Kalendář

heslo: kalendář

autor: Moravec Jan    
       
předcházející heslo: Káleb        
následující heslo: kalich

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků V Bibli není podán nikde ucelený obraz o používaném kalendáři. Je tedy nutno usuzovat z různých jednotlivých datací a z informací o jiných kalendářních systémech starověku, především o kalendáři babylónském, který se později stal základem vlastního kalendáře židovského.

Typy kalendářních systémů

Smyslem kalendáře je vázat počítání času na periodické astronomické jevy: sluneční cyklus – rovnodennosti a slunovraty (a tím na roční období) – a na oběh Měsíce (novy a úplňky). Od toho se odvozují základní periody: rok a měsíc. Protože tyto periody jsou nesoudělné – tropický rok (doba mezi násl. rovnodennostmi) 365,242 dne, synodický měsíc (doba mezi násl. novy = lunace) 29,531 dne – je obtížné sladit jejich používání v jednom systému. Podle toho se kalendářní systémy dělí takto:

1. Systémy solární jsou vázány na pevnou délku roku, měsíc je umělou jednotkou, která není vázána na oběh Měsíce. Přesnost kalendáře je dána přesností určení tropického roku. Užíván:

- v Egyptě (rok 365 dní, měsíc 30 dní, rok = 12 měsíců + 5 dodatečných dní na konci roku);

- v Římě (rok 365 1/4 dne pomocí přestupných dní, měsíc střídavě 30 a 31 dní). Uzákoněn r. 46 př. n. l. Caesarem (Sosigenova reforma), základ evropského kalendáře.

Tyto dva systémy nemají odezvu v Bibli.

2. Systémy lunární jsou vázány na měsíce bez ohledu na roční období. V čisté podobě pouze kalendář islámský a některé systémy východoasijské.

3. Systémy lunisolární usilují o sladění obou period. Byly užívány v Mezopotámii a východním Středomoří, jejich zdokonalením je současný kalendář židovský.

Měsíce mají střídavě 29 a 30 dní a začínají vždy novem. Rok je dán celočíselným počtem měsíců. Obyčejný rok má 12 měsíců; aby se udržela vazba na sluneční cyklus, jsou vkládány přestupné 13. měsíce. Ve starší době (od sumerské doby až do novobabylónské říše – doloženo naposled r. 525 př. n. l.) byly přestupné měsíce zaváděny ad hoc královským dekretem.

Babylónský kalendář zůstal v užívání i v době perské a helénistické, zavádění přestupných měsíců se již řídilo tzv. Metonovým cyklem založeným na přibližné shodě 19 slunečních roků = 235 lunací, takže v rámci devatenáctiletých period byly přestupné měsíce stanoveny pravidelně.

S řešením základního problému vazby na astronomické cykly nesouvisí další 3 prvky kalendáře: počátek počítání let (éra), počátek roku (první měsíc) a začátek a členění dnů. Ty se v rámci jednoho kalendářního systému mohou měnit podle kulturních souvislostí. Éra se v předhelénistické době zpravidla kryla s vládou panovníka.

Biblické údaje

Obecně jsou biblické datace málo použitelné pro rekonstrukci kalendáře, protože se objevují nesystematicky a často v kultických textech, které prošly řadou redakcí v různých dobách.

rok

Sz. rok (hebr. šáná) byl zřetelně slunečního typu, neboť slavení svátků je vázáno jednak na kalendář, jednak na zemědělský cyklus (svátky týdnů a stánků). Začátek roku se však během doby měnil – rok začínal buď jarní, nebo podzimní rovnodenností.

a) V nejstarší době začínal rok patrně (podobně jako v jiných zemědělských kulturách) na začátku nového vegetačního cyklu kolem podzimní rovnodennosti, jelikož slavnost sklizně se koná na konci roku (Ex 23,16).

