Kritika formy

heslo: kritika formy

autor: Čapek Filip    
       
předcházející heslo: kritický aparát
následující odkazové heslo: kritika literární      
následující heslo: kritika redakce

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků jedna z disciplín, popř. pracovních kroků historickokritické metody. V něm. oblasti často také jako dějiny formy (něm. Formgeschichte), v angl. oblasti obvykle jako kritika formy (angl. form criticism). Škola dějin formy (něm. Formgeschichtliche Schule) se pojí se jmény H. Gunkela (1862-1932) a později také S. Mowinckela (1884-1965). Byla výrazně ovlivněna A. Olrikem (1864-1917) a jeho studiem ústní povahy lidových vyprávění a jako taková reaguje na literární kritiku. V NZ bádání je představitelem tohoto směru M. Dibelius (1883-1947) a jeho dílo Die Formgeschichte des Evangeliums (1919), v němž analyzuje základní samostatné jednotky ústní tradice a jejich konkrétní sociální funkci v raněkřesťanských společenstvích (zde mají zvl. kazatelskou a výchovnou funkci). Tyto jednotky podle Dibelia a také R. Bultmanna (1884-1976) tvoří základní stavební jednotky pozdější literární kompozice evangelií.

1. Soustřeďuje se na samostatné předliterární a literární tradiční celky, jež později utvářejí obsáhlejší bibl. texty, a ptá se na jejich místo v životě (něm. Sitz im Leben, angl. setting in life). K. f. zkoumá příležitosti, při nichž se takové výroky v životě společenství které je užívalo, opakovaně užívaly a kde měly svoji zcela konkrétní komunikační funkci. Tradičním materiálem studia je kniha Genesis a pak zvl. žalmy a prorocké knihy, v nichž se badatelé soustřeďují na povahu prorockých slov. Tj. zdali se jedná o hrozbu, o kárání, povzbuzení nebo zaslíbení záchrany. V Gn lze rozpoznat např. tzv. etiologické ságy (Gunkel), jež reagují na konkrétní sociální skutečnost, jakou je např. v Gn 28 přeznačení původně kenaanské svatyně na Dům Boží (tj. hebr. bét 'él). V žalmech Gunkel analyzoval pět základních forem (hymny, společné a individuální nářky, královské žalmy a písně díkůvzdání jednotlivce), jež vyjadřují institucionalizovanou komunikační situaci. Mowinckel v návaznosti na Gunkela, avšak s větším důrazem zohlednění okolních starověkých kultur, považoval za původní místo žalmů v životě každoroční slavnostní Hospodinovu intronizaci.

2. Důležité, jakkoli obtížné, je rozlišení mezi formou (něm. i angl. Form) a druhem, respektive žánrem (něm. Gattung, angl. genre nebo class). Forma je definována jako konkrétní (před)literární tvar a zřetelná struktura daného celku, jež sdílí společně formální rysy (metrum, počet veršů ad.), nehledě na její obsah, zatímco druh či žánr je úhrnem všech formou podobných útvarů rozpoznaných právě na základě společných rysů, jež mají určitou komunikační funkci. Tak lze např. co do formy přezkoumat žánrovou spřízněnost žalmů Ž 29,33, 47, jež oslavují Hospodinovy mocné činy. Rozdíl mezi formou a druhem je zřetelný ve chvíli, kde se od obsahově nezaujaté, zvl. textové analýzy postoupí k otázce, do jakého sociálního kontextu daný druh patří a jakou tam má funkci. I zde interpret ovšem narazí, zvláště má-li jít o předliterární souvislosti bibl. textu, na značné potíže spojené se skutečností, že dané postuláty o formě či druhu jsou pouze hypotézami, které, nahlédne-li do odborné diskuze na dané téma, jsou velmi proměnlivé. V novějším bádání se proto zdůrazňuje potřeba rozlišení mezi hypotetickým místem v životě (tj. Sitz im Leben) dílčí předliterární a literární formy/druhu a jeho místě v knize (něm. Sitz im Buch), kde jeho funkci spoluurčuje širší kontext perikopou počínaje a celobiblickými souvislostmi konče.

3. Porozumět bibl. látkám a jejich původnímu sdělení znamená podle kritiky formy správně zařadit text a jejich konkrétní formy do příslušných oblastí spol. života, které se v průběhu času proměňují. Např. v knize Dt je možné vysledovat několik rozmanitých forem se zákonitě různými místy v životě. Nejstarší je forma vazalských smluv, které Izrael převádí z jiných náb. a polit. systémů na svůj vztah k Hospodinu, jinou je forma mudroslovného výroku, nad kterým má čtenář či posluchač přemítat (když uděláš to a to, pak se ti povede tak a tak...), další, předchozí blízká je podle některých badatelů forma domácí četby a nakonec liturgické čtení v širším společenství. V knize Kaz lze např. rozpoznat, že je nejprve sbírkou samostatných mudroslovných výroků, jež později ve větších skladebných celcích reagují na vliv helénismu formou strukturovaného filozofického traktátu, jehož zaměření je v konečné fázi pozměněno dalšími již redakčními úpravami (viz kritika redakce). Z uvedeného vyplývá, že původní a stávající (kanonické) sdělení konkrétní bibl. látky není identické, že se s proměňujícím Sitz im Leben mění i forma a je na interpretovi, jakou linii chce při svém výkladu sledovat a jaké vlastní místo v životě v interakci s textem vytvářet.

4. Podle stoupenců této disciplíny mají bibl. látky různě dlouhé předliterární dějiny, které lze vystopovat analýzou ustálených a ve své době respektovaných pravidel ústního tradování a pak také citlivostí vůči sémiotickým transformacím přechodu z ústního do písemného podání (tzv. změny kódování). Kritici těchto představ namítají, že jde o poměrně spekulativní úvahy, jež jsou bez stávajících bibl. textů myslitelné. V současné bibl. vědě je metoda spíše na okraji zájmu, popřípadě se navrhuje ji přejmenovat, nebo začlenit do kritiky dějin podání (tak např. E. Blum, 2006).