Obřízka
heslo: obřízka
autor: Schneemann Gisela
autor: Cimala Peter
předcházející heslo: obruba
následující heslo: obuv
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
1. Obecně
Technický termín pro obřízku je v Izraeli odvozen od slovesa m-w-l, které se vyskytuje jen v hebrejštině. Z něho odvozené podstatné jméno múlá je doloženo jen v Ex 4,26. Ritus sám je ovšem starší než jeho označení: je vyjadřován slovesy k-r-t – odříznout (Ex 4,25) a s-w-r – odstranit (předkožku Jr 4,4). Ekvivalent LXX je obvykle peritemnó (také Ex 4,25 a Jr 4,4), výjimečně perikatharizó (Dt 30,6) nebo perikathairó (Joz 5,4).
Obřízka není omezena jen na Izrael, ani jen na národy Orientu. Rozdíly nespočívají ani tolik v aktu obřízky jako spíše v jejím významu. Primární motiv pro obřízku by mohla být podle nábožensko – dějinných dokladů především mimésis (napodobení bohů, zpodobňovaných v podobě ztopořeného mužského údu – ithyfallicky). Odtud lze odvodit iniciační rity na počátku puberty nebo ritus obřízky jako součást svatebních obřadů, ale také jako součást oživovacích obřadů mocí plodivých sil. V pozdější sekularisované interpretaci se potom od obřízky očekává zvýšení plodnosti.
Na druhém místě jsou výklady, které původní smysl obřízky posouvají a přeznačují. K nim patří interpretace obřízky jako zasvěcení nějakému božstvu či dokonce obřízka jako oběť.
V sekularizované podobě sem lze zařadit i psychohygienické pojetí obřízky.
Málo přesvědčivé a vykonstruované se zdá pojetí obřízky jako náhražky kastrace (Sigmund Freud). Je to psycho-patologická antithese (protiklad) symbolu plodnosti, jímž obřízka fakticky byla.
Protože se podle orthodoxního židovského ritu má obřízka konat osmého dne po narození (to se opírá o Gn 17,12 a Lv 12,3) a je slavena jako přijetí do smlouvy Boží s Izraelem, jsou tím všecky názvuky na pubertální či svatební iniciační rity při nejmenším odsunuty do pozadí, ne-li zcela odmítnuty. Osmý den je první den nového týdne, v křesťanské oblasti den vzkříšení. Židovskou obřízku lze považovat za znamení nového stvoření, které kojenci přináší vysvobození ze všeho, co ho (symbolizovaného předkožkou) spojuje s mocnostmi starého věku. Na místo toho je aktem obřízky připojen do svazku smlouvy.
2. Starý zákon
Starý zákon ví ještě o čase bez obřízky. Vznik obřízky zařazuje do období praotců. Tím je řečeno: 1. Obřízka není tedy něčím obecně lidským. 2. Obřízka začíná s Abrahamem, praotcem mnoha národů, obzvláště pak otcem nositele zaslíbení Izáka. Být obřezán tak mohlo znamenat, že obřezaný je Abrahamův potomek.
Obřízkou se nejpodrobněji zabývá Gn 17. V této kapitole se kromě toho vyskytuje 13 x výraz smlouva
. Je to místo, které nejzřetelněji vyjadřuje sepjetí myšlenky smlouvy s obřízkou. Je nápadné, že smlouva s Abrahamem nespočívá jen v jeho vlastní obřízce, nýbrž zahrnuje obřízku celého kmene i služebnictva, které mohlo být podle tehdejších okolností cizího původu. Obřízka tedy nenavazuje ani na pokrevní příbuznost ani na sociální rovnost. Na druhé straně smlouva, do níž vstupuje s Bohem otec, má důsledky pro syna, a to jak z pozitivního, tak i negativního hlediska. (Gn 17,7-8.14; Ex 20,5n). V horizontálním směru zahrnuje generaci, žijící v jedné domácnosti, a ve vertikálním směru zahrnuje její otce i potomky. Tak toto společenství, vymezené smlouvou, v sobě spojuje znaky náboženské obce i národa.
Jako obřezaný lid má Izrael nárok na Boží podporu proti všem přehmatům světa národů (lS 17,26.36; Ž 56,6.12), ale má také povinnosti vůči Bohu. Na druhé straně však pouhá obřízka ještě nedělá z člověka Izraelce. S výjimkou Pelištejců byly sousední národy kolem Izraele obřezány. Verše Gn 17,15-22 vysvětlují tento jev zvláštním příběhem Abrahamovým. Zde jsou obřízka a smlouva zároveň opět odděleny. Tím je znamení obřízky relativizováno. Žádá se jako znamení vyznání. Je to přitakání k vyvolení, ale nepojišťuje žádné nároky u Boha.
Bůh zůstává svobodný k tomu, aby uzavřel smlouvu, s kým chce. Důležitější nežli obřízka je původ nositele zaslíbení Izáka. Synové Izmaele mají své vlastní zaslíbení. Obřízka je zvláštním způsobem předpokladem účasti na slavení Pesachu (Joz 5; Ex 12,43-40), pro účast na kultu a pro posvěcení vůbec i pro zachovávání zákona (v. neobřezaný).
