Hudební nástroje

Z Encyklopedický biblický slovník
(přesměrováno z Flétna)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: hudební nástroje

autor: Hájek Blahoslav    
       
předcházející heslo: hudba
následující odkazové heslo: hudebník      
následující heslo: hůl

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
navzdory poměrně hojnému výskytu v Bibli jmenovaných h. n. jejich identifikace může být jen přibližná Je to způsobeno jednak tím, že se v mnohasetletém časovém i územním rozpětí bibl. knih užívané h. n. lišily, jednak tím, že už i nejstarší přepisy a překlady byly patrně ovlivněny komentáři rabínů a církevních otců, kteří už také neměli o příslušných h. n. přesné představy.

Může se tedy stát, že tentýž h. n. má v jiné souvislosti jiné jméno a naopak, že jsou různé h. n. pojmenovány stejně.

Přesto je zřejmé, že starověký Přední východ znal širokou škálu h. n. Lze tedy i pro ně uplatnit dnešní odborné třídění h. n. na 4 skupiny, protože všechny byly už tehdy zastoupeny. Jsou to: chordofony – strunné, aerofony – dechové a další, jejichž zvuk je tvořen vzduchovým sloupcem v uzavřeném prostoru, membránofony – blanozvučné bicí a idiofony – samozvučné bicí.

Znalost o nich čerpá z archeologických nálezů. Jsou to však spíš jen fragmenty než celé nástroje. Jsou kovové, z vyřezaných kostí nebo hliněné. Dřevěné jen zřídka, neboť dřevo podléhá přírodnímu tlení. Významnějším zdrojem poznání je tedy jejich zobrazení na dochovaných reliéfech, mincích, soškách nebo lasturách, často v rukou sošek. Jejich přesný zvuk však zůstává nepoznán. V. t. hudba.

Jsou to:

a) Citara, hebr. kinnór, nével, řec. kithara přenosný strunný nástroj. Při hře se patrně držel v levé ruce a struny se rozeznívaly zvláštním tepátkem. V Gn 4,21 c. zřejmě zastupuje všechny strunné h. n. Na ostatních místech je snadno zaměnitelný s harfou, ač jsou oba často jmenovány vedle sebe, jakoby šlo o dva různé nástroje. Nejčastěji jsou oba jmenovány spolu s jinými h. n. při společném chválení Boha. (Např. Ž 71,22; 150,3; 2S 6,5; 2Pa 5,12).

David ovládá hru na c. tak, že jí zahání zlého ducha (1S 16,23). Oba jmenované h. n. mohou navodit i stav vytržení (1S 10,5; Ž 49,5). Odkládají se v čas smutku (Ž 137,2). Spolu s dalšími nástroji zní při vnášení schrány do Jeruzaléma, (1Pa 15,16) a určité levítské rodiny byly pověřeny hrou na ně při bohoslužbě (1Pa 16,5) i při vyhlašování proroctví (1Pa 25,1). Hra na tyto h. n. doprovázela oslavu vítězství (2Pa 20,28) i obnovu Jeruzaléma po návratu ze zajetí (Neh 12,27).

Časté užití c. v žalmech přinesla oblibu tohoto výrazu i do církve. Jiří Třanovský (1592-1637), slezský básník a teolog, vydal v r. 1636 proslulý kancionál Cithara sanctorum. Dědictví tohoto bohatého zpěvníku je stálým pojítkem mezi evangelickými církvemi Slezska, Česka, Slovenska i Polska.

b) harfa, hebr. kinnór, nével, řec. kithara strunný h. n., v textu snadno zaměnitelný s citarou i loutnou. Často jsou tyto h. n. uváděny vedle sebe, není však zřetelné, čím se odlišovaly. Protože některé měly pouhých 3-5 strun, jiné 8-10 i více, snad jméno h. je vhodnější pro větší z nich. citara pro menší.

c) loutna – platí totéž jako pro citaru a harfu. ČEP používá v SZ tento výraz jen pro pohanskou modloslužebnou slavnost (Da 3,5-15), avšak v NZ v knize Zj evokuje vítězný cíl všech dějin (Zj 5,8; 15,2).

