Dluh, dlužník

heslo: dluh, dlužník

autor: Lukeš Jiří    
       
předcházející heslo: dlaň        
následující heslo: Dobré přístavy

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. chóv, néšéch, maššá', řec. ofeilé, ofeilomenon, ofeiléma, ofeiletés, chreofeiletés. D-ík je stranou závazkového poměru, která je povinná věřiteli, tedy druhé straně, poskytnout smluvené plnění. Má tedy cosi vrátit, uhradit, poskytnout, vykonat, odpracovat či snášet. Předmětem tohoto vztahu je d-h.

Praxe půjčování byla v bibl. časech velmi rozšířená. První dochované zákony upravující poměry ohledně d. pocházejí z Babylóna přibližně z r. 1800, úrok z půjčené peněžní částky či stříbra nesměl překročit jednu pětinu, z obilí pak jednu třetinu. Příčin, které způsobovaly, že se d. dostával do velmi nepříjemné situace vůči věřiteli byla celá řada. Zejména to byla neúroda, nemoc, smrt živitele, ale i tvrdé daňe. V případě neschopnosti d. vrátit hrozilo otroctví (2Kr 4,1.7; Neh 5,2-5; Př 22,7), v pozdějších časech uvěznění (Mt 18,30; L 12,57-59). Tomu se však zákony Izraele snažily bránit a Tóra stanovuje pravidla, která mají chudého i dlužníka z řad Izraele chránit (Ex 22,24-26; 21,1-10; Lv 25,35-38). Zvláště významné bylo léto milostivé (Lv 25,39-55) a sedmý rok (Dt 15,1-3; 31,10), kdy docházelo k odpuštění či přinejmenším pozastavení splátek a otroci měli být propuštěni (Ex 21,2-3). Tímto ustanovením se Izrael výrazně lišil od okolních národů, ač zmiňované hrozby upadnutí do otroctví svědčí o tom, že nařízení nebyla vždy respektována a vzájemná solidarita často nefungovala (Ž 15,5). Izraelské zákony na ochranu dlužníků fungovaly primárně ve společnosti, která nepreferovala půjčky na podnikání a výpůjčka byla určitým projevem solidarity (Př 19,17; Ž 112,5), který měl spíše pomoci zajistit obživu domácnosti či odvrátit hlad a mohla tedy být poskytována i v naturáliích, anebo s ohledem na situaci bližního (Ž 37,25-26; Ez 18,7-8). Za poskytnutou půjčku byla brána zástava, avšak její vymáhání mělo svá pravidla a zchudlý nesměl být zcela ožebračen (Dt 24,10-13). Lichva je hodnocena jako velmi vážný přečin (Ez 18,12-13; Am 5,11). Týkaly-li se však záruky, jakož i samo vymáhání d. cizince, byla pravidla přísnější (Př 20,16; Dt 15,6-8). Již samo ručení za kohosi jiného je věcí riskantní a mudroslovné texty před ním varují (Př 17,18; 22,26-27). Dočasný azyl před věřiteli poskytoval rovněž okrsek jeruzalémského chrámu, kde se mohl ukrýt zejména ten, kdo neplatil královské poplatky (1 Mak 10,43).

Jazyk NZ přebírá mnohé z obchodní terminologie, což se projevuje zejména v podobenstvích (Mt 18,23-35; L 16,1-9.11.14.19-31), v nichž se dlužníci a d-y objevují a patrný je i rozvoj peněžnictví, z něhož náměty podobenství pocházejí (Mt 25,27; L 19,23). Tento kontext umožňuje pracovat s pojmy d. / dlužník metaforicky a přenášet smysl do jiné roviny, což Ježíš často činí a upozorňuje tím na odlišnosti království Božího, jakož i na velkorysost Boží. Ke vstřícnému postoji k bližnímu v oblasti výpůjček vyzývá i Kázání na hoře (Mt 5,42), což je v souladu s etickými důrazy stěžejního Ježíšova projevu. Šlechetnost ve zmiňované oblasti prokázal i Pavel, který přebírá zodpovědnost za případné d. Onezimovy (Fm 18). Řec. sloveso (afiémi) označovalo odpuštění d-u a zaznívá i v modlitbě Páně (Mt 6,12; L 11,4).

D., jako metaforické označení hříchu, je vlastní zejména Lk a obdobně tomu je v aramejských targúmech. V době, kdy desátky, četné daně a poplatky odsávaly více než polovinu toho, co zemědělec vydělal, byly d. samozřejmou realitou a jazyk užívaný Ježíšem byl proto velmi živý, aktuální a vystihující jak rovinu literární, tak obraznou. Na spojení d-ho úpisu s křížem a odpuštěním všech vin lze narazit v Ko 2,13-14, kde tento obraz vystihuje konečnou Boží záchranu.