Petrovy epištoly

heslo: Petrovy epištoly

autor: Kajlík Vladimír
autor: Pokorný Petr
autor: Roskovec Jan
       
předcházející heslo: Petrovo evangelium        
následující heslo: Petrů Ondřej

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků kanonické knihy NZ – obecné listy, podobně jako Jk, 1-3J a Ju – tj. dopisy určené zásadně všem křesťanům, konkrétně jejich skupinám v oblasti Pavlovy misie v Malé Asii (1Pt 1,1).

1. První list Petrův.

1.1. Adresa, doba vzniku a účel sepsání:

Tento krátký dopis je určený zásadně všem křesťanům, konkrétně jejich skupinám v oblasti Pavlovy misie v Malé Asii (1Pt 1,1). Adresáti byli patrně pokřtění pohané, slova o diaspoře se nevztahují na židovskou diasporu, ale jsou metaforicky vztažena na křesťanské obce vznikající církve, která sama sebe chápala jako nositel poslání Izraele a šířila se po celém tehdy známém světě.

Je doložen od 2. stol, vznikl patrně v 80. letech 1. stol. (2Pt již předpokládá jeho existenci), jde o kanonický pseudepigraf, Petr by se neoznačil jako spolustarší (1Pt 5,1) a nepsal by tak dobrou řečtinou.

Analýza obsahu navíc naznačuje, že ve formě listu, který je zároveň koncipován jako duchovní závěť, chtěl autor sblížit to, co bylo spojováno s Petrovou autoritou a Pavlovo dědictví, a to v oblastech Pavlovy misie. Psát pod jmény apoštolů bylo možné až s určitým odstupem po jejich smrti. Tehdy vyvstala potřeba takových textů, protože byl nedostatek autoritativních duchovních vůdců. Teologicky je 1Pt Pavlovu myšlení blízká, např. charisma – dar milosti chápe 1Pt 4,10 podobně jako jej užívá Pavel v 1K 12; 14. jiné pavlovské pojmy však chybějí. 1Pt usiluje také o to, aby Pavlovo dědictví smířila i s epištolou Jakubovou (Jakub). Jde tedy o doklad harmonizující, syntetické tendence, živé v době ohrožení zvnějšku (pronásledování) a zevnitř (doketické proudy) a vytvářející nepřímé předpoklady pro vznik ideje křesťanského kánonu.

1.2. Teologické zaměření:

V situaci vnějšího ohrožení volí 1Pt jinou strategii než kniha Zjevení, psaná také do oblasti Malé Asie. Zj 13 předpokládá konfrontaci s císařským kultem, 1P chápe světskou vrchnost jako lidské zřízení (1Pt 2,13), jehož postoj je možno ovlivnit občanským podřízením a příkladným životem, aniž by křesťan zatajoval svou víru (1Pt 2,19nn). Nejde o návod ke kolaboraci, protože stejnou taktiku radí 1Pt i křesťanským ženám, jejichž manželé byli pohany (1Pt 3,1-7). Dobré informace z druhé strany, podává o něco později korespondence římského prokonzula Plinia Mladšího z téže oblasti s císařem Trajánem, který odmítal anonymní udání křesťanů.

V 1Pt 3,18-22 se objevuje zvláštní představa o Kristově sestupu do podsvětí, kde vyhlásil zvěst duchům, a to v bezprostřední souvislosti s jeho vzkříšením. Jde zřejmě o duchy ve smyslu nadosobních bytostí, které ovlivňují dějiny i národy. Jde zřejmě o něco podobného tmu, o čem mluví hymnus v 1Tm 3,16. Jde tedy o představu, která má upozornit na svrchovanost Ježíše Krista nad mocnostmi, včetně těch, které se projevuijí v činnosti pozemských vladařů. Podle toho se má řídit chování křesťanů. V 1Pt 4,6 se mluví o tom, že i pro mrtvé (patrně křesťanské mučedníky) platí evangelium a jsou živi v Bohu.

J. B. Souček pojal tuto epištolu jako vhodné vodítko pro utváření křesťanských postojů v době totality.

1.3. Členění:

Jednotlivá témata se prolínají a struktura není zcela jednoznačná.

1,1-12 Úvod

1,1n Preskript,

1,3-12 dobrořečení s díkem za spasení.

1,13-3,12 Výzva k odpovědnému životu v pohanském prostředí

1,13-2,10 Znovuzrození a vznik nového Božího lidu,

2,11-3,12 výzvy podobné řádu domácnosti (otroci, muži, ženy), které v 1P 2,6-11 zahrnují hymnus o Kristu.

