Diatribé

heslo: diatribé

autor: Lukeš Jiří    
       
předcházející heslo: Diatessarón        
následující heslo: Díbon

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků forma (lit.) řeči (viz kritika formy), při níž mluvčí hovoří s pomyslným partnerem, ve snaze poučit své čtenáře či posluchače. Význam řeckého slova diatribé je rozmluva, avšak v souvislosti s užitím a učebními aktivitami řeckých filozofů může pojem obsáhnout i významy přednáška, kázání či vyučovací hodina.

1. Obecná charakteristika. Platón užíval tohoto slova pro označení Sókratova vyučování pomocí neformální konverzace a v helénistické i římské periodě byla tato forma vnímána jako tradice rétoriky vhodná pro morálně-pedagogické účely. Řada pozdějších autorů čerpá od Sókrata jako modelu pro svou vlastní tvorbu či učební aktivity.

R. Bultmann poukázal na to, že d. byla primárně ústním a literárním druhem, jenž byl kyniky a stoiky užíván k popularizaci filozofie širšímu okruhu publika. Moderní bádání spojuje tuto formu ponejvíce s cvičnými literárními díly či učebními aktivitami, případně jejich záznamy.

Vynikají zejména dvě subformy d., kdy jedna předkládá kratší či obsáhlé série námitek, chybných závěrů nebo otázek, jejichž absurdita vede účastníka dialogu k odmítnutí nesprávného stanoviska. Druhá užívá prostředky krátkých řečí, které učitel směřuje od reálného posluchače k proslovu určenému pomyslnému partnerovi. Může užívat i výtek, které účastníka diskuse kárají např. za neřest či určitý typ chování.

D. nemusí mít zcela čistý styl a je často kombinována se stylem epistolárním. Využívány jsou i výroky básníků, filozofů a to ve formě maxim či krátkých citací. Důležitou roli hrají anekdoty a chrie, jakož i příklady z historie. Typická je ironie a sarkasmus. D. užívá lit. a rétorických nástrojů, které vytvářejí silný dramatický efekt.

2. Diatribé v NZ. Pavlovy epištoly jsou nejranějšími kusy křesťanské literatury, které vykazují vliv a užití této formy. Pavel užíval styl helénistického judaismu a kázání helénistické synagogy, v nichž techniky d. přizpůsobuje svým účelům a rétorickým potřebám.

Dialogický styl je nejpatrnější v listě Římanům, kde můžeme rozpoznat obě zmiňované subformy d. První je zastoupena v Ř 3,1-9; 3,31-4,2a; 6,15-16; 7,7; 7,13-14; 9,14-15; 9,19-20; 11,1-3; 11,11; 11,19-20; přičemž nejtypičtější je v Ř 6,1-3. Zde nalézáme reakci na Ř 5,20 a také přechod k jiné hladině argumentace v Ř 6,4. V textu se objevuje zvolání, rétorická otázka dávající falešný závěr – v. 6,1b je v 1. os. pl., což je typické pro Pavla, ale neobvyklé v řecko-římské d. Ve v. 6,2a je odmítnutí – řec. mé genoito (dosl. /tak/ ať se nestane!), které je běžné u Pavla i v klasické literatuře. Verše 6,2-3 uvádějí důvody pro odmítnutí ve formě rétorické otázky.

Druhá subforma je rozvinuta v Ř 2,17-24; 14,4; 14,10; avšak typická je v Ř 2,1-5 – kontextem pro tyto verše je oddíl Ř 1,18-32 a Ř 2,6. Kromě typických rysů obsahuje pasáž 2,1-5 i rysy netypické pro řecko-římskou d. Týká se to užití řec. pás (každý) pro zevšeobecnění adresáta ve v. 1, užití participiální formy slovesa k popsání účastníka diskuse ve verších 1 a 3, použití 1. os. pl. pro upevnění Pavlova vztahu s posluchačem. Pavel zde klade důraz na formu reflektující jeho teologii. D. je v tomto oddíle podobná těm, které nacházíme v helénistické literatuře.

Řada rysů d. je nakupena rovněž v 1K 15,29-35, kde se vyskytují rétorické otázky, přímé oslovení, nabádání posluchače, výroky přísloví, citace básníka Menandra, argument smyšleného oponenta, srovnání a kritika oponenta. Pavel se nebrání užití metafory boje s divými šelmami, která byla užívána filozofy pro zápas s jejich vášněmi.

Pavel užívá d. jako učitel, aby ukázal možné nesnáze v myšlení svých studentů – následovníků. Jeho d. je přizpůsobena situaci a pracuje se čtenářem, o němž ví, jak myslí a cítí.

Techniky d. využívá i Jakubova epištola.

V rámci křesťanské literatury má d. své typické náměty, které se hojně opakují. Patří mezi ně témata chudoby a bohatství (Jk 2,1-7; 5,1-6), dostatku či nedostatku (1K 9,1-27; Fp 4,11-13), přepychu a vášní (Ř 1,24-29; 7,7-25; Jk 4,1-3), sebekontroly a žádostivosti (1K 9,24-27), radosti či moudrosti lidské řeči (1Te 2,1-12), údělu zesnulých (1Te 4,13-18; 1K 15,12-56) a téma svobody (1K 6,12-20).

3. D. mimo Písmo. Pozdější křesťanští pisatelé rovněž uplatňovali d. ve svých kázáních i spisech. Ve 2. a 3. st. vynikali Tertullian (asi r. 160-240) a Kléméns Alexandrijský (zemřel mezi léty 211-216).

Z nekřesťanských autorů je známý zejména kynický učitel Telés z Megar (3. st. př. n. l.), jenž vedl školu mladých mužů. Pracoval technikou střídání fiktivních otázek a odpovědí s nejmenovaným účastníkem diskuse.

Typická témata i styl diatribé najdeme u Filóna Alexandrijského (asi 30 př. n. l. – 45 n. l.) v jeho výkladech judaismu.

Epikurejec Filodémos (1. st. př. n. l.) napsal pojednání O smrti (de Morte) a O hněvu (de Ira), jejichž diatribální styl vykazuje jisté podobnosti se stylem Pavlovým.