Lukášovo evangelium

heslo: Lukášovo evangelium

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: Lukáš        
následující heslo: luňák

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků kanonický text NZ.

1. Členění a obsah

1,1-4 – Prolog s věnováním Theofilovi

1,5-4,13 – 1. část: shrnutí doby zákona proroků, doba před Kristem. O Janu Křtitelovi, posledním prorokovi, synu kněze Zachariáše, se tu mluví jako o Ježíšovu přepověděném předchůdci. Alžběta, jeho matka, a Marie, matka Ježíšova, se setkávají, v Alžbětině oslovení je obsažena hlavní část modlitby Zdrávas Maria – 1,42. Další hymny: Magnificat (1,46-55, hymnus Mariin, Ježíš označen jako Spasitel), Benedictus (1,68-79). Je líčeno Ježíšovo narození v Betlémě (2,11; srv. 1,3n andělská zvěst Dnes se vám narodil Spasitel; chvalozpěv nebeských zástupů: 2,14 – Gloria in excelsis). Hymnus Nunc dimittis (Nyní propouštíš) uzavírá dobu očekávání, dobu staré smlouvy. – 3. kapitola je uzavřena listinou Ježíšova rodu, dovedenou až k Adamovi (srv. Mt 1, kde rodokmen Ježíšův začíná Abrahamem), Ježíš je tedy představen čtenáři jako pravý Adam, jako člověk k obrazu Božímu.

4,14-9,50 – 2. část : začátek doby Božího zjevení v Ježíši Kristu – doba Ježíšova působení v Galileji. Nástupní kázání v synagóze v Nazaretu je programem Ježíšova vystoupení. Nastává dnes, v němž se naplnilo proroctví. Dále až do první části 6. k. sleduje Lk osnovu Markova evangelia, potom přejímá látku Q (Sbírka Ježíšových výroků) (paralela ke Kázání na hoře, výroky o Janu Křtiteli, srv. Mt 11), dále opět dle Mk v Lukášově nové interpretaci.

9,51-13,30 – 3. část: začátek cesty do Jeruzaléma, první část Lukášovy tzv. velké vsuvky do osnovy Markova evangelia. Ježíš odmítá svolat Boží trest na samařskou obec, vysílá sedmdesát svých žáků (satan padající z nebe), podobenství o milosrdném Samařanovi a příběh o Marii a Martě (10. kap.). Oddílem o Belzebulovi se Lk vrací částečně k markovské předloze, dále přejímá z Q: o znamení proroka Jonáše, o světle, proti farizeům, výzva k vyznání. Z Lukášova vlastního pramene je oddíl o pošetilém boháči, z Q variace na téma modlitby Otčenáš (12,22-34 = Mt 6,19-21.25), podobenství o neplodném fíkovníku, uzdravení nemocné ženy v sobotu, konflikt s představeným synagógy, varování před falešnými učedníky.

13,31-19,27 – 4. část: nový začátek cesty do Jeruzaléma, druhá část velké vsuvky. Otázka uzdravování v sobotu, podobenství o hostině (Q), výroky o Ježíšových žácích. 15. kapitola je středem Lukášova evangelia: podobenství o ztracené ovci, ztracené minci a marnotratném synu (rozpracováno v obraz Ježíšova poslání), v 16. kap. podobenství o nepoctivém, ale prozíravém správci, podobenství o boháči a Lazarovi, skupina Ježíšových výroků, vyprávění o uzdravení slepého žebráka (krátký návrat k markovské osnově), příběh o Zacheovi a podobenství o minách (hřivnách, Q ?) uzavírá střední část.

19,28 – 24,53 – 5. část: v Jeruzalémě. Od vjezdu do Jeruzaléma až po ustanovení stolu Páně sleduje Lukáš zhruba osnovu Markova evangelia, s doplňky ze svého pramene, viz pašijní příběh. Závěrečná perikopa o Ježíšově zjevení jeho žákům na cestě do Emaus a v Jeruzalémě dokresluje jeho obraz jako vykladače Zákona, který Zákon naplnil celým svým životem. Teprve nanebevstoupením (24,50-53, srv. Sk 1,1-15) končí doba Božího zjevení v Ježíši Kristu.

2. Literární struktura

Literárním žánrem Lk je biografie se zvláštním zaměřením (evangelium), druhá část Lukášova díla (Sk) je historiografií s prvky legend a silným teologickým zaměřením. V prvním díle vystupuje Ježíš jako přímý nositel děje (hrdina v literárním smyslu), v druhé části je nositelem děje nepřímo jako vyvýšený Pán, inspirující práci svých svědků. Tato kombinace žánrů příspívá k působivosti celého díla.

