Kult panovníků: Porovnání verzí
ebs>Moravec Bez shrnutí editace |
m (naimportována 1 revize) |
(Žádný rozdíl)
|
Aktuální verze z 28. 3. 2023, 12:20
heslo: kult panovníků
autor: Čapek Filip
předcházející heslo: kult
následující heslo: Kumrán
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
byl ve starověkém Orientu úzce propojen s praktikovaným náb. systémem. Obecně platnou skutečností pro porozumění místa panovníků v kultu je, že byli více než hlavou určitého polit. uskupení. Ručili za smlouvy s bohy, byli zprostředkovateli i vykonavateli jejich vůle, z čehož plynula i pro ně samotné zvláštní úcta. Novým poznatkem vnášeným intenzívně do bibl. vědy především od 80. let 20. st. kritikou ideologie je zjištění, že kult měl mj. funkci udržení královské moci prostřednictvím pevné vazby s daným náboženstvím (viz např. mýtus Enuma eliš, jehož ideologickým pozadím je podle kritiky ideologie zachování monarchie).
V Egyptě byl farao považován za boha Hora či za jeho syna Re a sám byl garantem chodu kosmického řádu, z čehož pro něj vyplývají božské pocty i suverenita v rozhodování a pokynech, jimiž se má lid řídit. V Mezopotámii je rovněž nejvyšší sakrální osobou panovník. Není však na rozdíl od Egypta vnímán jako inkarnace boha, nýbrž jako jeho místodržitel, který má vládu národního boha (Enlila v Sumerské, Marduka v Babylónské, Nabúa v Novobabylónské a Aššura v Asyrské říši) zajišťovat a prosazovat. Královské výboje jsou proto službou říšskému bohu a expanzí jeho božského dominia. Také v Kenaanu měl panovník významnou roli v kultu, ať již jako jeho vykonavatel, nebo jako jeho objekt (viz např. ugaritský epitet, v němž je Keret titulován jako potomek Ela
).
1. V SZ je na místě rozlišovat mezi textem doloženými představami o kultu, které jsou vzhledem k panovníkům po výtce kritické a výrazně teocentrické, a možnými rekonstrukcemi komplexního obrazu doby tzv. monarchie. V SZ je zřejmé napětí mezi prosazovaným důrazem na výlučný kult Hospodina v jeruzalémském chrámu, při nichž má král tento kult zajišťovat, aniž se stává jeho součástí (tak především tzv. deuteronomistická teologie, viz zvl. Dt 17 a 1S 8), a jinými kulty v tehdejší Palestině, při nichž i králové měli význačnou roli (sr. např. konkurenční kult zavedený králem Jarobeámem v Bét-elu a Dan v 1Kr 12;13). Pro širší souvislosti je dobré sledovat i mimobiblické nálezy ať již materiální či literární.
2. Pro NZ je kontextem římský imperiální kult spočívající ve vzdávání božských poct císaři; nejprve Tiberiovi (14-37 n. l.) a pak dalším, jakkoli je někteří za svého života odmítali. Z mimobiblických materiálů je zřejmý odpor vůči kultu např. u Filóna, který píše o delegaci Židů z roku 37 n. l. ke Kaligulovi (37-41 n. l.) za odstranění jeho zobrazení z alexandrijských synagog. S úctou k císaři se v NZ vyrovnává Ježíš, když mu přiznává pouze světské panování (Mt 22,17-21), a tím se vystavuje kritice, že je jeho nepřítel (sr. J 19,12). Největší kritiku kultu přináší kniha Zjevení, která jednak vyhlašuje v zašifrované podobě konec Římu (číslo 666 ze Zj 13,8 znamená v gematrii buď císaře Nerona nebo Domitiana), jednak představuje významný teol. korektiv vůči moci o poznání smířlivějšímu textu ap. Pavla z Ř 13.