Oběť

Z Encyklopedický biblický slovník
Verze z 19. 12. 2023, 09:53, kterou vytvořil Moravec (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: oběť

autor: Horák Ladislav    
       
předcházející heslo: oběsit (se)        
následující heslo: obětní dar

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
Hebr. zebach, minchá; řec. thysia.

1. Oběti na poušti a oběti v zemi zaslíbené

I v Izraeli byly oběti samozřejmostí podobně jako v okolních společenstvích. Izrael se lišil v pojetí významu obětí. Am 5,25 má za to, že Izrael na poušti nepřinášel Hospodinu obětní hody a přídavné oběti. Podobně Jr 7,22n popírá, že oběti, jak je Izrael v jeho době přinášel, jsou oběti poslušnosti. Oba mají na mysli, že Izrael mnoho přejal, když vstoupil do Kenaanu a že rozsáhlé obětní předpisy, jak je má Lv 1-7 na sobě nesou odlesk obětních řádů jeruzalémského chrámu, či prostě trvalé svatyně. Vskutku je jen jeden výslovný příkaz k zápalné oběti a to Gn 22,1. Proto Lv mluví jen o obětních řádech, nikde jejich význam nevykládá, jen zdůrazňuje jejich řád. Neznamená to, že by Izrael na poušti oběti neznal, že by tedy jeho bohoslužba byla bez obětí. Ty ale byly určitě jednoduché, aby je mohli přinášet pastevci střídající svá stanoviště.

2. Povaha oběti v Izraeli

Oběti byly přinášeny při různých příležitostech života společenství i jednotlivce, při výročných slavnostech i při různých událostech. Byly přinášeny odedávna už před potopou, nikoli až na výslovný příkaz Hospodinův (Gn 4). Už tím je připomenuto, že obětí není Hospodin k ničemu donucován, že je svobodný a záleží na tom, zda oběť přijme (Gn 4,4,n). V mnoha případech záleželo na knězi, zda nad obětí vynese formuli přijetí. Kněz má při obětech důležitou úlohu. Nejen je přijímá či odmítá (k obětování) a dbá, aby bylo vše podle řádu, ale sám se obětování aktivně účastní, takže Lv 14,20; 15,15 říká, že kněz za malomocného vykoná smírčí obřady před Hospodinem a vyhlásí očištění malomocného. Proto musí být sám čistý, neboť se pohybuje v oblasti posvátna. Zatímco v pohanských společenstvích byly oběti chápány jako pokrm božstvu či jako nátlak na božstvo či jako úplatek (dávám, abys dal), pro starozákonní pojetí obětí je důležitý oddíl Gn 22. SZ nezná proto lidské oběti. Obětované zvíře zastupuje obětníka. Beran, který bude obětován místo Izáka, je připraven, Bůh sám si vyhlédl beránka k oběti zápalné – jako by jej obětoval sám. Zvlášť proroci nepřestávali upozorňovat, že oběti nejsou náhradou za poslušnost, ale výzvou a vyznáním vděčnosti a poslušnosti (Mi 6,6n). Hospodin je nepotřebuje (Ž 50,7-15). Jen ojediněle se mluví o oběti jako o chlebu božím (Lv 21,17). Zato oběť zápalná je vůní libou pro Hospodina (Lv 1,9.13.17), stejně tak oběť ohnivá (Lv 2,9).

3. Obětní řády

SZ má různá označení pro různé druhy obětí. Jsou vlastně dvojího druhu: oběti vytvářející společenství a oběti přinášené jako dar.

Obětní řády i názvy jednotlivých obětí jsou v Lv velmi podrobné a nám ne vždycky srozumitelné.

3.1. Jako oběti, které vytvářely společenství (oběť pokojná, hod oběti pokojné) bylo obětováno čisté zvíře bez vady, obětníkem, který na zvíře vloží ruku a tak se sním ztotožní, zabité, tuk, ledviny a jaterní lalok pak kněz spálí na oltáři (obrátí v obětní dým), jako ohnivou oběť Hospodinu, jako jeho libou vůni, ojediněle: jako pokrm ohnivé oběti Hospodinovy (Lv 3,11), jako pokrm ohnivé oběti (Lv 3,5), jako libá vůně (Lv 3,16). Maso bude součástí hodu, na němž se budou podílet obětující i kněz a tak bude vytvořeno společenství nejen mezi hodovníky, ale i s Hospodinem zastoupeným knězem, který je ve službě. Tento druh oběti se nazývá obětí pokojnou a je vždy spojen s hodem.

