Zástupnost

heslo: zástupnost

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: zástup        
následující heslo: zasvětit, zasvěcení

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků mimobiblický výraz, používaný v teologii jako stručné vyjádření skutečnosti, že někdo (prakticky hlavně Ježíš) žil a zemřel ve prospěch druhých lidí, že jeho příběh má přímý dosah pro ostatní. V Ježíšově případě se mluví o (Spasiteli). Metaforické výrazy, které rané křesťanské texty užívají k vyjádření této skutečnosti jsou většinou odvozeny z obětního řádu Izraele, který se odlišoval od představ o obětech bohům, kolujících v okolích náboženstvích (oběť; sr. Žd 10,11-12 aj.). Základem jsou slova ustanovení Večeře Páně, podle nichž Ježíš svou smrt chápal jako dovršení toho, co zpřítomňoval svátek Pesach, (sz. Velikonoce). Jeho smrt tak mohla být chápána jako obdoba oběti beránka, která podle Ex 12, zachránila život izraelských prvorozených v Egyptě.

Důležitým textem, který se v této souvislosti citoval v rané církvi, byl oslavný hymnus na služebníka Hospodinova z Iz 53 (byl proklán pro naši nevěrnost – Iz 53,5; sr. Iz 53,6.12).

Zvláštním vyjádřením této skutečnosti je pozdější učení o z. ve smyslu substituce. Ježíš podle toho nesl na sobě trest za lidské hříchy: Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem (2K 5,21; sr. Ga 6,14; 1Pt 3,18). Také slovo dal v J 3,16 bylo chápáno i ve smyslu vydání na smrt. Předložky vyjádřující zástupnost (většinou však ne ve smyslu substituce)jsou v řečtině hyper zemřít, vylít krev za (Mk 14,24);

peri smírčí oběť za hříchy (1J 2,2), anti dát život za (Mt 20,28). Jde o jedinečnou a dostačující oběť doplňovat, jednou pro vždy efapax (Ř 6,10; Žd 7,27).

V pozdějších dějinách dogmatu bylo učení o substituci příležitostí k vyjádření zásadního smyslu celé inkarnace (Anselm z Canterbury). K problému výlučné zástupnosti Kristovy oběti viz i doplňovat.

Abychom rozuměli výrokům naznačujícím smysl Ježíšovy smrti jako oběti, je třeba, abychom sledovali i ostatní výrazy významu jeho smrti: Jeho smrt je chápána jako výraz nejhlubší životní zkoušky (utrpení spravedlivého), ve které Ježíš obstál, zachoval poslušnost Bohu (Fp 2,8), je výzvou k přinášení oběti chval a dobročinnosti (1Pt 2,5; Žd 13,15-16), je ilustrací lidské zkaženosti (hříchu) (1K 2,8), a tak i kontrastním pozadím Božího jednání, jímž je především Kristovo vzkříšení (Sk 3,15). Vzkříšení (vyvýšení) se stalo hlavním výrazem pro završení Ježíšova příběhu a základním výrokem víry. V některých významných vyznavačských formulích slovo o zástupnosti Ježíšovy smrti chybí (Ř 1,3-4; Fp 2,6-11; Ko 1,15-20; apoštolské vyznání). Výroky o Ježíšově smrti, která přichází k dobru ostatním lidem, je proto potřeba chápat v souvislosti s ostatními výroky víry, která se orientuje na jeho postavě a příběhu.