt 18,21n par.; L 17,3n.; Mt 18,35; L 6,37; Ef 4,32; Ko 3,13). V tom se uplatňuje rovněž požadavek jednat jako nebeský Otec (Mt 5,48; L 6,36). Viz též smíření, smířit.