d) flétna, hebr. `úgáv, chálíl, dechový nástroj, zaměnitelný s píšťalou. V Gn 4,21 zřejmě zastupuje všechny dechové nástroje. I f. má být Bůh chválen (Ž 150,4). (Kral. varhany na tomto místě chtějí naznačit, že jde o seskupení více fléten či píšťal, avšak určitě to byl nástroj přenosný.) Častěji je však f. zneužito k pochybeným účelům (Jb 21,12; Ez 28,13; Da 3,5-15) a doprovázela Jobovo truchlení (Jb 30,31).

e) píšťala, píšťalka – hebr. stejně jako flétna – dechový nástroj, zhotovený patrně z rákosu, zaměnitelný s flétnou. I p. spolupůsobí při vytržení proroků (1S 10,5), při pomazání Šalomouna za krále se lid pískáním na p. tak převelice radoval, že země od toho hluku až pukala (1Kr 1,40). P. však také bývá zneužita (Iz 5,12), v Jr 48,36 bude Hospodinu kvůli zklamání srdce hučet jako p..

f) polnice, hebr. šófár, chacócrá, řec. salpinx, kral. trouba, zvučný, sólově užívaný dechový nástroj. Vydává pouze jeden nebo dva tóny. Býval určen pro kritické a dramatické chvíle lidu SZ: při předání Desatera (Ex 19,16-19), způsoboval chvění lidu (Ex 20,18). Také v ustanovený Den smíření (Lv 25,9), při svolání lidu k dalšímu tažení pouští (Nu 10), při dobytí Jericha (Joz 6) i při dalších bitvách. Zvuk p. také doprovázel vnesení schrány do Jeruzaléma (2S 6,15), oznamoval přítomnost Boží (Ž 47,6), vůli Boží (Iz 58,1) a v NZ příchod Syna člověka (Mt 24,31; 1Te 4,16). V knize Zj na více místech evokuje eschatologické dění. Na některých místech se místo p. nebo vedle ní používá výraz pozoun.

Ze všech bibl. h. n. jen tento je podnes v židovstvu užívaný pod jménem šófar a to v Den smíření. Je z beraního rohu (Joz 6,4), vydává jediný tón, který se dá rozrůznit jen délkami nebo silou zvuku.

g) trubka, hebr. chacócrá, vedle polnice a pozounu další výraz pro podobný dechový h. n. V BKr většinou trouba. T, je kovová, má jasný pronikavý zvuk. Užívá se v chrámové liturgii (Nu 10,10; 2Pa 29,26; Ž 98,6) nebo k přípravě na boj (Nu 10,8-9; Nu 31,6).

h) buben, bubínek, hebr. tóf, prastarý h. n., patřící mezi bicí. Podobal se dnešní tamburině. Nápadně často jej užívaly ženy (Ex 15,20; Sd 11,34; 1S 18,6; Ž 68,26; Jr 31,4). Máme však doloženo i užití b. u mužů (Gn 31,27; 1S 10,5; 2S 6,5).

i) cymbály, hebr. celcelím, vždy v množném čísle, předchůdce dnešních orchestrálních činelů, avšak v menších rozměrech. Je to bicí h. n. dvou měděných nebo mosazných misek či pánví, jejich řinčivý zvuk je dosahován úderem jedné o druhou. (C. jsou odlišné od dnes známého strunného cimbálu.) C. se užívaly při vnesení schrány do Jeruzaléma (2S 6,5), při chrámové bohoslužbě (1Pa 25,6; Ž 150,5), při obnově Jeruzaléma po zajetí (Neh 12,27). V NZ se nevyskytují.

j) chřestítko, hebr. mena`ane`ím, kral. mylně husličky, v 2S 6,5 ojedinělý výraz, malý bicí h. n. Zřejmě nevelký dutý hliněný válec, obsahující několik kuliček, které při pohybu chřestí, asi nejpodobnější dnešním dětským řehtačkám.

k) zvonečky – v. kněžské roucho.