Další oběť byla oběť zápalná (Lv 1), jako dar Hospodinu, vždy to musí být samec bez vady (ze skotu nebo ovcí či koz, může to být i hrdlička nebo holoubě zřejmě podle možnosti obětujícího) a celá mimo kůže bude na oltáři obrácena v obětní dým – proto je nazývána celopal. Tato oběť vstoupila do popředí až v době královské.

3.2 Další velkou skupinou byly oběti za hřích a za vinu. Při nich bylo obětní zvíře (býček, kozel, koza, jehně nebo dvě hrdličky či holoubátka – podle postavení a možnosti obětujícího), vždy zabito, krví byly potřeny rohy oltáře a zbytek vylit k spodku oltáře, tuk obrácen v obětní dým (jako při oběti pokojné ), kůže z býčka, všechno maso, vnitřnosti i výměty spáleny vně tábora (srv. Žd 13,11). Tak je obětník ujištěn o odpuštění (Lv 4, 5).

3.3 Zvláštní řád platil pro den smíření (Lv 16) – jeden z hlavních svátků 7. měsíce – období novoroční (byly to: den smíření, slavnost troubení – Nový rok – a slavnost stánků Lv 23). Jen v tento den směl velekněz vstoupit až do velesvatyně. Vedle stanovené oběti za hřích svůj a svého domu bude obětovat za hřích lidu dva kozly a jednoho berana k oběti zápalné. O kozlech bude losovat: Jeden bude určen Hospodinu jako oběť za hřích, druhý pro Azázela – ten bude postaven živý před Hospodina, velekněz na něj vloží ruce a vyzná nad ním všechny nepravosti izraelců, všechna jejich přestoupení se všemi jejich hříchy a vloží je na hlavu kozla. Ten bude pak vyhnán do pouště a ponese a odnese všechny jejich nepravosti do odlehlé země. Nový rok může být opravdu nový, protože hřích, vina je odnesena pryč. Novým rokem opravdu bude až Beránek Boží na sebe vezme, ponese a odnese hřích světa, až zemře, obětován – a jeho vzkříšením Bůh dosvědčí a vyhlásí, že jeho obět přijal (podobný smysl má i oběť při očišťování malomocného Lv 14: přineseni dva ptáci, z nichž jeden je zabit a v jeho krvi je smočen a tak se zabitým ztotožněn pták druhý a vypuštěn do pole a natrvalo odnáší malomocenství tak, že malomocný může opět žít ve společenství).

4. Poselství oběti

Oběti v Izraeli byly také viditelným zvěstováním pro obětujícího. Znázorňovaly svou mnohostí a pestrostí cestu spasení: cestu odpuštění, očištění, smíření a pokoje. Především ony tři významné a výrazné druhy obětí: obět za hřích a za vinu, obět zápalná a oběť pokojná. Proto NZ vidí v Ježíši Kristu naplnění a jeho dílo vysvětluje obětní terminologií (J 1,29; Ř 3,24n; 1Pt 1,18n; Zj 5,6-9; zvláště Žd 10). V něm jsou naplněny jednou pro vždy a pro všechny všechny oběti. A právě proto ti, kteří žijí z oběti Ježíše Krista, mohou a mají být Bohu k dispozici a jenom přinášet oběti duchovní (Ř 12,1; 1Pt 2,5; Žd 13,15).

Význam oběti je patrný také z názvu jednotlivých obětí:

Mincha – vlastně dar, který přináší nižší vyššímu (Gn 32,14; 1S 10,27; Mal 2,13)

Zebach – oběť především ta, která byla zabíjena, tedy oběť zvířete (Oz 3,4; Oz 6,6). S ní byl spojen obětní hod – hod oběti pokojné. Od tohoto názvu je pak v hebrejštině odvozen i název pro oltář.

Oběť zápalná – hebr. olá (s ajin), jejíž kouř vystupoval vzhůru.

Chatta' – vlastně hřích, ale též oběť za hřích, trest za hřích, zbavení hříchu, očištění od hříchu. A pak jsou oběti nekrvavé, mouka, olej, obilí. O všech druzích obětí, o řádu obětování pojednává především kniha Lv a to zvlášť v kapitole 1-7.