Ozeáš

heslo: Ozeáš

autor: Hoblík Jiří    
       
předcházející heslo: ovoce        
následující heslo: ožít

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků 1. Prorok, jehož slova jsou dochována ve stejnojmenné knize (v.t.). Význam jm. hóšéa je přitom tzv. krátká forma, odpovídající jindy se vyskytující plné formě hóšajá [např. Jr 42,1] a hóšajáhú [např. KAI 193 a 200]): »Hospodin pomohl«. O jeho původu, kromě jm. otce: Beér, není nic známo. Jeho manželka Gomera (Oz 1,3) hraje význ. roli v kap. 1 a 3.

Jako jediný mezi písemnými proroky je sám severoizraelského původu (jak to též naznačuje jeho jazyk i ohlasy tradic). Po Ámosovi je z nich nejstarší. Začátek jeho působení spadá do období vlády krále Jarobeáma, snad mezi 755 a 750 př.n.l. Vystupoval v Samaří, pravděpodobně i v Bét-elu (Oz 8,5; 10,5; 9,1nn; 13,2). Byl snad vůdcem opoziční (lévijské?) prorocké skupiny. Jeho nejmladší slova pocházejí z posledních let sev. Izraele. V Oz 13,9-11; 14,1 se předpokládá zajetí posledního (stejnojmenného) krále Hóšey (srv. 2Kr 17,4) a začátek obležení Samaří 724 př.n.l. (srv. 2Kr 17,5). O pádu Samaří už ale Ozeáš neví.

2. Kniha nazvaná Ozeášovým jm., nejrozsáhlejší v řadě Malých proroků. Jejím základem jsou slova proroka Ozeáše, která prorokovi žáci uspořádali do menších celků, než byly shrnuty do obsáhlejších úseků (kap. 1-3.4-11.12-14), které vytvořily celou knihu. V průběhu tohoto procesu byly výroky komentovány a vztahovány do novější situace. Na tom se podíleli nejprve Ozeášovi žáci (Oz 14,2-9 pochází snad již z doby po pádu sev. království), později různí judští pisatelé, kteří se stali předavateli Ozeášovy zvěsti. Ozeášova slova se totiž dostala po pádu Samaří spolu s vlnou uprchlíků ze severu do Judska. Od judských komentátorů pochází množství drobných glos, jejichž smyslem je učinit ze slov severoizr. proroka, který také mluvil výslovně o Judsku, zvěst pro Judejce (např. Oz 2,7.10; 4,5a; 5,5b; 8,14b). Pozdější, poexilní komentátor v první sbírce (kap. 1-3) naznačuje vizi obnovení davidovské říše po návratu Judejců a Izraelců z exilu (Oz 2,1-3; 2,23-25; 3,5) a nastolení světa pokoje (Oz 1,5.7; 2,20), což nejjasněji přečnívá z ozeášovského kontextu.

Kniha se zřetelně člení na tři díly.

Kap. 1-3 jsou poměrně sevřeným celkem tří nejprve snad samostatných oddílů, zhruba odpovídajících nynějším kapitolám. Obsahují zprávy o čtyřech prorockých obrazných aktech (sňatek s cizoložnicí [srv. kap. 3] a narození tří dětí [srv. Oz 1,3-9]). A dále kompozici Ozeášových slov (Oz 2,4-17), vycházející z obrazu zavržení Hospodina Izraelem. Přitom příkaz v 1,2a (odhlédneme-li od glosy 1,2b) je nadpisem celku kap. 1-3. Prorokovo bezpochyby pobuřující manželství s cizoložnicí Gomerou slouží podobně jako plození tří dětí za obraz vztahu mezi Hospodinem a Izraelem, který vedl od (zklamané) boží lásky k obvinění a soudu.

Kap. 4-11 se skládají z menších celků, do nichž byly uspořádány Ozeášovy výroky. Tento soubor byl opatřen obecně formulovaným úvodem ve Oz 4,1-3. Formule, v knize jinak téměř zcela chybějící, ohraničují tuto sbírku ve Oz 4,1 a 11,11. Sama sbírka je organizována patrně chronologicky.

Kap. 12-14 jsou zvláštní sbírkou obsahující Ozeášova slova pozdního období: zejm. temné slovo o Jákobovi (kap. 12), mající svůj světlý protějšek ve slovu o spáse, které volá po obrácení (Oz 14,2-9).

Ozeášovu zvěst lze též třídit podle tří období prorokova působení. To je důležité pro množství více i méně jasných narážek na soudobé hist. události.