L. e. jako první ze dvou knih (svitků) o vzniku církve je tím, co Ježíš začal činit a učit (= doslovný překl. Sk 1,1), jeho vlastní působení se děje v církvi prostřednictvím Ducha svatého. O prvním a základním ohlasu na jeho dílo, tedy o apoštolské době, jedná kniha Skutků apoštolských. Ohlas ve formě úspěšné misie je to, co se mezi námi naplnilo dle L 1,1. Ježíšova smrt a svědectví o vzkříšení se tak ocitají uprostřed Lukášova literárního díla, nejsou již chápány jako konec a naplnění přítomného věku (srv. vzkříšení, vyznání, eschatologie, a dostávají se do středu dějin, k němuž se má zaměřit pozornost čtenáře. Konkrétně je středem dějin doba, v níž se vzkříšený Ježíš zjevoval svým stoupencům a potvrzoval svou novou autoritou to, co učil před smrtí. Učedníci tak jako apoštolové mohli potvrdit totožnost vzkříšeného a pozemského Ježíše. Událost vzkříšení, která v původních formulích víry (vyznání) spadala v jedno s jeho vyvýšením (nanebevstoupení), je v Lk rozdělena na tři části: vzkříšení jako rehabilitace ze strany Boží, nanebevstoupení jako přenesení do klíčové pozice (nahoře) a seslání Ducha (Sk 2) jako začátek působení, jehož hlavním projevem jsou veřejné přiznání k Ježíši jako Mesiáši (Kristu) a Pánu. Tak se Lukášovské spisy staly základem církevního roku. Umístění Ježíšova příběhu do středu času později (od 6. stol) inspirovalo počítání let po Kristu a (od konce 17. stol.) před Kristem.

3. Teologie

V Lukášově pojetí je doba Ježíšova pozemského života zjevením Boží vůle uprostřed dějin, je to slavné dnes (řec. sémeron – 2,11; 4,21; 19,5.9; 23,43), jehož pozdějším zpřítomněním (nejen připomínkou) jsou události opakující se (každo)denně (řec. kath' hémeran) jako nesení kříže, každodenní dar chleba (L 11,3 – modlitba Páně; Otčenáš), sdílení při stolu Páně i v denním životě (Sk 2,46; 6,1), stálá obnova církve tím, že do církve přicházejí noví lidé a víra přechází na další generace (Sk 2,47).

S touto koncepcí souvisí i geografické údaje Lukášova díla: Kniha Lk začíná a končí v Jeruzalémě, kniha Sk začíná v Jeruzalémě a končí již v Římě.

L. e. jako první díl je zřetelně strukturováno pomocí tzv. velké vsuvky (viz níže) jako Ježíšova cesta do Jeruzaléma. Je to pohyb, který je protějškem misie v druhém díle (Sk), kde vyprávění sleduje odstředivý pohyb z Jeruzaléma až na konec světa (Sk 1,8).

Teologicky je L. e. novou interpretací základních křesťanských vyznání, a to pro čtenáře, kteří nebyli blíže seznámeni s židovstvím. Výroky o Kristově zástupné smrti ponechává autor jako tradiční dědictví církve a cituje je (ustanovení Večeře Páně; Sk 20,28), ale snaží se je interpretovat. Namísto výroku o Synu člověka, který nepřišel, aby mu sloužili, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé (Mk 10,45par.) mluví jen o Ježíši jako tom, kdo slouží (L 22,27) a v L 19,10 se setkáváme s podobně utvářeným výrokem o Synu člověka, podle něhož Syn člověka přišel, aby hledal a zachránil, co zahynulo. Oba výroky již přesahují rozměr dějin a sloveso přišel (řec. élthen) se týká inkarnace jako celku. Obraz smrti jako kosmického výkupného byl však pro řecky vzdělané čtenáře těžko srozumitelný: (a) Vykoupení z otroctví nebo ze zajetí nebylo pro ně tak aktuální zkušeností jako pro Izrael, z jehož náboženské metaforiky bylo toto vyjádření Ježíšova významu přejato a nepřímo spojeno s představou chrámové oběti, (b) kosmická kulisa tohoto výroku snižovala etický rozměr Ježíšova utrpení i roli vědomého rozhodnutí jeho křesťanských stoupenců (víra) a konečně (c) jako u všech výroků o Ježíšově zástupné smrti (vyznání) tu ustupoval do pozadí celý jeho pozemský život jakožto zjevení Boží vůle, jako život toho, k němuž se přiznal sám Bůh. Proto Lukáš rozvinul Ježíšovo podobenství o marnotratném synu a milosrdném otci (L 15,11-32) a učinil z něj shrnutí své teologie: Milosrdný otec nebrání svým dětem v cestě do cizích zemí a vybavuje je na cestu svým dědictvím. Lidé jako Boží děti se však odcizují vůli Otce, rozhazují to, co jim bylo svěřeno jako dědictví (podléhají konzumu) a dostávají se tak do blízkosti smrti (hynu – 15,17). Rozpomenou-li se na Otce a vyznají-li své viny (nejsem hoden – 15,19.21), slyší jejich modlitby a vyznání, je jim blízko, i když jsou ještě daleko (15,20). Vyznání smrti a vzkříšení Ježíše Krista, které při křtu bylo zpřítomňováno ponořením a vystoupením z vody a interpretováno jako smrt a vzkříšení s Kristem (Ř 6; Ko 2,12a) vykládá Lukáš komentujícími verši v podobenství o marnotratném synu: byl mrtev a zase žije (15,24.32). Příběh marnotratného syna je výkladem o smyslu křesťanského vyznání i křtu: jde o přechod z života v perspektivě smrti k setkání, které je nalezením domova. Nositelem záchrany je Bůh sám (v pohanském prostředí bylo nutno vyjít od víry v jediného Boha), Ježíš jako vypravěč tohoto podobenství reprezentuje Boha v odcizeném světě a za tento svůj obraz Boha položí život. Vzkříšení znamená, že Bůh se k němu přiznal: To je skutečně vyjádření jeho povahy. Podobenství není jen vysvětlením toho, co se v Ježíšově příběhu událo, každé vyprávění (čtení) tohoto podobenství je událostí zachraňující člověka.

