Potopa

Z Encyklopedický biblický slovník
Verze z 19. 12. 2023, 10:53, kterou vytvořil Moravec (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: potopa

autor: Hřebík Josef    
       
předcházející heslo: potomstvo
následující odkazové heslo: potupa      
následující heslo: poučující žalm

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
hebr. mabbúl; řec. kataklysmos. Příběh Gn 6-9 o ničivé záplavě, seslané jako Boží trest na zkažené lidstvo, z níž se zachrání v arše jen spravedlivý Noe se svou rodinou a se zástupci všech zvířecích druhů.

1. Literární aspekt

Redaktor, který dal vyprávění konečnou podobu, použil dvou souběžných, ale v detailech rozdílných tradic, dle teorie pramenů tradice jahvistické (Jahvista) a kněžské (Kněžský kodex), jež spojil tak, že z nich vytvořil jediný příběh. Z obou vybral pouze určité úseky a připojil k nim vlastní glosy. Kromě toho zaznívá v jeho vizi také vzdálený ohlas příběhů o potopě, které se dochovaly v jiných kulturách, např. ve starobabylónském eposu o Gilgamešovi; biblický text se však od těchto literárních děl výrazně liší zcela monoteistickým charakterem. Jahvista vypráví příběh, jehož protagonisty jsou člověk a Bůh s lidskými rysy. Postupuje přitom vcelku přímočaře: nebeský prolog, Boží hněv, příkaz vstoupit do archy a jeho splnění, potopa (40 dní), holubice prozkoumávající situaci, oběť a smír. Kněžská tradice vyprávění více stylizuje, zavádí různé klasifikace a počty, střídá schematizaci s vykreslením technického detailu; pouze v líčení vlastní potopy (150 dní) vykazuje jistou plastičnost.

2. Teologický aspekt

Těžiště celého vyprávění nespočívá ve faktografii (kterou je sotva možné s jistotou archeologicky doložit), nýbrž v duchovním poselství, v teologické výpovědi o tom, že lidský hřích (v Gn 6,13 označený jako násilí) přivolává zákonitě trest, ale současně že v přísném Božím soudu je pro člověka skryta naděje na záchranu. Ničivé vodní spousty nadnášejí archu, a tak paradoxně umožňují záchranu těch, kdo jsou v ní (v křesťanské perspektivě předobraz křestní vody, která smývá hřích a zároveň zprostředkovává nový život). Potopa jako Boží soud má tedy dvě stránky: negativní (vše, co je zasaženo hříchem, zahyne – vody slouží jako vykonavatel této radikální očisty) a pozitivní (archa slouží jako místo, které kvůli jednomu spravedlivému poskytne spásu všem – v křesťanském pohledu předobraz Krista a jeho církve). Obojí spojuje výrok v 2Pt 2,5. Po potopě začíná nová éra vztahů mezi Stvořitelem a jeho tvorstvem, předznamenaná na rovině kosmické duhou, na rovině biologické plodností a na rovině dějinné smlouvou.