Rukopisy biblické

heslo: rukopisy biblické

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: ruka        
následující heslo: Rút

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků Forma, v níž se dochovaly biblické spisy.

1. Materiál. Některé části (Desatero) byly podle tradice vytesány do kamene (Ex 34,1), jiné zaznamenávány na ostraka (hliněné střepy a tabulky – ojedinělé nálezy), nebo na dřevěné tabule (Iz 30,8; sr. 8,1; Ab 2,2). Dochované r. jednotlivých knih SZ jsou psány na kůži (Kumrán), na papyru a od 9. st. n. l. na papíru. Nejstarší dochované r. NZ jsou psány na papyru (nejmladší r. na papyru jsou z 8. stol.), od 4. stol se však prosazuje pergamen, který brzy převládl a vedle papíru se užíval až do vynálezu knihtisku. Nejstarší doklady částí NZ jsou proto dochovány na papyru, souvislé rukopisy NZ jako celku jsou na pergamenu.

Texty na papyru i na pergamenu měly do 4. stol. převážně tvar svitku, který se v židovských liturgických textech udržel v zápisech Pentateuchu a knihy tzv. svátečních svitků. Podle rozsahu jednotlivých svitků (délka průměrně okolo 10m) se ve starověku jednotlivé spisy dělily na knihy. Tak tomu bylo v SZ např. s Pentateuchem, v NZ s Lk a Sk (stejný autor: Lukáš). Od starověku však byly známy spojené tabulky vyplněné voskem (podobné kroužkovému zápisníku), na němž bylo možno neaktuální záznamy vymazat uhlazením voskového povrchu. Od počátku novověku se prosazovaly skládané papyrové archy, později na hřbetu sešité do většího celku, podobného dnešním knihám. Tak bylo možno využít obě strany papyru či pergamenu a navíc šlo v takové knize snáze hledat (listovat). Neobvykle seskládáný papyrus utvářel hranaté svazky, které přípomínaly špalík, lat. caudex, odtud je odvozen název kodex. Protože se nedochoval ani jediný starověký zlomek textu NZ na svitku, objevila se hypotéza, podle níž křesťané od počátku (zčásti i z ekonomických důvodů) užívali kodexy a uvedli je tak do světa literatury.

Rylo se rydlem a psalo nejdříve nejdříve jemnými štětečky z lodyhy papyru, na konci roztřepenými na jednotlivá vlákna, později sestřiženými do tvaru pera, ke konci středověku husími brky. Psalo se inkoustem.

2. Písmo. Jen zlomky biblického textu se dochovaly ve starohebrejském písmu (abeceda), většina je dochována v písmu čtvercovém (kvadrátním), které se prosadilo ve 4. až 2. stol. př. n. l. Text SZ se v hebrejském zápisu, který zaznamenával jen souhlásky, ustaloval od od konce 1. st. n. l., souhlásky byly doplněny v rámci masoretských úprav od 3. do 10. st. n. l. Nejšíře se prosadila tzv. tiberiadská soustava označování samohlásek (Tiberias). V této podobě se po určitých úpravách hebrejský text SZ tiskne dodnes.

Text Septuaginty a NZ byl do 9. stol. zapisován velkými písmeny bez dělení na slova a věty (scriptio continua, majuskulní rukopisy), potom se prosazují různé typy kurzivního písma, na které navázaly typy užívané v dnešním tisku řeckého textu.

3. Kritické edice. Kritické edice SZ vycházejí z jiných předpokladů než kritické edice NZ. Text tenachu, našeho Starého zákona, se ustaloval po staletí a v době kanonizace (kánon) byly některé části užívány liturgicky již příliš dlouhou dobu na to, aby jejich soustavným srovnáváním bylo možno rekonstruovat původní autorskou verzi. I když nelze pochybovat o tom, že jednotlivé knihy SZ byly sepsány konkrétními autory, což ve 20. stol. nebylo vždy samozřejmé, nelze vyloučit, že v průběhu předávání vzniklo několik verzí (otázka předloh Septuaginty a její autority), které v době kanonizace stály vedle sebe. Obraz sz. textu na počátku křesťanské epochy byl velmi pestrý, jak dokládají zlomky Samařského pentateuchu (Samaří, Samařané), papyrus Nash (datuje se od 2. st. př. n. l. do 1. st. n. l. a obsahuje např. Desatero a Dt 5,6nn) nebo zlomky textů nalezené v geníze synagógy ve Staré Káhiře. Proto kritické edice SZ vycházejí z konkrétních rukopisů, jejichž rekonstrukcí se na vysoké úrovní, i když v rámci svých možností a představ, obírali naposled karaité. Kritická vydání SZ vycházejí z tzv. Petrohradského (dočasně Leningradského) kodexu (dokončen r. 1008), na jehož vydání pracovali potomci Mošého ben Ašera (opět v Tiberiadě). Jemu se připisuje Codex Cairensis z roku 895. Připravuje se však eklektická rekonstrukce hebr. textu.

