Trest

heslo: trest

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: tráva        
následující heslo: trní

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků v Izraeli byl především prostředkem kultického očištění společenství. V podstatě šlo vždy o trest Boží, ať už byl jako Boží trest dodatečně přijat, potvrzen rozhovorem s Bohem (orákulem přijatým modlitbou, viz Joz 7,10) nebo šlo o tradici, která se odvolávala na zákon Mojžíšův, jenž měl být výrazem vůle Boží.

Tresty byly tvrdé a s vyloučením nebo zabitím viníka byly často postiženy i jeho děti (Ex 34,7 – Desatero) nebo celá jeho čeleď – klan (Joz 7 – kamenování). Takové tresty vycházely z korporativního pojetí osobnosti (jejího vztahu k společenskému okolí) – myšlení ovlivněného tehdejším stavem společenského vědomí a běžnou praxí. I v NZ se objevují hrozby krutými tresty (krajní varování: {Ř 2,8srov.Př 15,10}), které však mají především varovat před odpadnutím a hříchem. Již v poměrně starých vrstvách SZa se však prosazuje i pravidlo oko za oko, zub za zub (Ex 21,24). Bývá chápáno jako projev krutosti, ale ve skutečnosti znamenalo jeho uplatnění ve většině starověkých kultur překonání zákonů msty a s nimi související tendence k boji všech proti všem. V Ex 21 je spojeno s konkrétními příkazy, které znamenají kompenzaci zla: např. otrok musel být za vyražení zubu propuštěn na svobodu (Ex 21,27). Vězení (vězeň; kláda) je trestem poměrně pozdním.

Zároveň jsou Boží i lidské tresty definovány jako prostředek výchovy. Boží tresty např. Jb 5,17; Žd 12,8, lidské v Př 23,13 (chlapce třeba trestat holí).

Hlubší domyšlení dobré Boží vůle přinášejí proroci. Modelovým trestáním jsou pro ně t. Boží, které sesílá na bezbožné prostřednictvím živlů (Iz 28). Jejich působení je vyvážené tak, aby země mohla žít (vláha x blesky; srv. Jb 37,13) – zrno se mlátí, ale nedrtí (Iz 23-28). Syn nebude trpět za hříchy otce (Jr 31,29-30), cílem je smíření a odpuštění od Boha (Jr 31,34). Tato tendence vrcholí v NZ, kde Ježíš učí, že lidské utrpení není trestem, který by na trpícího sesílal Bůh (J 9,2nn; L 13,1-5). Podobenství o marnotratném synu předpokládá, že Bůh ve svém milosrdenství sleduje životy všech, včetně odcizených (hříšníků) a jejich pokání vyvolává tím, že jim otvírá život v otcovském domě (L 15,11-32). T. je sama zkušenost odloučení od Boha.

Exekuce Ježíšova je hodnocena jako nespravedlivý trest pro spravedlivého (L 23,47; Mt 27,19; pašijní příběh), kterého Bůh vzkříšením rehabilitoval (Sk 2,22-24). Proto je jeho vzkříšení evangeliem, závdavkem a zárukou vítězství Boží spravedlnosti (království Boží). Vychází-li se z tohoto základu, může být i smrt Kristova chápána jako předpoklad záchrany ostatních lidí. Apoštol Pavel to vyjadřuje několika obrazy: smíření, pravá oběť Bohu, vykoupení (otroků) a na několika místech i jako zástupný trest (zástupnost: Ga 3,13; 2K 5,21; Ř 8,3). Na tato místa navázala ve středověku tzv. satisfakční teorie (Anselm z Canterbury).

Terminologicky jsou výrazy pro t. velmi pestré, většina výrazů je obrazných, až eufemistických (zjemňujících, např. tresty Boží jsou někdy nazývány navštívení – Ex 20,5 nebo vyhledání Jr 21,14), cesta k hebrejským nebo řeckým kořenům nám neprozradí mnohem více než český překlad. Dobré je vědět, že hebr. kořen j-k-ch (nejčastější podklad) zahrnuje motiv soudu a upozorňuje tak na spravedlivost trestu (Jb 5,17), j-s-r zahrnuje i výchovný moment (Ž 118,18). Nejčastěji je obdobou, častým termínem pro trest je músár (Př 15,10; Jb 5,17, řec. podklady elenchos, elenchó, které jsou také užívány jako překlad hebr. j-k-ch. Jinde se pro trestání užívá slovesa paideuó vychovávám, které, jak jsme viděli v Př 23,13 má i konotaci: vedu pomocí hrozby trestu. Ve Sk 13,28 je výraz t. smrti (pro Ježíše) překladem řec. zdůvodnění (aitia) t. smrti, v Ř 2,8 je t. překladem řec. thymos hněv Boží.