b) V královské době se přešlo k jarní rovnodennosti jako začátku roku. S tím počítají všechny texty o slavení svátků v Pentateuchu (kromě zmíněného), kultické kalendáře i další datace, např.: Ex 12,2; Ex 34,18-22 (zde citován, ale pozměněn Ex 23,16), Dt 16,1-16 aj. V předexilní době je jarní začátek roku doložen slavením Pesachu ve 2. resp. 1. měsíci (2Pa 30,2.15; 2Pa 35,1). Podobně datování vojenských tažení (téměř vždy na jaře) na začátek roku: 2S 11,1; 1Kr 20,22; 1Pa 20,1. Půvabný doklad je též v Jr 36,22: jestliže v 9. měsíci pobýval král v zimním domě u krbu, připadl 1. měsíc na jaro.

c) V době exilu je akceptován babylónský kalendář, začátek roku je však přenesen na podzim, a v poexilní době zůstává civilním kalendářem, zatímco kultický kalendář počítá rok nadále od jara. Proto je u několika poexilních událostí uvedeno dvojí datování (viz níže). Dokladem je např. Neh 1,1; 2,1: po měsíci kislevu následuje měsíc nísan téhož roku, což dává smysl pouze při podzimním počátku roku (měsícem tišrí). Snahu zohlednit podzimní začátek profánního roku může odrážet stanovení začátku jubilejního roku na 10. den 7. měsíce (Lv 25,9; ustanovení zjevně poexilního původu). K přenesení začátku roku z jara na podzim došlo v perské době v celé říši.

d) V pozdním židovství se uvažovalo o roku o pevné délce 364 dnů – tak, aby byl soudělný se 7 dny týdne, data připadla vždy na stejný den v týdnu a svátky nebyly znesvěcovány profánními dny. Přestupnost je rovněž odmítnuta jako znesvěcení. Rok začínal po jarní rovnodennosti. Doklady o užívání tohoto kalendáře jsou v pseudepigrafních knihách 1. Henochově a v Knize jubilejí a v některých kumránských spisech. Zřejmě byl používán některými náboženskými proudy v židovstvu; prakticky nebyl dlouhodobě použitelný, neboť se rychle rozcházel s ročními dobami.

Nakolik přesně byla v Izraeli známa délka tropického roku, není známo. Gn operuje symbolicky s lhůtou o délce 365 (roky života Henochova Gn 5,23 a délka trvání potopy Gn 7,11; 8,14 – 12 měsíců po 29,5 dne + 11 dnů = 365 dnů). To může být odrazem egyptského kalendáře s pevnou délkou roku 365 dní.

měsíc

Hebr. jérach (od Měsíce jako nebeského světla járéach) nebo chódeš (dosl. nov – nový Měsíc). Měsíc začínal v orientálních lunisolárních systémech objevením nového Měsíce na západě ve večerním soumraku. Protože v astronomickém novu (přesné konjunkci Měsíce se Sluncem) nelze Měsíc pozorovat, je za ním začátek takto stanoveného měsíce o 1-2 dny opožděn. Proto pesachový úplněk připadá již na 14. den 1. měsíce (Ex 12,6). Pokud nebylo možné přímé pozorování, pravděpodobně se odpočítalo střídavě 29 resp. 30 dní. Že bylo s datem nového měsíce počítáno dopředu, dokládá 1S 20,5nn. Z téhož textu a z řady textů prorockých (Oz 2,13; 2Kr 4,23; Ez 45,17; Iz 1,13 aj.) vyplývá, že byl první den měsíce považován za svátek; pravděpodobně pohanského zabarvení, neboť v textech Ex 21-23 o něm není zmínka.

V SZ jsou postupně používány 3 systémy označování měsíců:

a) Kenaansko-fénická jména byla pravděpodobně užívána ve starší době a byla Izraelem přejata po obsazení země. Dokladů pro tuto hypotézu však není mnoho: v textu SZ jsou uvedena jen 4 jména. 3 z nich výlučně v souvislosti se stavbou Šalomounova chrámu a asi se již nepředpokládala jejich znalost, protože jsou vysvětlena pořadovým číslem. Tyto 3 měsíce jsou také doloženy z nápisu fénických a punských. Čtvrtý – 'ávív, měsíc (mladých) klasů je zmiňován pouze v souvislosti Pesachu a počátku roku, takže s ostatními třemi nemusí vůbec souviset: Ex 13,4; 23,15; 34,18 a Dt 16,1. Prokazatelně kenaansko-fénické měsíce jsou: 'étáním, 7. měsíc (cca říjen; 1Kr 8,2), búl, 8. měsíc (cca listopad; 1Kr 6,38) a ziw, 2. měsíc (cca květen; 1Kr 6,1.37). V paralelních textech v 2Pa se tato jména již vůbec nevyskytují.

