Klenba

heslo: klenba

autor: Moravec Jan    
       
předcházející heslo: Klément Římský        
následující heslo: Kleofáš

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků totiž nebeská k. Hebr. raqía` od r-q-` rozprostírat se, roztáhnout, vytepat; LXX: stereóma pevné, neochvějné – z toho lat. firmamentum, což přešlo do moderních jazyků (něm., ang., franc.).

Podle staroorientálních představ pevná průhledná koule nad zemí, nad níž jsou vody nebeského oceánu. Stvořitelské mýty líčí vznik světa jako prostoru vzniklého rozdělením prvotních chaotických vod (babyl. Tiamat) na dvě části: horní, zadržované klenbou, a dolní, obklopující a nesoucí zemi (srv. Gn 1,6-8). V takto vzniklém prostoru může vzniknout země se živými tvory. Naopak pokud k. přestane plnit svou funkci (otevřou se v ní propusti, '^arubbót), znamená to zánik světa. Spodní analogií nebeských propustí jsou propastné tůně, ma`jánót tehóm. Obé je zmíněno při potopě světa (Gn 7,11; 8,2), takže se pravody spojují zdola i shora. Znovu se tento scénář bude opakovat při soudu nad světem (Iz 24,18). Některé texty naznačují, že otevírání '^arubbót je mechanismem deště a proto je spojeno s požehnáním (2Kr 7,2; Ma 3,10), podobně jako propastná tůň (Dt 33,13).

Forma či materiál klenby jsou přirovnávány ke křišťálu (Ez 1,22; Zj 4,6) či safíru, což souvisí s modrou barvou oblohy (Ex 24,10; Ez 10,1).

O k. se mluví jen na několika místech v B; více při stvoření v Gn 1 a pak v Ezechielově vizi bytostí kolem Božího trůnu (Ez 1,22-26; 10,1). V Ž 19,2 je v paralelismu k nebi. V Da 12,3 figuruje k. jako obraz záře, podobně jako u Ez. Ještě je jako střed nebeské k. přeloženo řec. mesúranéma – střed nebe, zenit – ve Zj 8,13; 14,6.

K. je však v pozadí řady obrazů o nebi (viz více).