Élam

heslo: Élam

autor: Hruška Blahoslav    
       
předcházející heslo: Ela        
následující heslo: Élat

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků Historický, politický a etnický název oblasti v povodí řek Kárún a Kercha v dnešních íránských provinciích Chúzistán a Fárs, částečně i Kermán, Lúristán a Kurdistán (SZ Írán) včetně pohoří Zagros, později i název pro celý záp. Írán.

Název z akkadského elamtu a sumerského elama (NIMki) vysočina. Élamsky haltamti, hatamti země (božských) vládců, hebr. célám, řec. ailam, ve staroperských achaimenovských nápisech huja, huvja jako značení historické krajiny Susiana.

Biblické doklady pocházejí až z pozdní doby a jsou spojovány s perskou nadvládou na Předním východě od r. 539 př. n. l. (Iz 21,2; Jr 25,25. 49,34-39; Ez 32,24; Da 8,2; Ezra 4,9; Sk 2,9. Dále srovnej Est 6,1).

První střediska správní moci vznikla po pasteveckém a zemědělském osídlení ve městech Anšan a Súsy. Élamská jména se objevují v Sumeru již od 29. st. př. n. l.

V průběhu celého 3. tis. př. n. l. byl Élam rivalem sumerských městských států (Uruk, Lagaš) a králů staroakkadské říše (24. – 23. st. př. n. l.).

Na přechodnou dobu (21. st. př. n. l.) byl pod navládou sumerských králů 3. dynastie z města Uru, svou samostatnost potom Élam obnovil v čase tzv. triumvirátu sukkalmachů, kteří si rozdělili světské funkce a kontrolovali i kultovní život.

Élamský král Šutruk-nachchunte (1185 – 1155 př. n. l.) podnikl úspěšnou invazi do Babylónie. Za vlády Aššurbanipala a Sinacheriba byli někteří Élamci deportováni do Samaří a naopak se skupiny Izraelců dostaly do Élamu.

Achaimenovský perský král Dareios I. (521 – 486 př. n. l.) potom Élam začlenil do své říše jako jednu ze satrapií (provincií) a učinil ze Sús svou nížinnou rezidenci (jinak vládl z metropole v Persepoli).

Élam byl v pohledu biblických autorů nevyrovnanou a nešťastnou zemí, kterou Izajáš vyzval ke zničení Babylónu, k němuž i podle zmínky u Daniela nakonec došlo. V prorockých textech (Jr, Ez) je Élam i se svými slavnými lučištníky nakonec odsouzen k zániku. V novozákonní knize Sk jsou Élamci zmiňováni mezi zástupy cizinců, kteří se v Jeruzalémě účastnili svátků letnic.

Élamské náboženství bylo antropomorfní a polyteistické, v élamštině se nedochovaly žádné literární a kultovní texty, takže élamský panteon známe jen z akkad. (babyl. a asyr.) skladeb. Hlavní božstva Jabru (nebesa), Humbam (vzduch, země), Napruša (vodstva) a Lahuratil (podsvětí) odpovídají čtveřici nevyšších mezopotamských bohů (Anu, Enlil, Enki/Ea a Nergal).

Poměrně málo známou élamštinu, zaznamenanou klínovým písmem na hliněných tabulkách, řadíme (podobně jako sumerštinu) mezi aglutinační jazyky neznámého původu.

Text upravený PP:

1. Označení území na sev. a sv. od Perského zálivu v povodí řek Kárún a Kercha v dnešních íránských provinciích Chúzistán a Fárs a jeho Arméncům blízkého obyvatelstva (dle Gn 10,22 to byli semité), odvozeno ze sumerského elama vysočina. Historické označení Susiana je známe ze zpráv o tažení Alexandra Velikého. Hlavním městam bylo Šúšan.

Biblické doklady pocházejí až z pozdní doby a jsou spojovány s perskou nadvládou na Předním východě od r. 539 př. n. l. (Iz 21,2; Jr 25,25. 49,34-39; Ez 32,24; Da 8,2; Ezra 4,9; Sk 2,9. Dále srovnej Est 6,1).

Élamská jména se objevují v Sumeru již od 23. st. př. n. l. Podle Gn 10,22 byl Elam synem Šéma.

2. V průběhu celého 3. tis. př. n. l. byl Élam rivalem sumerských městských států (Uruk, Lagaš) a králů staroakkadské říše (24. – 23. st. př. n. l.).

Na přechodnou dobu (21. st. př. n. l.) byl pod navládou sumerských králů 3. dynastie z města Uru, svou samostatnost potom Élam obnovil v čase tzv. triumvirátu sukkalmachů, kteří si rozdělili světské funkce a kontrolovali i kultovní život.

Élamský král Šutruk-nachchunte (1185 – 1155 př. n. l.) podnikl úspěšnou invazi do Babylónie. Za vlády Aššurbanipala a Sinacheriba byli někteří Élamci deportováni do Samaří a naopak se skupiny Izraelců dostaly do Élamu.

Achaimenovský perský král Dareios I. (521 – 486 př. n. l.) potom Élam začlenil do své říše jako jednu ze satrapií (provincií) a učinil ze Sús svou nížinnou rezidenci (jinak vládl z metropole v Persepoli).

3. Élam byl v pohledu biblických autorů nevyrovnanou a nešťastnou zemí, kterou Izajáš vyzval ke zničení Babylónu, k němuž i podle zmínky u Daniela nakonec došlo. V prorockých textech (Jr, Ez) je Élam i se svými slavnými lučištníky nakonec odsouzen k zániku. V novozákonní knize Sk jsou Élamci zmiňováni mezi zástupy cizinců, kteří se v Jeruzalémě účastnili svátků letnic.

Élamské náboženství bylo antropomorfní a polyteistické, v élamštině se nedochovaly žádné literární a kultovní texty, takže élamský panteon známe jen z akkad. (babyl. a asyr.) skladeb. Hlavní božstva Jabru (nebesa), Humbam (vzduch, země), Napruša (vodstva) a Lahuratil (podsvětí) odpovídají čtveřici nevyšších mezopotamských bohů (Anu, Enlil, Enki/Ea a Nergal).

Poměrně málo známou élamštinu, zaznamenanou klínovým písmem na hliněných tabulkách, řadíme (podobně jako sumerštinu) mezi aglutinační jazyky neznámého původu. Podle Sk 2,8 se jí mluvilo ještě v 1. st. n. l.