3,13-4,19 Útěcha v utrpení zahrnující výrok o Kristově kázání duchům v podsvětí (1P 3,18-20)

5,1-14 Závěreční pareneze s pokračováním tradice řadu domácnosti (starší a mladší)

2. Druhý list Petrův.

2.1 Literární forma, autor, doba vzniku:

2P má formu apoštolského dopisu, jehož adresáti nejsou uvedeni jmenovitě, je proto řazen mezi tzv. obecné epištoly. Autorství apoštola Petra, k němuž se list hlásí v úvodu (2Pt 1,1), odkazem k příběhu o Ježíšově proměnění na hoře (2Pt 1,16-18; sr. Mk 9,2-8 a parr.) a zmínkou v 2Pt 3,1, že jde již o druhý dopis, je zřejmě literární fikce (viz pseudepigrafie), v tomto případě dosti jednoznačně prokazatelná. Jazykový a obsahový rozbor ukazuje, že 2Pt a 1Pt nejsou dílem téhož autora, část 2Pt (kap. 2) je nejspíše přepracováním epištoly Judovy a 2Pt 3,16 mluví o všech epištolách Pavlových, předpokládá tedy již existenci jejich sbírky, navíc s autoritou srovnatelnou s ostatními Písmy. Na základě těchto a dalších pozorování, odhalujících relativně pozdní charakter spisu, je vznik 2Pt kladen do let 120 až 130 po Kr., což z ní činí vůbec nejmladší spis NZ. Ostatně i do kánonu NZ začala být 2Pt zařazována teprve během 4. stol. (ještě Eusebius ji mezi kanonické spisy nepočítá). Je dobře možné, že byla sepsána některým z nositelů Petrova dědictví přímo v Římě, snad pro čtenáře v Malé Asii.

2.2 Členění:

1,1-11 Úvodní část

1,1-2 Preskript s požehnáním,

1,3-11 výzva k věrnosti.

1,12-21 část 1: Základ naděje

1,12-15 Apoštolův odkaz,

1,16-21 Výhled k paruzii.

2,1-22 část 2: Varování proti falešným učitelům (sr. Jd 5-16)

3,1-13 část 3: Obrana víry v druhý příchod Kristův

3,14-18 Závěr s parenezí a doxologií

2.3 Obsah:

Celkově je 2Pt stylizována jako poslední odkaz (závěť) apoštola Petra (2Pt 1,12-15; sr. J 21,18-19) – podobně jako 2Tm (s níž má 2Pt i jinak leccos společného), která má představovat poslední vůli Pavlovu. Křesťanské čtenáře, kteří nejsou blíže určeni, chce ujistit o spolehlivosti zdrojů, z nichž odvozují obsah své víry – svědectví apoštolů a Písma (2Pt 3,2), a bránit vlivu falešných učitelů (2Pt 2,1) či posměvačů (2Pt 3,3). Ti zřejmě tlumili naléhavost poselství o přicházející proměně světa, a tím i důslednost mravního života, který by tomuto poselství odpovídal. Svůj odpor vůči tomu, co zřejmě považovali za přehnané lpění na apokalyptických motivech křesťanského pohledu na svět, tito odpůrci pravdy (2Pt 2,2) vyjadřovali poukazem na to, že dosud nedošlo k očekávanému druhému příchodu Krista (viz parúsie), ano že se na běhu světa od jeho počátku vůbec nic nezměnilo (2Pt 3,4). Pro své patrně morálně uvolněné postoje se asi dovolávali Pavlova důrazu na svobodu, kterou člověku křesťanská víra přináší (2Pt 2,19; 3,16).

Autor 2Pt to považuje za ohrožení, kterému se snaží čelit v několika krocích. Nejprve (2Pt 1,3-11) svým čtenářům připomíná, že dar víry, který znamená únik ze záhuby a účast na Boží přirozenosti (2Pt 1,4), vyžaduje také vytrvalost a úsilí, aby skutečně formoval způsob života. Dále (2Pt 1,12-21) poukazuje na to, že odpůrci zpochybňovaný obraz světa vyrůstá z proroctví, která jsou spojena s jistou dějinnou zkušeností. To má ilustrovat poukaz na vlastní zážitek – zmíněný příběh o proměnění na hoře. Potom (2Pt 2,1-16; s využitím látek z Ju, z nichž odstraňuje odkazy na mimokanonické texty) uvádí příklady toho, že Bůh není k běhu dějin lhostejný, a představuje protivníky jako příklady toho, před čím své čtenáře varuje: znovuzapletení do toho, z čeho je měla víra vysvobodit (2Pt 2,17-22). Na námitku o neuskutečněném druhém Kristově příchodu odpovídá vlastním výkladem jeho smyslu (2Pt 3,1-13): není to projev Boží váhavosti či lhostejnosti, nýbrž trpělivosti rozšiřující možnost pokání. Apokalyptická představa, že svět jednou skutečně skončí, tím podle autora 2Pt není dotčena. V závěru (2Pt 3,14-18) své čtenáře vybízí, aby s tím ve svém životě počítali a nepolevovali proto v mravní ostražitosti.