Sumer
heslo: Sumer
autor: Hruška Blahoslav
předcházející odkazové heslo: Sulamitská
předcházející heslo: sůl
následující heslo: sup
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
správněji Šumer, z akkadského Šumeru. V sumerštině výraz Ki-en-gi(r) nebo Kalam s nejistým překladem země vznešeného(?) pána
, používaný vzácně jako jiné jméno města Nippuru s chrámovým komplexem nejvyššího sumerského pozemského boha Enlila. Jako geografický termín označuje též Babylónii
, tj. krajinu jižní Mezopotámie od Nippuru k břehům Perského zálivu, na rozdíl od Ki-uri Akkad
, krajiny ležící severně od Nippuru.
Mezi badateli převládá shoda, že historický název Sumer odpovídá starozákonnímu jménu země Šineár, vyskytujícím se v seznamu národů (Gn 10,10), odvozovaných po potopě světa
od Noemova potomka Cháma a tvořících součást království bohatýrského lovce Nimroda. Do země
Šineár měla patřit města Babylón, Erek (Uruk), Akad (Akkad) a Kalné (snad Ur nebo Nippur, spíše však Arpád či Aleppo v Sýrii, srovnej Kalno u Iz 10,9).
Sumer a sumerská civilizace jsou ovšem ve světových dějinách velké pojmy, které autoři biblických knih z historické tradice nepochybně dobře znali. Svědčí o tom (Gn 10,10) biblické jméno města Erek (Uruk), odkud máme (od konce 4. tis. př. n. l.) nejstarší doklady obrázkového a později i klínového písma. Uruk byl také městem legendárního krále Gilgameše (sumersky Bilgamese; asi 27. stol. př. n. l.), o němž se dochovalo šest sumerských epických básní a akkadský epos o dvanácti tabulkách, považovaný všeobecně za nejvýznamnější starověké literární dílo před Homérem.
Sumerové byli etnikum neznámého původu a jazyka, který nedovedeme zatím zařadit do žádné jazykové rodiny. Do Mezopotámie přišli (snad z Přikaspí nebo z oblasti pod Kavkazem) již během 5. tis. př. n. l., kdy se nenásilně asimilovali s místním zemědělským obyvatelstvem (Protoeufratci a Prototigriďané). Přinesli s sebou mnoho nových kulturních a náboženských podnětů, mimo jiné i mytické představy počátečním chaosu a uspořádání kosmu, stvoření lidí z hlíny jako náhrady božstev
s údělem pracovat, které se přes kontakty s babylónskou a asyrskou mytologií dostaly až do knihy Genesis (Gn 2,7; 3,17-19). Připisuje se jim i zavedení intenzivního obilnářství na uměle zavlažovaných polích a orebného hospodářství, které mytické texty řadí vedle znalostí dobytkářství a řemesel do civilizačních darů
božstev lidem. Sumerské slovo eden pro úrodnou část suchá stepi (oázu?) dalo podle některých badatelů základ pro starozákonní jm. božské zahrady (ráje
– Eden; Gn 2,8-3,23).
Také hierarchický panteon antropomorfních božstev je zřejmě jejich inovací v prostředí přírodních bohů usedlého a nomádského obyvatelstva Mezopotámie na úsvitu dějin. Se Sumery jsou spojovány i pojmy božského řádu
(giš-chur) a božských mocí (me), zapsaných na hliněných tabulkách, stejně jako víra v osudovost (predestinaci) a víra, že existují osobní tabulky osudu
(dub-nam-tar) každé lidské bytosti. Sumerové také byli nejstarším etnikem, které vytvořilo státní formaci tzv. městského státu (Uruk, Lagaš, Umma, Ur aj.) s lokálním vládcem (tituly en, ensí a lugal), který nejprve byl i veleknězem. Později se v tzv. novosumerské říši (22. – 21. st. př. n. l.) vytvořil teritoriální stát s metropolí v Uru a systémem dalších provincií. Sumerština se po zániku, který způsobily nájezdy amorejských kmenů, stala od 19. st. př. n. l. archaickým, vznešeným
jazykem (eme-gi) vzdělanců, podobně jako latina ve středověku. V písařských školách se však vyučovala až do zániku staromezopomanské civilizace na konci 6. st. př. n. l. a její základní znalosti měli i řečtí antičtí autoři, např. Béróssos, žijící v Babylónu (3. st. př. n. l.).
Typickým projevem sumerské sakrální architektury byl nejprve chrám na podestu a později stupňovitý chrám (zikkurrat; babylónská věž
, viz Gn 11) s výškou často přes 30 m, který sloužil ve větších sídlištních útvarech jako místo výjimečných slavností, zvláště potom svaté svatby
(řec. hieros gamos), tj. rituálu, který měl zajistit zemi na příští vegetační období plodnost. Stupňovité chrámy byly archetypem svatých pahorků
, spojujících zemi s nebesy. V sumerských mýtech o mizejících božstvech plodnosti (Dumuzi, biblický Tammúz), která se vracela na počátku vegetačního období znovu do svých chrámů, nalezneme počátky pozdějších představ o zmrtvýchvstání.
Předpokládáme, že samostatnost sumerské civilizace skončila na přelomu 3. – 2. tisíciletí př. n. l.