Zvířata

heslo: zvířata

autor: Lukeš Jiří    

předcházející odkazové heslo: zvěst      
předcházející heslo: zvěrokruh        
následující heslo: žába

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. b^ehémá, chajjá, řec. kténos, thérion. V širším slova smyslu se jedná o příslušníky živočišné říše, někdy jsou takto označováni především savci. Z hlediska Izraele a bibl. textů je vztah ke z. ovlivněn především členěním na čistá a nečistá (Lv 11; Dt 14), přičemž jíst se mohla být pouze z. čistá. Specifickou kategorií jsou z. obětní, která byla pro tento účel i vykrmována (Iz 1,11; Am 5,22). Další klasifikací, kterou lze na základě bibl. textů uplatnit, je rozdělení z. na domácí a divoká (Gn 37,20). Vztahy kolem vlastnictví domácích z. byly upraveny zákony (Ex 22,3.8-12), které pamatují i na trestání sexuálního vztahu člověka se z. (Ex 22,18; Lv 18,23; Dt 27,21), což je zároveň ochranou před kenaanskými náboženskými rity. Hospodářská z. byla užívána k mnohým účelům, včetně tahu či jízdy a byla chována pro mléko, maso, kůži i srst. Těchto z. se rovněž týkala nařízení ohledně zachovávání sabatu (Dt 5,14), vyhrazení prvorozeného pro Hospodina (Nu 3,13), trestu za ublížení člověku či jinému z. (Ex 21,28-36), jakož i náhrady za odcizení nebo zatoulání (Ex 21,37; Ex 22,1; 23,4-5). Výčet divokých z. je v bibl. textech poměrně pestrý (Iz 34,11-15), někdy je řeč o z. polních (Ex 23,11). Divoká z. byla lovena a zmínkami o z., divokých i domácích, jsou vyjadřovány poetickou mluvou zamýšlené příměry (Ž 79,13; Jr 8,7). V některých textech jsou divoká z. líčena jako nástroje Hospodinova soudu (Ez 5,17), avšak jinde jsou domácí z. postižena či naopak rozmnožena spolu s lidmi (Jr 7,20; 31,27). V apokalyptické literatuře se jedná o metaforické užití termínu z., což je patrné v Dt 7, kde z. označují čtyři říše. Tento obraz přebírá Zj 13, kde se již jedná o poslední nepřátele Boha a jeho lidu. Avšak i na jiných místech představují divoká z. nepřátele Izraele (Ž 17,12; Jr 12,9). Specifické je vidění proroka Ez 10,14, kde cherubové mají z. tváře a bytosti podobné z. se vyskytují i ve Zj 4,6-7.

Poněkud odlišný pohled na z. měla řecká filozofie a zásadní zde jsou zejména postoje Aristotelovy (r. 384-322 př. n. l.). Z. dle něj patří do skupiny živých věcí s animální duší. Tím se liší od rostlin, které mají jednodušší vegetativní duši, jakož i od lidí, kterým náleží nejdokonalejší duše rozumová. Dle Aristotela dávala duše při vzniku živého tvora jeho tělu specifickou formu a byla příčinou jeho životních funkcí. Duše však u Aristotela není na rozdíl od Platóna vázána na věčný a dokonalý svět idejí, z něhož vzešla a kam se navrátí, ale její působení je spjato toliko s prostorem reálného pozemského světa. Je tedy jakousi neviditelnou silou, která je s pozemským životem úzce spjata. Z. tedy jsou entitou duše vybavena, avšak nikoli tak dokonalou, jako je tomu u člověka. Přesto jim jejich duše umožňuje řadu funkcí – rozmnožování, růst, pohyb i vnímání. Nejsou tedy člověku rovnocenná, neboť nedisponují takovým rozumem jako člověk, ale jsou mu užitečná, což je mimo jiné i jejich účelem (viz Gn 1,28). Aristotelův spis (Historia animalium) obsahuje popis řady druhů z. včetně jejich nemocí a léčby, kde se však opírá o nejznámějšího lékaře starověku – Hippokrata (asi r. 460-370 př. n. l.).