Filemonovi, epištola

heslo: Filemonovi, epištola

autor: Ryšková Mireia    
       
předcházející heslo: Filadelfie        
následující heslo: Filétos

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků

1. charakteristika a obsah

Tento kanonický text je nejkratší z Pavlových listů – má pouhých 25 veršů. Pavel ho z vězení (asi v Efezu) adresoval svému příteli Filemonovi a Apfii (nejspíš Filemonova žena), Archipovi a celé domácí církvi, tj. křesťanům, kteří se v domě Filemonově scházeli. Přestože jde o Pavlův nejosobnější list, je jeho adresátem nejen Filemon, nýbrž celá obec (domácí církev), v jejímž čele stál. Pokud psal Pavel tento list z efezského vězení, pak musel vzniknout kolem poloviny 50. let 1. stol. Za spoluautora listu označuje Pavel i svého žáka a spolupracovníka Timotea.

Tématem dopisu je situace uprchlého otroka Onezima, který našel útočiště v Pavlově blízkosti. Onezimos byl otrokem Filemonovým, a protože se zřejmě dopustil vůči Filemonovi nějakého přestupku (krádeže?), utekl se o pomoc k Pavlovi do vězení, kde se stal pod jeho vlivem křesťanem. Pokud předpokládáme, že Pavel byl ve vězení v Efezu, pak je pravděpodobné, že Filemon sídlil v Kolosách, odkud mohl Onezimos relativně snadno utéci do velkoměstského obchodního, kulturního, náboženského a správního centra, jímž Efez v té době byl. Pavel posílá Onezima s dopisem nazpět k Filemonovi s žádostí, aby byl Onezimovi jeho přestupek prominut a byl přijat nejen jako otrok vzatý na milost, nýbrž – vzhledem ke své nové křesťanské existenci – jako bratr, rovnocenný člen křesťanské obce.

2. členění

1-7 Preskript s adresou Filemonovi a křesťanské obci v jeho domě,

8-2 vlastní korpus listu s přímluvou za Onezima a

21-25 závěr s pozdravy a požehnáním

3. sociální dosah, situace

List je ukázkou Pavlova pastoračního umění a způsobu křesťanského řešení dobově obecně neřešitelných společenských poměrů. Otroctví patřilo k samozřejmostem antického světa a životního způsobu, jejž nezpochybňovali ani sami otroci. Jejich touhou bylo získat statut svobodného člověka, nikoliv změnit společenské poměry. Nepatrné křesťanské obce nemohly dosáhnout celospolečenských změn (ani o ně neusilovaly), tj. v tomto případě zrušení otroctví, přesto však mohly a měly vytvářet nový alternativní životní prostor, v němž jsou překročeny sociálně, rasově, pohlavně či nábožensky podmíněné bariéry. Pavel připouští, že Onezimos se provinil, ale církevní obec je, podle něho, místem bratrského společenství, kde sice nejsou zrušeny sociální struktury, kde však panuje oboustranná (či všestranná) úcta a bratrská láska vzhledem k vázanosti na Ježíše Krista a jeho vykupitelské dílo. Pavel sice nikde v listu nepožaduje přímo, aby Filemon Onezima propustil z otroctví, přesto požaduje, aby Filemon jednal s Onezimem jako s bratrem, a to nejen před Pánem, ale i v lidských vztazích (řec. en sarki); Fm 16. K problematice otroctví se vyjadřuje okrajově ještě v 1K 7,21-7,24. Nešlo mu o řešení vztahu pán-otrok obecně, nýbrž o důsledky, které má víra, nový život v Kristu, pro jednotlivce i obec. Nová důstojnost člověka jako křesťana převyšuje nesrovnatelně jeho sociální určenost, přesto není jen záležitostí eschatologickou, nýbrž je třeba ji uvádět do praxe, nakolik to společensko-historická situace dovoluje (srv. Ga 3,26-28). Obec jakožto místo Boží, jakožto tělo Kristovo, je místem této nové praxe.

Pavel potom plánuje návštěvu Filemona. Z jeho slov je zřejmé, že Filemon patří ke křesťanům, kteří nalezli víru v Ježíše Krista právě díky Pavlovi, a že Pavel má k němu otcovsko-přátelský vztah. V apelu na lásku a přátelství mezi Pavlem a Filemonem ve prospěch řešení Onezimovy situace se list zařazuje do kategorie přímluvných dopisů. Podobný list je dochován z pera Plinia Ml. jistému Sabinianovi, kde se přimlouvá za Sabinianova uprchlého propuštěnce.

Protože se v listě Pavel označuje za řec. presbytés (Fm 9), tedy za starého člověka (snad ve věku mezi 50 a 60 lety), musel být Pavel v situaci, kdy v jeho argumentaci hrál věk svou roli – možná ve vztahu k Filemonovi.

4. Okolnosti sepsání, zaměření

Někteří se domnívají, že Pavel napsal list až z římského vězení, tedy kolem r. 60 – i vzhledem k tomu, že se považuje za starého. Tato eventualita je méně pravděpodobná, protože jednak pro uprchlé otroky byl Řím méně bezpečný než Malá Asie, jednak by Onezimos, jenž byl nejspíš z Kolos (srv. Ko 4,9), musel překonávat značnou vzdálenost až do Říma, zatímco do Efezu to bylo relativně blízko. Tomu nasvědčuje i Pavlův plán Filemona navštívit v krátkém čase.

List zachovává obvyklou dopisovou strukturu, tj. po preskriptu následuje Pavlovo obvyklé díkůvzdání, pak vlastní téma – zde de facto jediná záležitost, za to probíraná s neobvyklou srdečností a nasazením – a závěrečné pozdravy. Přes srdečnost a citovou angažovanost vůči Filemonovi nejde o čistě důvěrný osobní dopis, nýbrž na řešení záležitosti se má podílet celá obec i tím, že Filemonovo rozhodnutí přijmout Onezima jako bratra, event. ho propustit, vezme za své. Pavlův dopis je tak i legitimizováním Filemonova vstřícného jednání v očích ostatních. Pavel chce dosáhnout změny ve vnitřním postoji Filemona a dalších vůči konkrétnímu člověku. Jako závaží na misku vah ve prospěch Onezima klade i sám sebe.

5. kanonizace

Epištola Filemonovi neměla pro svůj příležitostný charakter a svou krátkost cestu do kánonu NZ snadnou, ale prosadila se jako model křesťanského konkrétního a osobního přístupu k sociálním problémům.