Život

heslo: život

autor: Tydlitátová Věra    
       
předcházející heslo: žít
následující odkazové heslo: život věčný      
následující heslo: žízeň

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. chajjá, chajjím, řec. zoé. Pro starověkého člověka bylo samozřejmé spojovat fakt ž-a s nějakou vnímatelnou substancí, nejčastěji s vanoucím vzduchem, s vodou nebo s krví. Metaforicky se v Bibli mluví také o živé vodě (Zj 22,17), studni ž. (Ž 36,10), cestě ž. (Ž 16,11), stromě ž. (Gn 2,9), slovech ž. (J 6,68), knize ž. (Fp 4,3; Zj 3,5 aj.), věnci (kral. koruně) ž. (Zj 2,10) atd. Je zřejmé, že si lidé všimli různých projevů ž-a a řešili otázky spojené s kvalitativními rozdíly mezi ž-em rostliny, zvířete a člověka, také ovšem mezi různými vrstvami lidského ž-a. Nejčastěji se rozlišoval animální ž. od ž. duševního a duchovního.

V SZ je lidský ž. představován jako Boží dech (Gn 2,7), kterým oživil Hospodin Adama, jindy je za sídlo ž. označována krev s veškerými právními a rituálními důsledky (Gn 9,4-6, Lv 17,11-14). V SZ nenajdeme ucelené učení o ž., a už vůbec ne o nějakém posmrtném ž. Zájem Izraelců se soustřeďoval na dny pozemského ž-a, který byl chápán jednoznačně kladně jako veliký Hospodinův dar. Ž. byl také chráněn právními a náboženskými ustanoveními (Ex 20,13; Nu 35,11-34). Nejhlubší zoufalství vyjadřují slova, která litují zrození (Jb 3,20; Jr 20,17). Většinou je však slovo ž. téměř synonymem ke slovům štěstí a požehnání (Dt 30,20; Př 3,2; 10,16). Izraelci si přirozeně cenili dlouhého a spokojeného ž-a, odtud zřejmě pocházejí legendy o dlouhověkosti některých hrdinů. Naproti tomu ž. bez Božího požehnání a bez Boží milosti je prázdný (Ž 63,4). Konec ž-a je v SZ nejčastěji líčen jako Izraelci připojení k otcům (Gn 49,29n). Tento přístup k ž. nepřiváděl Izraelce ani k zoufalství ani k přehnanému lpění na životě, které by vedlo ke snaze přežít za každou cenu, hrdina volí raději ztrátu života než ponížení (Sd 16,30). Izraelci se však nevzdávali se naděje, že Hospodin podle svých slibů zůstane nějakým způsobem věrný svému lidu i za hranicí smrti (Dt 32,39).

Zřejmě v době babylónského zajetí, kdy bylo třeba promyslet teologii do větších podrobností, aby odolala sofistikovaným argumentům babylónských učenců, a kdy se množily existenciální otázky tváří tvář duchovnímu ponížení v exilu, se začalo rozvíjet učení o vzkříšení těla k věčnému ž. (Da 12,2). V helénistickém židovstvu byly představy o individuálním životě po smrti již běžné, setkáváme se s nimi v knihách Makabejských, kde se pokoušejí řešit paradox utrpení a smrti věřících tváří tvář Boží spravedlnosti (2Ma 7,1-23). Křesťanství plynule navázalo na pozdně židovské představy o ž. a jeho posmrtném vyústění, v pozdější době bylo nemálo ovlivněno také řeckým novoplatónismem.

V NZ je pozemský ž. vysoce ceněný (Mk 3,4), ale věčný ž. je jeho dovršením (Mt 18,8; Mt 19,17). Termín ž. má velký význam v janovské teologii, s ž-em je ztotožňován Kristus (J 1,4; 11,25; 14,6 aj.). U Jana se ž-m myslí téměř vždy věčný ž., spása, kterou Kristus přinesl na zem. Ve Sk 3,15 je Ježíš nazýván přímo dárcem ž-a. Pavlovská teologie také počítá s Kristem jako dárcem ž-a (Ř 5,10), ale slovo ž. si u Pavla zachovává i význam pozemského ž-a se všemi jeho omezeními (1K 15,19).

V rané církvi se důraz přesouval stále více z ž. časného na ž. věčný, oproti izraelskému přitakání pozemskosti se začaly prosazovat kritičtější pohledy na tělesné, pozemské a časné stránky života. Těžko říci, zda se tak projevoval masivní vliv gnóze, řec. filozofie a všeobecné společenské únavy, či zda tak jen vyvrcholily tendence, které již byly obsažené v židovství. Jisté je, že s příliš radikálním opovrhováním pozemského ž. se brzy musely vyrovnávat ortodoxní církevní obce, ale křesťanství zůstalo v napětí mezi přitakáním ž-u a jeho relativizací po dobu svých dějin prakticky až do naší doby. V. t. duch, duše, krev, nesmrtelnost, smrt.