b) Označování měsíců pořadovým číslem je zdaleka nejběžnější a představuje usus doby královské a kultický kalendář doby poexilní. Nejčastěji se objevuje kolem stavby chrámu a pak kolem pádu Jeruzaléma a u těsně před- a poexilních proroků, je však promítnut zpětně až k době potopy (Gn 7,11; 8,14), ovšem datování událostí z předkrálovské doby má vždy kultické souvislosti (Nu 9,1, 1Pa 12,16 aj.). Přechod od kenaanských jmen měsíců k jejich číslování velmi pravděpodobně souvisí s přenesením počátku roku z podzimní na jarní rovnodennost a je důsledkem kultické reformy při zřízení chrámu a důsledného rozchodu s tradicí, která mohla asociovat kenaanský kult: počátek má být odvozován již nikoliv od začátku nového vegetačního cyklu, ale od svátku Pesachu, tzn. vysvobození z Egypta.

c) babylónská jména

V exilu si Izrael osvojil babylónský kalendář, který byl uzákoněn za Chamurapiho podle staršího kalendáře z Nippuru. Babylónská jména měsíců se v jen nepatrně pozměněné podobě objevují v poexilních spisech SZ a v pozdějším židovském kalendáři. Jsou to:

babyl.kal.	žid.kal.	číslo	odpovídá	sz.výskyty
nisanu	nísán	1.	duben	Neh 2,1; Est 3,7
aiaru	ijjár	2.	květen
simanu	síván	3.	červen	Est 8,9
duzu	tammúz	4.	červenec
abu	áv	5.	srpen
ululu	elúl	6.	září	Neh 6,15
tašritu	tišrí	7.	říjen
arach šamna	marchešván	8.	listopad
kislimu	kislev	9.	prosinec	Neh 1,1; Za 7,1
tebutu	tevet	10.	leden	Est 2,16
šebatu	šebát	11.	únor	Za 1,7
addaru	adár	12.	březen	Ezd 6,15; Est 3.8.9

Čísla znamenají odpovídající číslo podle izraelského předexilního kalendáře. Srovnání s našimi měsíci je jen přibližné, jedná se o lunární měsíce, jejich začátek je určen novem.

V knihách Est a Za se uvádí obojí označení měsíců, podobně jako u kenaansko-fénických měsíců v 1Kr. Babylónský rok začínal na jaře, což dokládá 8. měsíc, který není označován vlastním jménem, ale arach šamna (hebr. ekviv. jérach š^emíní), 8. měsíc. Také přestupný měsíc vkládaný na konci roku byl 2. addaru (vzácněji 2. ululu) – což zůstalo v platnosti i v židovském kalendáři (w^e'adár vkládaný mezi '^adár a nísán, tedy uprostřed roku vzhledem k přenesení začátku roku na podzim).

Přestupný měsíc není v Bibli nikde zmiňován (ani ustanovení 1Pa 27,1-15; 1Kr 4,7-19 s nimi nepočítají), přesto musel být zaváděn, protože izraelské měsíce byly bezpečně lunárními měsíci a rok byl vázán na vegetační cyklus. Lze však předpokládat, že se už tehdy jednalo o přestupný '^adár – 12. měsíc. Dt 16,1 naznačuje, že začátek pesachového měsíce 'avív mohl být určen pozorováním (š-m-r, hlídat) vegetace (?), aby byly včas k disposici obětiny z úrody. Při zpoždění vegetace mohl být vložen přestupný měsíc. Podobně observačně byly stanovovány přestupné měsíce v Babylónii – podle data nísanové konjunkce Měsíce s Plejádami.

