Obřízka

Z Encyklopedický biblický slovník
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: obřízka

autor: Schneemann Gisela
autor: Cimala Peter  
       
předcházející heslo: obruba        
následující heslo: obuv

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků

1. Obecně

Technický termín pro obřízku je v Izraeli odvozen od slovesa m-w-l, které se vyskytuje jen v hebrejštině. Z něho odvozené podstatné jméno múlá je doloženo jen v Ex 4,26. Ritus sám je ovšem starší než jeho označení: je vyjadřován slovesy k-r-t – odříznout (Ex 4,25) a s-w-r – odstranit (předkožku Jr 4,4). Ekvivalent LXX je obvykle peritemnó (také Ex 4,25 a Jr 4,4), výjimečně perikatharizó (Dt 30,6) nebo perikathairó (Joz 5,4).

Obřízka není omezena jen na Izrael, ani jen na národy Orientu. Rozdíly nespočívají ani tolik v aktu obřízky jako spíše v jejím významu. Primární motiv pro obřízku by mohla být podle nábožensko – dějinných dokladů především mimésis (napodobení bohů, zpodobňovaných v podobě ztopořeného mužského údu – ithyfallicky). Odtud lze odvodit iniciační rity na počátku puberty nebo ritus obřízky jako součást svatebních obřadů, ale také jako součást oživovacích obřadů mocí plodivých sil. V pozdější sekularisované interpretaci se potom od obřízky očekává zvýšení plodnosti.

Na druhém místě jsou výklady, které původní smysl obřízky posouvají a přeznačují. K nim patří interpretace obřízky jako zasvěcení nějakému božstvu či dokonce obřízka jako oběť.

V sekularizované podobě sem lze zařadit i psychohygienické pojetí obřízky.

Málo přesvědčivé a vykonstruované se zdá pojetí obřízky jako náhražky kastrace (Sigmund Freud). Je to psycho-patologická antithese (protiklad) symbolu plodnosti, jímž obřízka fakticky byla.

Protože se podle orthodoxního židovského ritu má obřízka konat osmého dne po narození (to se opírá o Gn 17,12 a Lv 12,3) a je slavena jako přijetí do smlouvy Boží s Izraelem, jsou tím všecky názvuky na pubertální či svatební iniciační rity při nejmenším odsunuty do pozadí, ne-li zcela odmítnuty. Osmý den je první den nového týdne, v křesťanské oblasti den vzkříšení. Židovskou obřízku lze považovat za znamení nového stvoření, které kojenci přináší vysvobození ze všeho, co ho (symbolizovaného předkožkou) spojuje s mocnostmi starého věku. Na místo toho je aktem obřízky připojen do svazku smlouvy.

2. Starý zákon

Starý zákon ví ještě o čase bez obřízky. Vznik obřízky zařazuje do období praotců. Tím je řečeno: 1. Obřízka není tedy něčím obecně lidským. 2. Obřízka začíná s Abrahamem, praotcem mnoha národů, obzvláště pak otcem nositele zaslíbení Izáka. Být obřezán tak mohlo znamenat, že obřezaný je Abrahamův potomek.

Obřízkou se nejpodrobněji zabývá Gn 17. V této kapitole se kromě toho vyskytuje 13 x výraz smlouva. Je to místo, které nejzřetelněji vyjadřuje sepjetí myšlenky smlouvy s obřízkou. Je nápadné, že smlouva s Abrahamem nespočívá jen v jeho vlastní obřízce, nýbrž zahrnuje obřízku celého kmene i služebnictva, které mohlo být podle tehdejších okolností cizího původu. Obřízka tedy nenavazuje ani na pokrevní příbuznost ani na sociální rovnost. Na druhé straně smlouva, do níž vstupuje s Bohem otec, má důsledky pro syna, a to jak z pozitivního, tak i negativního hlediska. (Gn 17,7-8.14; Ex 20,5n). V horizontálním směru zahrnuje generaci, žijící v jedné domácnosti, a ve vertikálním směru zahrnuje její otce i potomky. Tak toto společenství, vymezené smlouvou, v sobě spojuje znaky náboženské obce i národa.

Jako obřezaný lid má Izrael nárok na Boží podporu proti všem přehmatům světa národů (lS 17,26.36; Ž 56,6.12), ale má také povinnosti vůči Bohu. Na druhé straně však pouhá obřízka ještě nedělá z člověka Izraelce. S výjimkou Pelištejců byly sousední národy kolem Izraele obřezány. Verše Gn 17,15-22 vysvětlují tento jev zvláštním příběhem Abrahamovým. Zde jsou obřízka a smlouva zároveň opět odděleny. Tím je znamení obřízky relativizováno. Žádá se jako znamení vyznání. Je to přitakání k vyvolení, ale nepojišťuje žádné nároky u Boha.

Bůh zůstává svobodný k tomu, aby uzavřel smlouvu, s kým chce. Důležitější nežli obřízka je původ nositele zaslíbení Izáka. Synové Izmaele mají své vlastní zaslíbení. Obřízka je zvláštním způsobem předpokladem účasti na slavení Pesachu (Joz 5; Ex 12,43-40), pro účast na kultu a pro posvěcení vůbec i pro zachovávání zákona (v. neobřezaný).

