Kvílet

Z Encyklopedický biblický slovník
Verze z 28. 3. 2023, 12:20, kterou vytvořil Moravec (diskuse | příspěvky) (naimportována 1 revize)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: kvílet

autor: Macek Ondřej    
       
předcházející heslo: kvas        
následující heslo: kvítek

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
hebr. hif. od j-l-l, řec. alalazó, koptó – neartikulované rozražení hlasivek výdechovým proudem, synonyma: naříkat, skučet, výt, velmi plakat, bědovat, sténat. V nehostinné a hrozné poušti, v místech, kde se nedalo žít, v kvílících pustinách našel Hospodin Izrael (Dt 32,10). Jindy byl Izrael trápen, až kvílel (Iz 52,5). Kvílení má však místo především ve slovníku proroků, je totiž průvodním jevem dnu Hospodinova (Iz 13,6; Am 8,3; Sf 1,10), součástí přípravy na něj (Ez 30,2; Mt 24,30), tento den bude to tak strašný, že postižení budu k. (Iz 65,14) např. jako staré panny (Jl 1,8) či jako holubice (Iz 38,14) – a nejen oni – i stromy budou k. (Za 11,2). Výraz k. je tedy prvkem v prorockém varování. Kraličtí překládají výrazem k. různé projevy pláče, skučení a hlasitého nářku (např. hebr. '-b-l, s-p-d, subst. 'ével, mispéd, řec. ololyzó, thrénó, subst. penthos), zejména pak oplakávání mrtvých (Gn 23,2; 50,10) – v tom případě je k. často součástí dalších (nejčastěji sedmidenních) smutečních rituálů (půst, holení se, bití v prsa aj.). Takové kvílení provázelo na kříž i Ježíše (L 23,27 – kral., ČEP: oplakávaly), který je sám předtím umlčoval (L 8,52 – kral.) a navracel zemřelé k životu.