den

a) Začátek dne jako kalendářní jednotky byl nepochybně večer. To je přirozeným důsledkem stanovení začátku měsíce večerem prvního spatření měsíčního srpku (jako i u jiných národů vč. Řeků: den = nychthémeron; dodnes tomu tak je v islámském lunárním kalendáři) – aby den začínal současně s měsícem. Odráží to mj. formule Gn 1,5.8 a dal.; Ž 55,18. Také všechny svátky začínají a končí večer: šabat (v. sobota) (Neh 13,19), Pesach (Ex 12,18), den smíření (Lv 23,32); podobně kultická nečistota (Lv 11,24nn; 15,5nn aj.). To platí pro židovský kult i v nz. době: např. Mk 15,42 a par. Jinou otázkou je přesná doba přelomu následujících dnů. První srpek měsíce je viditelný cca půl hodiny po západu Slunce (slunce cca 6 stupňů pod obzorem), tedy hodinu před úplným setměním. To odpovídá i dnešnímu pojmu občanský soumrak – doba, která dělí stmívání na světlou a temnou fázi. O tom, že tyto fáze večera byly tak vnímány a tvořily rozhraní dnů, svědčí časové určení bén ha`^arbájim – mezi oběma večery (vícekrát v Ex, Lv, Nu, srv. zejm. Ex 30,8). b) Dělení dne: viz den.

týden

Dělení měsíců na kratší časové úseky je známo z různých kultur. V Egyptě byly měsíce děleny do 3 dekanů po 10 dnech, 7denní týden pochází z Babylónie jako nejpřesnější přiblížení doby měsíční čtvrti (počítaly se vždy znovu od začátku nového měsíce). Asociace sedmi dnů týdne se 7 planetami je pozdějšího data. Římané převzali 7denní týden od Židů prostřednictvím alexandrijské diaspory. Plně periodický týden bez vazby na měsíční čtvrti není z předbiblické doby znám, sedmidenní období pro různé příležitosti kultické i profánní však bylo běžné (srv. svatební a pohřební obřady Gn 29,27nn, Sd 14,12, Gn 50,10, 1S 31,13). Jediným pojmenovaným dnem v týdnu je jóm šabbát, den odpočinutí. Ostatní jsou označovány pořadovým číslem vzhledem k šabatu.

Instituce dne odpočinku je se sedmým dnem, tedy s cyklem týdnů, spojena poprvé v Desateru, souvisí tedy s exilními a poexilními reformami (Ex 20,8nn; Dt 5,12nn; Ex 34,21; Lv 23,3 aj. – kněžský kodex). Starší prorocké texty spojují šabbát s měsíčními svátky (Oz 2,13; Am 8,5). Dodržování šabbátu je jedním z prorockých důrazů (zejm. Iz, Jr, Ez). Přinejmenším od exilu je běh týdnů dodržován zcela důsledně bez přerušení a bez ohledu na všechny kalendářové reformy i na pád Jeruzaléma r. 70. Nelze rozhodnout, zda jde výlučně o izraelské specifikum, nebo o přeznačení staršího obyčeje. (Jistou analogií je babylónská tabulka prohlašující 7., 14., 21., a 28. den měsíce za nešťastné a nevhodné k různým aktivitám, což zřejmě souvisí s astrologickým významem měsíčních čtvrtí a úplňku.)

sedmileté periody

V Pentateuchu jsou definovány další periody – šabbátové roky, při kterých měly být odpouštěny dluhy, země ponechávána odpočívat a navraceny dědičné majetkové podíly. Viz léto milostivé, léto odpočinku. To však již nesouvisí přímo s kalendářem.

Pozdější vývoj

V NZ nejsou události datovány. Lze však předpokládat, že první křesťané používali stejný kalendář jako jejich okolí, tzn. mimo Palestinu kalendář juliánský. Židovský kalendář byl rozvíjen v babylónské diaspoře a doveden do vysoké dokonalosti, takže představuje nejsložitější kalendářní systém všech dob a zároveň nejpřesnější (co se týká přesnosti chodu měsíců; v přesnosti výpočtu let jej předčí kalendář gregoriánský a některé novější konstrukce). Podle tradice byl vytvořen rabbi Hillelem r. 359. Od té doby již nebyl upravován.