Řecko, Řekové

heslo: Řecko, Řekové

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: řád domácnosti        
následující heslo: řeč

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků Řecko, řec. Hellas, Helén; hebr. jáván.

1. Dějiny: Biblické děje se od doby, k níž se vztahují nejmladší knihy SZ, knihy Makabejské a zejména NZ, prolínají s dějinami řeckými. V knize Danielově čteme proroctví o nástupu (Alexandrovy) řecké říše (chlupatý kozel) po vládě Peršanů i o jejím rozdělení (roh se zlomí a vyrostou čtyři – království Alexandrových nástupců – diadochů) snad až k tomu, jak Antiochos IV. Epifanés znesvětil jeruzalémský chrám (Da 8,21-26; srv. Da 10,20; 11,2nn). To již byla patrně nedávná dějinná událost podaná ve formě antedatovaného proroctví (vaticinium ex eventu). – Vládu Alexandra Velikého (Makedonského) s dotažením až do doby Makabejské shrnuje 1Ma 1,1-9 (Kral. 1-10) a končí slovy o potomcích jeho diadochů: napáchali mnoho zlého v zemi. – V době NZ, když mezitím již od 1. st. př. n. l. nabyli faktickou moc nad celým Středomořím Římané, změnil se boj Makabejských v legendu, která se stala modelem odboje proti silnějšímu protivníkovi. Většina diasporních Židů a část Židů palestinských, kteří již tehdy byli mezi Židy menšinou, mluvila řecky a přijala řeckou kulturu. Apoštol Pavel vyrůstal v helénizovaném Tarsu, získal tam řecké rétorické vzdělání a nejen mluvil řecky, ale pokud jde o základní pohled na společnost, také přijímal řecké kategorie: Cítím se dlužníkem Řeků a barbarů (Ř 1,14).

2. Kultura: Řecká kultura dala vznikající církvi svůj jazyk. Byla to již kultura mírně odpoutaná od svých počátků a globalizovaná, takže řečtina NZ byla mezinárodní jazyk, kterým mluvila většina římských provincií a tedy i většina tehdy známého světa. Latina tehdy teprve začínala získávat půdu. Dobře to dokumentují řecké papyry nalezené v Egyptě, které ukazují, jak až do konce starověku měla řečtina převahu nad latinou. Podle L 23,38 (kodexy ómega, A, D aj.) byl i nápis na Ježíšově kříži (INRI) napsán řecky, potom latinsky a hebrejsky). Tak tomu bylo ještě v první polovině 1. st. v Římě. Řečtina se stala jazykem křesťanské misie. Mezi křesťany převažovala až do 3. st. Byla to řečtina obecná (koiné), z níž křesťanští autoři záměrně udělali řeč literární, aby při předčítání listů nebo evangelií při bohoslužbách byla srozumitelná všem. Pavel, když se chystal do Říma (Ř 15,14-33), se ani jednou nezmiňuje o tom, že by se rád naučil latinsky, i když před zamýšlenou cestou Hispanie se to dalo očekávat. Odvážným činem byl převod některých základních hebrejských pojmů do řečtiny (spravedlnost, pravda, víra) a vytvoření nových typicky křesťanských (církev, křest). Posun významů vyplýval z kontextu. Pouhým výběrem bylo možno převzít velkou část stoické etiky (řád), podobně jako to dělali již diasporní Židé.

3. Náboženství: Jazyk úzce souvisí s náboženstvím a měli-li křesťané vnést do řecké kultury evangelium a nebýt jí pohlceni, museli od počátku používat alespoň elementární teologické koncepty a rozvíjet je jako interpretaci myšlení biblického. Již v době NZ byli mezi křesťany vzdělaní lidé, kteří se mohli inspirovat řecky mluvícími synagogami a jejich myšlením rozvinutým zejména v Alexandrii. Problémem se stala skutečnost, že platónská filozofie, v niž opravdová realita náležela světu idejí, byla pro některé křesťanské autory vítaným prostředkem k tomu, aby blízké očekávání nového věku, příznačné pro ranou dobu (Ježíš, Pavel) a později se periodicky vracející, vyložili tak, že konečnou naději umístili nahoru, do nebe. Tím vystihli přítomný rozměr moci Boha jako toho, který svým vztahem k člověku dává lidské existenci absolutní váhu a perspektivu, ale dějinnost naděje a s tím schopnost perspektivně pracovat, byla umenšena (Janovo evangelium, Koloským, epištola). Pavlova řeč v Athénách, jak ji podává kniha Sk 17,16-34), je důrazem na konečný soud a vzkříšení přesnou protiváhou helénistické vize světa. Ježíšovo učení, pojaté jako charakteristika nejvyšší ideje, uchovalo však svou dějinnou sílu (tak pojal svůj program reformy církve i Jan Hus). Základní zůstala osvobozující role evangelia v setkání s nejhlubším vyjádřením osudovosti lidského života v řecké tragedii, s nezbytností odpykat viny.

4. NZ: Kromě Sk 17,16-34 jde především o označení Ř. jako adresátů misie, a to zprvu řecky mluvících Židů (Sk 9,29; 18,4) nebo bohabojných Řeků (Sk 17,4 ;J 12,20), ale předně řecky mluvících pohanů (Sk 17,12; 19,10; např. otec Timotea byl Řek (Sk 16,1.3; ČEP pohan). Ve Sk (od Sk 16,11) se mluví i o Pavlově misii na evropské pevnině a v Řecku.- Teologický dosah mají výroky o rovnosti Židů a Řeků v Kristu (Ga 3,28; Kol 3,11), či v jednom Duchu (1K 12,13) a Pavlovy výroky z 1K,22-24, podle nichž je odpovědí na očekávání zázraků u Židů a na moudrost Řeků ukřižovaný Kristus jako skutečná boží síla a moc. Viz i Jávan.