Starší syn, reprezentující židy nebo židokřesťany, kteří nepřáli křesťanům místo v domově synagógy, dostává stejné ujištění jako mladší (všecko, co mám, je tvé), i když se nechce vrátit do otcova domu (=církve z hlediska křesťana Lukáše). Církev má vědět, že židé jsou bratři křesťanů.

Písmo se v Lukášově pohledu stává svědectvím o Ježíši jako Kristu a Lukáš z něho vybírá místa, která tomuto obrazu odpovídají: L 3,6 (Iz 40,5); L 4,18-27 (Iz 61,1a; 58,6; 1Kr 17,9; (2Kr 5,1-14); Sk 2,17-26 (Jo 3,1-5 LXX) atd. Ježíš je podle Lukáše ten, který studuje Písma (L 2,46n; 4,16-30; 16,27-31; 24,25-27.32.46; Sk 17,3.10-15; 28,23).

4. Sociální, etické a politické zaměření

Lk – Sk je dílo poznamenáno apologií (obranou) církve před politickým podezřením: Neshledal jsem na něm nic, proč by musel zemřít, říká Pilát jako představitel Říma o Ježíšovi (L 23,22; srv. L 23,41). Politické nepokoje vyvolávají vždycky nepřátelé křesťanů (Sk 13,50; 14,11; 17,5-8.13; 18,12-17 21,27). Jinakost křesťanů tedy neznamená ohrožení pro jejich okolí. Ježíš se rodí do rodiny poslušné vůle císařovy (L 2,1-5), v knize Skutků se často mluví o Pavlově přátelství s římskými úředníky (Sk 13,7.12; 19,31; 26,30-32). Zdá se to být protikladem výroku vladaře svrhl z trůnu (L 1,52). Lukáš musel mít nějakou představu o vzájemném vztahu těchto výroků. Že nešlo jen o politickou apologii dosvědčuje výrok o Ježíšově poslušnosti vůči matce Marii a Josefovi (L 2,51nn, srv. 41nn). Evangelium hledí k podstatě lidství a zdůrazňuje proto harmonii v rodině i ve společnosti (srv. Sk 2,47). Lukáš ví o lidském hříchu, o bezperspektivnosti moci, která si osobuje božské pocty (Sk 12,20-24), i o hranicích poslušnosti vůči rodičům (L 2,49), ale chce především ukázat, kam vede evangelium, takže čtenář musí hřích vnímat jako něco absurdního, co je odcizením, zaslepeností a výsledkem stavu nevědomí (lukášovské pašije a např. Sk 13,27; 17,30). Není však zásadní rozpor mezi tímto věkem a novým stvořením (Sk 3,20a). Důležitější než přítomné odcizení je, že v Kristově dnes nový věk již zasahuje do dějin.