V jednom velmi starém biblickém textu lze rozpoznat výklad, jak k tomu asi došlo. V Ex 4,24-26 se popisuje obřízka syna Mojžíše a Midjanky Sipory. Nejde tu o zavedení obřízky dětí, nýbrž o syna v postavení vzhledem k otci (Ex 4,23). Obřízkou syna je utišen Boží hněv a zachráněn život člověka, propadlého smrti. Zároveň tím Midjanka získává skrze krev, prolitou při obřízce syna, přístup ke smlouvě s Bohem (ženich krví či krevní ženich, hebr. chátán).

Narozdíl od Gn 34 je možné pozitivní spojení Izraele s národy. Izraelec a Midjanka nacházejí v téže události různým způsobem svou spásu. Takové propojení údělu Izraele a národů není ve Starém zákoně neznámé, ale nejzřetelněji je lze rozpoznat v písních o Božím služebníku (Iz 42,1-4; 49,1-6; 52,13-53,12).

3. Nový zákon

V době poexilní praktikovala o. celá řada národů, avšak pouze u Židů získala na své důležitosti jako znamení židovské identity a pravé zbožnosti (viz židovství). Součástí snahy Antiocha Epifana IV. urychlit helénizaci seleukovské říše byl také zákaz o. Židů. Když byl za jeho vlády (175 – 163 př. n. l.). vydán zákaz obřezávat syny pod hrozbou smrti, stala se o. viditelným znamením věrnosti Hospodinu, ale také výrazem odporu a boje za náboženskou svobodu v době Makabejských válek (1Ma 1,44n; 1,58.61). Až na výjimky byla o. Židů v řecko-římské společnosti tolerována. Z pohledu pohanů platila o. za viditelný a charakteristický identifikační znak Židů (lat. nota Iudaica), naproti tomu pohané byli ti neobřezaní, neobřezanci (ČEP). K plné přísluštnosti k židovství patřila také o. konvertitů (proselytů).

NZ odráží mnohost a komplikovanost hodnocení o., jak ji dokládají také židovské spisy. O. řec. peritomé, lat. circumcisio, opakem byla neobřezanost, řec. akrobystia (Ga 6,15; Ko 2,2). V NZ je o. u Židů předpokládána – Ježíš byl osmého dne po narození obřezán (L 2,21), také Jan Křtitel (L 1,59), apoštol Pavel (Fp 3,5). Zmínky v evangeliích najdeme jen v J 7,22n (srv. také apokryfní texty: EvTm 53; EvFp 82,26-29).

První spory uvnitř rané círvke souvisely s úspěšnou misií mezi pohany a požadavkem ze strany některých žido-křesťanských skupin obřezávat pohanské konvertity, což bylo na apoštolském koncilu v Jeruzalémě odmítnuto (Sk 15,1-5; Ga 2,1-10). O. je výrazně tématizována v listech apoštola Pavla a ve Skutcích apoštolů, kde nacházíme nejčastější zmínky týkající se o. a hlavní teologické výpovědi.

O. jako znamení smlouvy s Bohem nebyla zrušena, nýbrž spiritualizována (Ř 2,25-29; Fp 3,3). Výroky navazují na SZ, kde poprvé zaznívá kritika spoléhání se na tělesou o.: obřežte svá neobřezaná srdce (Dt 10,16; Jr 4,4).

Apoštol Pavel se ve svých listech vyrovnával s pojetím Zákona v době po Kristu, především v epištolách Ga, Ř. Ačkoliv byl jako Žid obřezán (Fp 3,5), hlásal evangelium bez požadavku obřízky (Ga 5,11-12). Odmítl dodatečně obřezávat křesťany z pohanů jako podmínku nutnou ke spasení (Ga 5,2) a k plné příslušnosti do církve, protože Bůh ospravedlňuje na základě víry, nikoliv kvůli tělesné obřezanosti (Ř 3,30). Evangelium se stalo mocí ke spáse bez skutků Zákona, mezi které o. patřila. O. se týkala také jednoty církve, jež byla vyjádřena vírou v Krista, přijetím křtu a Ducha svatého – tím byl zrušen rozdíl mezi Židem a pohanem (Ga 3,26-29; 1K 12,13). Z pohledu spásy přestala být důležitá obřezanost nebo neobřezanost jedince, hlavní bylo nové stvoření (Ga 6,15). Odmítnutí obřezat spolupracovníka Tita (Ga 2,1-5) ovšem nevylučovalo dobrovolnou o. Timotea (Sk 16,1-3). Pavlův postoj k o. pohanů stojí zřejmě za nařčením (Sk 21,21), že učil Židy, žijící mezi pohany, aby přestali obřezávat své syny. Spory kvůli o. v rané církvi ustoupily do pozadí díky nárůstu křesťanských sborů pohanského původu spolu s procesem postupného oddělování církve od synagógy.

Evangelium bez obřízky znamenalo osvobození křesťanů z pohanů od o., což vycházelo z učení o spasení (soteriologie). Ospravedlnění před Bohem bylo dosaženo na základě víry v Ježíše Krista (christologie).