Gilgameš

heslo: Gilgameš

autor: Stehlík Ondřej    
       
předcházející heslo: Gilgál        
následující heslo: Gimel

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků Epos o G. je klasické dílo starověké literatury. Obsah osciluje mezi mytologií a legendou, i když téma je v podstatě sekulární. Báseň se věnuje zásadním kulturním tématům jakými jsou: člověk a příroda, láska a dobrodružství, přátelství a souboj. Vše je pak mistrně zapojeno do rámce dotírající neodvratné reality smrti. Děj se odehrává na pozadí či s pomocí mytologických látek. Giglamešův zápas o změnu konečného lidského osudu odhalením tajemství nesmrtelnosti končí nezdarem. S nezdarem ale přichází tichá rezignace mající podobu smíření s lidsky vymezeným životem. Poprvé v dějinách literatury je toto téma v takovém rozsahu promyšleno a zpracováno ve vyšším literárním stylu. Samo literární zpracování dává vyprávění i jeho hrdinovi trvalou hodnotu.

Gilgameš, který snad vládl v Sumeru v první pol. 3.tis.a, byl hrdinou již sumerských textů. Zdroje vyprávění mohly v sumerštině kolovat již někdy během III. dynastie urské. Dodnes ale nevíme, kde a kdy byla nezávislá vyprávění uspořádána do jednoho literárního celku. Jisté je, že již v pozdní době bronzové se epos o Gilgamešovi na Blízkém východě tak rozšířil, že vykopávky v mezopotamských městech vydávají stále nové nálezy kopií a zlomků tohoto textu.

Dnes známe několik relativně dobře zachovaných kopií, velké množství zlomků (z nichž některé nebyly dosud ani publikovány) i překlady. Zeměpisné rozšíření díla je rovněž úctyhodné, kromě mezopotamských měst můžeme jmenovat kenaánské Megido a severosyrský Emar, i chetitský Chattušaš, kde byly objeveny i chetitské a churijské překlady. To vše dokládá popularitu tohoto eposu.

Ve většině případů byl text zapsán na dvanácti tabulkách (Nejdelší zachovaný text z jedné tabulky čítá 300 řádků – tabulka XI – tzv. tabulka Potopy). Nedochovala se ale žádná kompletní verze eposu. Dříve, když textového materiálu nebylo ještě zdaleka tolik, snažili se badatelé o kompilace. Současné bádání rozlišuje několikerou redakční úpravu textu.

Existují podle všeho dva hlavní proudy textové tradice. Jedním je Starobabylónská verze (cca 1750-1600 př. n. l.), druhá je Novoasyrská (750-612 př. n. l.), která ale byla ještě po dobu několika dalších století dále upravována. Třetí edice, ze které se bohužel zachovaly pouze zlomky pochází ze středobabylónského období (okolo r. 1250 př. n. l.). Všechny hlavní verze se shodují v jednajících postavách a také v základních epizodách eposu, liší se však především v tom, jak začínají a končí, a ve způsobu, jak jednotlivé scény pojímají.

V době prvních edic a překladů otřásla gilgamešovská epika některými výchozími předpoklady biblické i systematické teologie, ale s odstupem doby a dalším vývojem biblistiky i religionistiky je přístup vyváženější i plodnější pro obě strany. Můžeme např. srovnávat vyprávění o potopě v Gilgamešovi a v Genesi, všimneme si, jak oba texty přejímají a upravují tradiční vyprávění, aby je mohly vřadit do svého kontextu a aby vyhovovaly záměru vyprávění. Nejvíce nás však obohatí srovnávání společných literárních a mytologických motivů a obrazů, porovnání stejných kulturních a sociálních vzorců.

Na gilgamešovské epice můžeme alespoň zčásti sledovat literární vývoj širšího, bohatě strukturovaného literárního útvaru, který i přes zlomkovitost snese srovnání s nejvybranějšími místy Písma.

Můžeme si tak uvědomit bohatství babylónských metafor, témat a scén, ze kterého Hebrejové ve formativním období svých dějin (během zajetí) čerpali, které rozvíjeli, a které také zavrhovali a odmítali. To vše zároveň s jemností a ostražitostí hodnou pravé náboženské inspirace.