Proto Lukášovi záleží na tom, aby ukázal základní shodu mezi základními mravními postoji helénistického světa a víry: Dva základní výroky moudrosti, charakteristické společnou strukturou více než vyjadřují základní pravidla vztahu k Bohu (Boha je třeba poslouchat víc, než lidi – Sk 5,29 srv. výrok Sókratův v Plato, apol. 29C) a k druhému člověku (Blahoslavenější je dávat, než brát – Sk 20,35 srv. Seneca, epist. 81,17 aj.). Evangelium není tedy popřením humanitních ideálů, ale silou k jejich opravdovému uplatňování. To je Lukášovo poselství všem, kdo v jeho době chtěli církev utvářet podobně jako potomci farizeů utvářeli život synagógy. Víra vstupuje do celé společnosti, učí a vyznává se veřejně (řec. parrésia -Sk 28,31; Sk 26,26).

Sociální solidaritu prvních křesťanů vyjádřenou obrazem sdílení ve Sk 2,44-45; 4,32-35, jímž se inspirovaly některé proudy české reformace, uplatnily další generace sbírkami pro jeruzalémskou křesťanskou obec. Obraz sdílení majetku je narážkou na platónský ideální obraz filozofů jako pravých vládců obce. Lukáš opět upozorňuje, že v církvi se naplňují velké sny lidstva. Křesťanská sociální solidarita, i když mnohem věcnější, nežli byl načrtnutý ideál, odlišovala církev od jiných náboženských společenství založených na osobním přiznání k určitému božstvu.

5. Předstupně a prameny Lukášova evangelia

Lukáš zpracoval evangelium podle Marka, sbírku Ježíšových výroků (Q) a svůj zvláštní pramen, který měl nejspíše také literární podobu sbírky výroků, většinou podobenství. S markovským materiálem pracoval Lukáš na rozdíl od Matouše ve velkých celcích:

ze zvl. Lk látky a z Q	z Mk
1,1 – 4,30
	4,31 – 6,11 = Mk 1,21-3,6
6,12 – 8,3 (6,17-19 je z Mk)$BR^(tzv. malá vsuvka)
	8,4 – 9,50 = Mk 3,31-9,40$BR^(kromě 6,45-8,25 = mezera)
9,51 – 19,28 (jen 18,15-43 je z Mk – tzv. velká vsuvka)
	19,29 – 22,13 = Mk 11,1-14,16
22,14 – 23,53

Ve velké vsuvce jsou také menší části převzaté z Mk, ale celková osnova není ovlivněna Markovým evangeliem.

6. Jazyk a text, autor, důvod a doba sepsání

Jazyk Lukášova díla je kultivovaný, na rozdíl od většiny ostatních spisů NZ blízký tehdejší literární řečtině (koiné). Velká část L. e. se dochovala na Bodmerově papyru č. XIV (p75) z přelomu 2. a 3. stol., další rozsáhlé části jsou na jen o málo mladším papyru Chester-Beattyho (p45) a souvislý text je ve všech nejstarších dochovaných pergamenových rukopisech Nového zákona.

O Lukášovi jako autorovi Lk a Sk jsme mluvili podle tradice, která se nedá doložit. Koncem 2. stol. byla rozšířena tradice, podle níž byl Lukáš Pavlovým průvodcem (Muratoriho kánon, Ireneus). Vznikla zřejmě proto, že Pavlovi je věnována druhá část knihy Skutků. Protože si však Pavel zakládal na svém apoštolství (Ga 1; 2K 10) a Lukáš ho ve Sk apoštolem nejmenuje (neodpovídal jeho definici apoštola; srv. Sk 1,21-26), je téměř vyloučeno, aby autor, který rozhodně nebyl Pavlovým ctitelem, byl jeho přímým žákem nebo průvodcem. Není vyloučeno, že autor se skutečně jmenoval Lukáš, ale jeho identifikace s Lukášem, o němž se mluví ve Fm 24 (podle Ko 4,14 to byl lékař; 2Tm 4,11), je zřejmě druhotná. Proto se dnes v odborné literatuře mluví spíše o autorovi knih věnovaných Theofilovi (srv. L 1,3; Sk 1,1 – patrně jeho mecenáši, který projevil zájem o křesťanství). Víme jen, že to byl vzdělaný křesťan druhé generace, původem patrně řecky mluvící žid nebo tzv. bohabojný, který dobře znal židovské náboženství a dovedl jeho jednotlivé prvky vysvětlit svým čtenářům. Odkud byl a kde psal, nevíme, snad pocházel z Řecka, protože odtud má ve Sk nejpřesnější informace a jmenuje mnoho tamějších míst i osob.

Protože v L 21,20 rozpracoval markovskou narážku na pád Jeruzalémna, muselo L. e. vzniknout po roce 70, nejspíše v osmdesátých letech 1. stol.