V jednom velmi starém biblickém textu lze rozpoznat výklad, jak k tomu asi došlo. V Ex 4,24-26 se popisuje obřízka syna Mojžíše a Midjanky Sipory. Nejde tu o zavedení obřízky dětí, nýbrž o syna v postavení vzhledem k otci (Ex 4,23). Obřízkou syna je utišen Boží hněv a zachráněn život člověka, propadlého smrti. Zároveň tím Midjanka získává skrze krev, prolitou při obřízce syna, přístup ke smlouvě s Bohem (ženich krví či krevní ženich, hebr. chátán).
Narozdíl od Gn 34 je možné pozitivní spojení Izraele s národy. Izraelec a Midjanka nacházejí v téže události různým způsobem svou spásu. Takové propojení údělu Izraele a národů není ve Starém zákoně neznámé, ale nejzřetelněji je lze rozpoznat v písních o Božím služebníku (Iz 42,1-4; 49,1-6; 52,13-53,12).
3. Nový zákon
V době poexilní praktikovala o. celá řada národů, avšak pouze u Židů získala na své důležitosti jako znamení židovské identity a pravé zbožnosti (viz židovství). Součástí snahy Antiocha Epifana IV. urychlit helénizaci seleukovské říše byl také zákaz o. Židů. Když byl za jeho vlády (175 – 163 př. n. l.). vydán zákaz obřezávat syny pod hrozbou smrti, stala se o. viditelným znamením věrnosti Hospodinu, ale také výrazem odporu a boje za náboženskou svobodu v době Makabejských válek (1Ma 1,44n; 1,58.61). Až na výjimky byla o. Židů v řecko-římské společnosti tolerována. Z pohledu pohanů platila o. za viditelný a charakteristický identifikační znak Židů (lat. nota Iudaica), naproti tomu pohané byli ti neobřezaní
, neobřezanci
(ČEP). K plné přísluštnosti k židovství patřila také o. konvertitů (proselytů).
NZ odráží mnohost a komplikovanost hodnocení o., jak ji dokládají také židovské spisy. O. řec. peritomé, lat. circumcisio, opakem byla neobřezanost, řec. akrobystia (Ga 6,15; Ko 2,2). V NZ je o. u Židů předpokládána – Ježíš byl osmého dne po narození obřezán (L 2,21), také Jan Křtitel (L 1,59), apoštol Pavel (Fp 3,5). Zmínky v evangeliích najdeme jen v J 7,22n (srv. také apokryfní texty: EvTm 53; EvFp 82,26-29).
První spory uvnitř rané círvke souvisely s úspěšnou misií mezi pohany a požadavkem ze strany některých žido-křesťanských skupin obřezávat pohanské konvertity, což bylo na apoštolském koncilu v Jeruzalémě odmítnuto (Sk 15,1-5; Ga 2,1-10). O. je výrazně tématizována v listech apoštola Pavla a ve Skutcích apoštolů, kde nacházíme nejčastější zmínky týkající se o. a hlavní teologické výpovědi.
O. jako znamení smlouvy s Bohem nebyla zrušena, nýbrž spiritualizována (Ř 2,25-29; Fp 3,3). Výroky navazují na SZ, kde poprvé zaznívá kritika spoléhání se na tělesou o.: obřežte svá neobřezaná srdce
(Dt 10,16; Jr 4,4).
Apoštol Pavel se ve svých listech vyrovnával s pojetím Zákona v době po Kristu, především v epištolách Ga, Ř. Ačkoliv byl jako Žid obřezán (Fp 3,5), hlásal evangelium bez požadavku obřízky (Ga 5,11-12). Odmítl dodatečně obřezávat křesťany z pohanů jako podmínku nutnou ke spasení (Ga 5,2) a k plné příslušnosti do církve, protože Bůh ospravedlňuje na základě víry, nikoliv kvůli tělesné obřezanosti (Ř 3,30). Evangelium se stalo mocí ke spáse bez skutků Zákona
, mezi které o. patřila. O. se týkala také jednoty církve, jež byla vyjádřena vírou v Krista, přijetím křtu a Ducha svatého – tím byl zrušen rozdíl mezi Židem a pohanem (Ga 3,26-29; 1K 12,13). Z pohledu spásy přestala být důležitá obřezanost nebo neobřezanost jedince, hlavní bylo nové stvoření
(Ga 6,15). Odmítnutí obřezat spolupracovníka Tita (Ga 2,1-5) ovšem nevylučovalo dobrovolnou o. Timotea (Sk 16,1-3). Pavlův postoj k o. pohanů stojí zřejmě za nařčením (Sk 21,21), že učil Židy, žijící mezi pohany, aby přestali obřezávat své syny. Spory kvůli o. v rané církvi ustoupily do pozadí díky nárůstu křesťanských sborů pohanského původu spolu s procesem postupného oddělování církve od synagógy.
Evangelium bez obřízky znamenalo osvobození křesťanů z pohanů od o., což vycházelo z učení o spasení (soteriologie). Ospravedlnění před Bohem bylo dosaženo na základě víry v Ježíše Krista (christologie).