Lingvistika

Z Encyklopedický biblický slovník
Verze z 28. 3. 2023, 12:20, kterou vytvořil Moravec (diskuse | příspěvky) (naimportována 1 revize)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: lingvistika

autor: Lukeš Jiří    
       
předcházející heslo: lilie        
následující heslo: Linus

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
věda zkoumající jazyk, jeho užívání, funkci, minulost a vývojové zákonitosti, souvislosti s mimojazykovými skutečnostmi, také vztah k jiným disciplínám. Prezentuje jazyk jako ucelený a souvislý systém, v němž jsou vztahy náležitě uspořádány a hierarchizovány. Počátky l. sahají v Evropě až ke starým Řekům, zejména k Platónovi, Aristotelovi, stoikům či Dionýsiovi z Thráku (170-90 př. n. l.). Podstatný je však vývoj ve 20. stol., který odstartoval F. de Saussure svým dílem (Kurs obecné lingvistiky), s nímž je spojen počátek moderní synchronní l. Saussurovo oddělení synchronního a diachronního zkoumání jazyka umožnilo nahlížet jednak strukturní vlastnosti jazyka v dané chvíli, jakož i jeho dějinný rozměr. Tyto skutečnosti, jakož i další vývoj strukturalismu, sémiotiky a poststrukturalismu, nezůstaly v oblasti biblických interpretačních metod bez odezvy a podnítily rozvoj exegetických přístupů k biblickému textu, které v různé míře zapracovávají nové poznatky o funkci a povaze jazyka (nová literární kritika, narativní kritika, socio-rétorická kritika, reader-response criticism, poststrukturalistická kritika, feministická a ideologická kritika). Přes veškerou kritiku, které byla saussurovská l. vystavena (zejména M. Bachtin), je možné říci, že pro oblast biblické interpretace byla mimořádně podnětná a připravila půdu pro uplatňování přesné formální analýzy stavby textu, což přispělo k docenění finální textové podoby.

Je třeba mít na mysli, že narozdíl od kritiky redakce zahrnuje l. i zodpovědnou práci s jazykem. Např. vyprávění v Mk 3,1-6 je strukturováno chiasticky (chiasmus), takže klíčový výrok ve verši 4a se ocitá uprostřed. Jde však patrně o výsledek podvědomé logiky řeči. Zdůraznění textu jako nadčasového a samostatně fungujícího celku zvýšilo objektivitu textové výpovědi, která se však stává statičtější a dochází k oddělení řeči (objektu) od řady zpětných vazeb k historickým danostem. V. t. synchronní výklad.