Hřích

heslo: hřích

autor: Balabán Milan    
       
předcházející heslo: hřešit        
následující heslo: hříšník

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. chattá'á, chét', popř.ávón, réša, péša, jako vina ášám, řec.hamartia. Za výrazem chét jsou konkrétní představy, zvl. minout (se), špatně mířit, netrefit. V Sd 20,16 např. pův. konkrétní význam – vrhání kamenů prakem. Většinou se však používá tohoto slova v přeneseném významu.

1. Hřích spočívá v tom, že se člověk míjí se svým životním cílem, který je mu vyjevován Zákonem, prorockými kázáními proroci i výroky mudrosloví. Tak se míjí se svým Bohem, který ho vyvedl z poroby (Ex 3), ale i s člověkem jako spolubližním, kterého má milovat stejně jako svého Boha (Dt 6,5; Lv 19,18; Mt 22,37-4O). Hříchem nastává zlý skluz k cizím božstvům či modlám (Ex 2O,3; Dt 16,22; 1K 5,1O aj.). Hříchem se člověk míjí s člověkem – věrolomností, lží, falešným svědectvím, cizoložstvím, vyléváním nevinné krve (Lv 5,24).

2. Později, zejména v NZ, byla vina převedena na náboženskou rovinu – šlo o odmítnutí nebo zapření Boha, porušení 1. přikázání Desatero, ztrátu orientace v životě, odcizení vlastními lidskému poslání a tím i zneuctění sebe samého. Nábožensko-právní charakter viny tak převládl. Vina je dluh, který má člověk vůči svému (ať nejbližšímu, tak vzdálenému) bližnímu. Sám Bůh chrání člověka v jeho cti, právech a oprávněných požadavcích. Člověk nemá být urážen a okrádán. Nemá být zkracován na majetku. Dopustí-li se člověk viny na druhém, stává se to dluhem, který je nutno splatit. Jak v oblasti sociální, tak i v zóně náboženské platí nezbytnost splatit dluh, a to ve lhůtě, jež byla stanovena. Vina – jakožto dluh – je nepromlčitená. To dochází výrazu v NZ, např. v Ježíšových podobenstvích: Zaplať mi, co jsi dlužen! (Mt 18,28) To jsou ovšem slova nemilosrdného služebníka, platí však i ve vztahu k Bohu, jemuž jsme všichni dlužni úctu a lásku. Proto se peněžní dluhy stávají v nz. poselství metaforou bytostných lidských vin.

3. Jestliže většina biblických textů vidí hříšnost člověka spektrem konkrétních poklesků (Ž 25,8; J 8,7), mluví Pavel často o hříchu v sg. jako o stavu člověka, o jeho celkovém postoji, a především častěji než jiní bibličtí autoři o hříchu jako samostatném subjektu (Ř 6,12.17; Ga 2,17).

4. Hloubka lidských dluhů se nevyčerpává jen požadavkem mravního narovnání nebo náboženského uvědomění. Účinnou odpovědí na tyto viny-dluhy je ve vrchlných výrocích Bible Boží odpuštění. Tento velkorysý Boží akt, který můžeme přirovnat k amnestii, zavazuje toho, kdo byl zbaven dluhů, aby i on zbavil dluhů toho, kdo se proti němu provinil, jinak je zle (Mt 18,23-35). Tuto podvojnost odpuštění vin-dluhů najdeme v klasické podobě v modlitbě Páně: A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. (Mt 6,12). Zadlužit se můžeme sterým způsobem – třeba v manželském soužití (1K 7,3). Osnovu našeho zadlužení rýsuje Boží zákon (Desatero – Ex 20: nekrást, nezabíjet atp.). Výsostným pocitem dluhu je vědomí (např. u apoštola Pavla), že jsi dlužníkem i těch, kteří o tom nevědí nebo vědět nechtějí, to jsou ti, kdo mají být přičiněním toho, kdo se ke Kristu hlásí, vytrženi z duchovní temnoty (Ř 1,14). Vinu jako smrtelný dluh odstraňuje sám Bůh,Otec Ježíše Krista. To je vyjádřeno v již v SZ v písních o Služebníkovi (hebr. ebed), kterého jeho Pán zkrušil nemocí, smrtelnou chorobou, aby položil svůj život v oběť za vinu (Iz 53,10). To odpovídá nz. christologické výpovědi, že ten, který nepoznal hřích, se kvůli nám ztotožnil s hříchem a tak nám umožnil, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti (2K 5,21). Viz smířit.

5. Zvláštní otázkou je výklad slov o neodpustitelném h. proti Duchu svatému (Mk 3,29). Nejde o absolutní hranici Božího odpuštění, ale o nejtvrdší varování proti převracení pravdy. Ježíš tak odpovídá na tvrzení, že je spolčen s nečistým duchem (Mk 3,30). Podle Mt 12 a L 12 je to (z hlediska křesťanské víry) horší než zapřít Ježíše jako Syna člověka.