Ninive
heslo: Ninive
autor: Hruška Blahoslav
předcházející heslo: Nimší
následující heslo: nísan
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
Sumersky Ninaki, Uru-ku6-aki, akkadsky Ninua, hebrejsky Nineweh, řecky Nineue, Ninos; dnes dva rozsáhlé sídlištní pahorky na předměstí města Mosúlu v Iráku na Tigridu. Obě uvedená sumerská jména jsou kryptogramy, první pro zvláštní podobu bohyně lásky a plodnosti Inanny a druhé je převodem starého piktografu velké ryby chycené do vrše(?).
Doloženo souvislé osídlení od pozdního neolitu až do doby římské. Ve 4. tis. př. n. l. významné sumerské(?) městské středisko s monumentálními cihlovými stavbami. Chrám bohyně Inanny (Ištary) s nálezy vzácných kultovních soch. Ve 13. stol. př. n. l. jedno z hlavních správních míst asyrských králů, od 7. stol. př. n. l. za panování Sinacheriba a Aššurbanipala poslední metropole novoasyrské říše (srovnej 1Kr 19 a Iz 37). Zvláště za Aššurbanipala (668 – 627 př. Kr.) patřilo Ninive vedle Babylónu v jižní Mezopotámii mezi největší města starého Předního východu (rozloha přes 750 ha, dvojité hradby dlouhé 12 km s 15 branami, akropole s královským palácem, monumentální plastiky, kultovní cesty zdobené reliéfy, vstupní kolosy s historickými nápisy u vchodů do vladařské rezidence). Město mělo parky, zahrady (včetně zoologické) a datlové háje, zásobované z umělých kanálů, rezervoárů a dlouhých akvaduktů.
Zcela ojedinělý je nález Aššurbanipalovy knihovny, kde byly na 25 000 dosud nalezených klínopisných tabulkách shromažďovány, opisovány a archivovány lexikální, literární a náboženské texty, psané v zaniklé sumerštině a akkadštině. Sumerské texty byly často překládány do akkadštiny.
Ninive dobyla roku 612 př. n. l. spojená vojska Babyloňanů a Médů, která přivodila zánik novoasyrské říše. Tento zánik velkého a pyšného města
předpovídali proroci Nahum a Sofonjáš (Na 1-3; Sf 2,13-15). Nahumovu vizi o zkáze hradeb záplavami z protržených hrází (Na 2,7-9) vykopávky nepotvrdily a nebyla by ani možná, protože se město rozkládalo na vysokém ostrohu nad Tigridem a vody ze severních umělých zdrojů by ho nemohly vážněji ohrozit. Sofonjášova hrůzná věštba o opuštěné a zpustlé krajině se naopak vyplnila. Tell Kujundžik je arabským toponymem pro pahorek (stád) ovcí.
Ninive je spojeno s příběhem o Jonášovi, který sem přichází jako typ misionáře tlumočícího zvěst Božího slova (Jon 1,2; 3,2). Město bylo tak rozlehlé, že se jím muselo procházet celé tři dny (Jon 3,3). Je však pravděpodobné, že hrdina příběhu nebydlel v centru za hradbami, ale na jednom z předměstí, podle arabské tradice na pahorku proroka Jonáše
(Nebi Júnus), kde se jeho mešita nachází asi 2 km východně od akropole s královským palácem.
Jonáš zmiňuje, že se jeho věštby obyvatelé Ninive báli a káli se, jejich král dokonce sestoupil z trůnu (Jon 3,4-10). O žádném ninivském pokání
však nemáme v textu SZ ani v klínopisných pramenech žádné zprávy, i když určité narážky nalezneme ještě i u novozákonního Lukáše (L 11,30) a Matouše (Mt 12,41).
Francouzské a později i britské výzkumy Ninive probíhaly již od roku 1842 do počátku první světové války a jsou spojeny se jmény slavných archeologů. Ve starších biblických dokladech (Gn 10,11) je Ninive řazeno vedle Kalchu a jiné královské rezidence mezi Ašúrova (asyrská)města v Nimrodově království, kam dále patřil i Uruk a Babylón v zemi Šineár. Výpověď potvrzuje zřejmě dávné osídlení prehistorickými zemědělci (Prototigriďany) a určité obchodní a kulturní vztahy s jižní Mezopotámií (Sumery?). V době asyrské invaze do východního Středomoří byly pravděpodobně do Ninive odváženy tributy izraelského krále Menachema (Menašema) a později i kořist z dobytého Samaří (2Kr 15,20; Iz 8,4). Asyrský král Sinacherib ve svém paláci uschoval i tribut od judského Chizkijáše (2Kr 18,14) po návratu z vítězného palestinského tažení (2Kr 19,36; Iz 37,37).
Poměrně pozdní přestavbu prastarého města Ninive na poslední metropoli asyrské říše v 7. stol. př. n. l. (po Aššuru, Kalchu a Erbéle či Arbéle) badatelé vysvětlují Sinacheribovou a Aššurbanipalovou vzdělaností, která chtěla navázat na kultovní a náboženské tradice počátků mezopotámských dějin, v nichž hrál kult bohyně Ištary (sumerské Inanny) velkou roli. A právě tato bohyně byla s novým hlavním městem odjakživa spojena. V nových teologických úvahách byla tehdy pozemská Ištara povýšena do rodiny nebeského Ana a ztotožněna s planetou Venuší (Jitřenkou a Večerkou). Dostala se tak do blízkosti státního božstva Asyřanů Aššura, který byl – stejně jako babylónský Marduk – uctíván jako hlavní vládce polyteistického panteonu. Snad právě proto měl Jonáš Ninivany přesvědčit, že jinde již dlouho existuje i jiný Bůh, který je přijatelnější a mocnější.