Prvním obdobím jsou klidné, blahobytné časy před r. 733 př.n.l. Vztahují se k nim Oz 1,4; 2,4-15; 4,4-19, 5,1-7. Prorokova kritika se soustřeďuje na oblast náb. a kultu. Charakteristickým je boží soud nad Izraelem za porušení vzájemného vztahu odklonem k modloslužbě na lokálních svatyních (srv. zvl. Oz 4,11-14). Kultický provoz se rozrůstá, ale ke své úhoně (srv. např. Oz 4,7n; 5,6n; 8,11n). S cizím kultem plodnosti byla spojena i sakrální prostituce (styk kněží a kult. prostitutek, popř. dalších účastníků kultu, mající podněcovat plodnost); proto Ozeáš mluví o »smilstvu« (zenúním) – tímto slovem označuje buď tyto rity (Oz 4,12; 5,4) anebo vůbec odklon od Hospodina k božstvu plodnosti (Oz 5,3n; 9,1). Manželství jako obraz vztahu mezi Bohem a lidem tvoří základ slov o »cizoložství« (zvl. kap. 2). Soud, který postihne Izrael, má lid přimět k návratu (Oz 2,8n; srv. však 5,3n.6n, kde se mluví o nemožnosti návratu). Spása nadejde až po vykonaném soudu: Izrael bude vyveden znovu na poušť a obdrží zemi v obnoveném souručenství Boha a lidu (Oz 2,16n). Raný Ozeáš svou kritiku také obrací proti kněžím (Oz 4,4-6), zatemňujícím »poznání/znalost Boha« (da'at jhvh), tj. pamatování na boží vůli, spásu a dary, ale i proti odpovědným činitelům (Oz 5,1n). Naproti tomu proroky (mezi ně počítá i Mojžíše, srv. Oz 12,11.14) zmiňuje vždy pozitivně (oproti judské glose Oz 4,5a), neboť se k nim hlásí.

Druhé období, z něhož se dochovalo nejvíce Ozeášových slov, je spojeno se syrsko-efrajimskou válkou r. 733/2 př.n.l. (Oz 5,8-7,16; 8,1-13; 9,1-9). Do popředí se dostává téma: politika. Izrael ani Judsko nepochopily, že ve válce proti nim vystoupil sám Hospodin, který je také může jedině zachránit – obě země šly pro pomoc do Asýrie. O politice píše Ozeáš podobným způsobem jako o kultu: např. jako o smilstvu (Oz 8,9nn; srv. 5,13n; 7,8nn; 10,2; 12,2). Vedle království odsuzuje Ozeáš i státní bételský kult s tamním »samařským (tj. státním) býčkem« (Oz 8,4-6 jinak oproti ČEP; srv. 10,5n [13,2]). Bůh chce Izrael zachránit, ale Izrael tuto šanci promarňuje.

Třetí období, které následuje po r.733/2 př.n.l. (Oz 9,10-11,11), znamená v Ozeášově proroctví přechod od obžalob k líčení zániku Izraele. Izrael postihne bezdětnost a vraždění dětí (Oz 9,10-17) i těhotných (Oz 14,1). Bůh, který byl zachráncem a dárcem, se stane Izraeli čímsi jako dravým zvířetem (Oz 13,7n). S tímto obdobím souvisejí patrně jm. druhého a třetího Ozeášova dítěte (Oz 1,6.9) a sňatek s cizoložnicí (Oz 3,1-4 [v. 5 je poozeášovský]). Milující Bůh je též Bohem hněvajícím se. Stejně tak konfrontuje Ozeáš boží vyvolení s proviněním Izraele (např. Oz 9,10; 11,1n). Často se soud zdá být konečným. Srv. však 2,16n či 12,10. Avšak kap. 11 líčí hlubiny boží lásky k Izraeli vyúsťující nakonec ve v. 11: druhý exodus z Egypta.

Pro pochopení Ozeášovy zvěsti je nutné sledovat především jeho líčení vztahu mezi Bohem a lidem jako čehosi původního, od čeho se lid odklání. K cizímu božstvu, k spoléhání na vegetační cyklus a růst blahobytu, k politickým krátkozrakostem.

Ozeáš je ostrý kritik perverze náb. praxe stejně tak jako politického království – v kontextu své doby, hovoří jménem rozhorleného Boha, který je přitom Bohem milujícím.

Ozeáš čerpá z izr. tradice, která tak vyznačuje dějinnou kontinuitu viny Izraele a boží věrnosti. Jedná se zejm. o tradici exodu (Oz 11,1; 12,10; 13,4-6 aj.), o putování pouští (Oz 2,5.16n; 9,10; 13,5n) a o tradici o otcích (Jákob v kap. 12). Dále o tři narážky na 1S 15 (Oz 4,6; 6,6; 9,7). Hlásí se též k tradici, na kterou později navázalo vytvoření desatera (srv. Oz 4,2 a Ozeášův důraz na boží jedinost a nezobrazitelnost).

Kniha Ozeáš se dočkala mnohostranného a širokého ohlasu. Velmi úzký vztah má např. k Jeremjášovi, který se zvl. ve svém raném období zabývá ozeášovskými tématy a aktualizuje je (srv. Jr 2 aj.). Ozeáš zapůsobil ale i na ostatní proroctví (např. obrazem nevěrné ženy, srv. Ez 16). Zvl. velký přínos se však Ozeášovi připisuje jako tomu, kdo připravil půdu deuteronomickému programu (např. vyvolení Izraele z boží lásky, božím protějškem je lid – obdarovávaný zemí s jejími dary, nárok na věrnost Hospodinu) a deuteronomistické teologii (např. polemika proti lokálním kultům).