Při edici textu NZ dospěli vydavatelé postupně k rekonstukci, která kombinuje postup genealogický (známé rukopisy se seřazují chronologicky a sleduje se jejich vzájemná závislost) s věcným posouzením jednotlivých odchylek. Přímými svědky původního textu NZ jsou majuskulní rukopisy na papyru, z nichž byla většina objevena koncem 19. a v 20. stol. v Egyptě (např. Chester-Beatty – p45 a p46; Bodmerovy papyry – p66; p72; p74; p76 – nejstarší souvislé texty z konce 2. stol. /Lk a J/), a na pergamenu (Sínajský kodex – alef; Alexandrijský – A; Vatikánský – B aj.), celkem přes 300 svědků. Dále jsou to texty psané minuskulí (přes 2500) a části Bible zahrnuté do lekcionářů. Nepřímými svědky jsou citáty NZ v rané křesťanské literatuře a starověké překlady, které začaly vznikat již začátkem 3. stol. Text uváděný v kritických vydáních NZ je rekonstrukce, která sice není totožná s originálem, ale je mu podstatně bližší než tzv. byzantský text, z něhož se překládalo od dob světové reformace až do 19. stol. (tzv. textus receptus).

Ke zkoumání biblického textu patří i práce na kritických edicích starověkých překladů do latiny (mj. Vulgáta), koptštiny (Koptové), syrštiny (Sýrie) arménštiny nebo staroslověnštiny.

4. Současný obraz vývoje textu. Potvrzením spolehlivosti masoretského textu SZ byl objev kumránských svitků, mezi nimiž se dochoval záznam téměř celého tenachu z posledních dvou století př. n. l. Množství drobných odchylek nemění většinou smysl textu, místy se však přibližuje znění Septuaginty, jejímž podkladem byly texty ještě starší nežli ty, které se dochovaly v Kumránu. Masoretský text, pečlivě tradovaný a prověřovaný, však zůstává nejspolehlivějším východiskem, i když jeho jednotlivé rukopisy pocházejí až z doby okolo r. 1000. K poznání dějin sz textu slouží zlomky i Órigenovy Hexaply vzniklé v letech 230 až 240 (synopse hebrejského textu, Septuaginty a pozdějších doslovných překladů do řečtiny).

Obraz nz textu byl v 19. a 20. stol. obohacen nálezy papyrů z Egypta. Spolu s některými starými majuskulními texy na pergamenu tvoří zvláštní textovou skupinu, pro niž se vžil název neutrální, dříve (nepřesně) Hesychiova recenze. Jsou to nejstarší dochované texty, které však již ve své oblasti prošly sjednocujícími úpravami, takže je pravděpodobné, že některá čtení známá z tzv. byzantského textu dochovaného na východě a užívaného dodnes v řecké pravoslavné církvi, mohou být původnější. To platí i o některých rysech tzv. západního textu reprezentovaného především kodexem D (Bezův) a latinskými překlady.

Kritická vydání sz textu začínají v 17. stol., z 18. stol. je třeba upozornit na dílo B. Kennicotta, Vetus Testamentum Hebraicum cum variis lectionibus (Oxford 1776-1780). Nový průzkum a rekonstrukce textu SZ podporovaný Spojenými biblickými společnostmi (UBS; biblické společnosti) nazvaný Biblia hebraica quinta povede patrně k rozšíření textové základny za Petrohradský kodex a patrně i za ben Ašerovské rukopisy. Masoretský text však zůstane východiskem. Nahradí tak starší stále užívaná kritická vydání Biblia Hebraica (editor Rudolf Kittel) a Biblia Hebraica Stuttgartensia (mezinárodní pracovní skupina).

Výzkumem nz. textu se obírá zejména Ústav pro výzkum novozákonního textu při univerzitě v Münsteru v Německu. Jeho práce navazuje na dílo tří generací badatelů, z nichž uvádíme alespoň B. F. Wescotta a F. J. A. Horta (edice textu z let 1881-1882) a A. Merka (1933). Práce na kritických edicích původního textu řídí mezinárodní ekumenický tým a rekonstrukce původního textu vycházejí ve Stuttgartu v několikeré podobě: jako Novum Testamentum Graece (uvádí většinu odchylek s výběrem dokladů – systém Nestle-Aland), jako The Greek New Testament (uváděny jen vybrané odchylky, které se odrážejí v překladech; ty jsou doloženy zevrubně) a zejména Novum Testamentum Graecum. Editio Critica Maior (od roku 1997, začalo obecnými listy). Od roku 1983 vychází také druhé kritické vydání pod názvem International Greek Testament Project (Oxford od roku 1983 – první svazek: Lk). Kritická edice textu evangelií je zahrnuta v synopsi Albert Huck – Heinrich Greeven (Tübingen 1981).

5. Význam. Textovou kritikou se obírá jen malá skupina badatelů. Biblisté, filologové a historici s nimi však musejí umět komunikovat. Teologicky jde o práci významnou proto, že chrání společný text Bible. Rozbíhavé a destruktivní tendence vždycky provázely jeho tradování. Významnou roli při uchování jeho jednoty hrála na západě Vulgáta.