Tělo

heslo: tělo

autor: Balabán Milan    
       
předcházející heslo: Tell el Amarna        
následující heslo: Téma

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. básár, g^ewíjá, gúfá (mrtvé tělo); řec. sarx – (u apoštola pavla: hříšné tělo), sóma – tělo: člověk, organismus, lidská existence, těleso, chrós – kůže, pleť, ptóma – mrtvé tělo. Hebrejsky orientovaní Izraelci nenahlíželi tělo jako objektivně popsatelný biologický celek, jak to odpovídá řeckému výrazu sóma, nýbrž jako zónu symbolických kódů psychických a spirituálních či nábožensky významných zřetelů a přístupů. Nejde o pouhé maso, jež zaujímá své místo v určitém prostoru a času, nýbrž o celého člověka v jeho viditelné podobě, tedy v jeho tělovosti, přesto však především v jeho vztahu k druhým (lidem a ostatnímu tvorstvu) i tomu Druhému, jímž je Hospodin nebo Kristus. Jsou to často jednotlivé části těla jako srdce, ruka, oko, nos, tvář aj., které charakterizují člověka nejen jako maso (materialitu), nýbrž jako tělo coby nástroj Hospodinova ducha nebo Boží prozřetelnosti, tedy i jako nástroj komunikace. Např. noha je metaforou misijní pohotosti (Iz 52,7). Chce-li SZ vyjádřit masovost těla, používá hebr. označení `ór – kůže (Jb 2,4). Kůže bývá spojena s masem (básár), kostmi (sg. kost – hebr. `ecem) a šlachami (sg. šlacha – hebr. gíd). Hebr. básár označuje člověka v jeho zranitelnosti a křehkosti. Mluvíce o tělesné kráse, neopájejí se bibličtí zvěstní zpravodajové toliko lepými tvary, spíše jsou uchváceni celostnou upřímností ženy nebo muže (Pís 1,15-17 aj.) Přesto však opatřují osvícení bibl. vypravěči významné ženy nebo muže nezvyklou krásou (např. Ráchel, Gn 29,17). Také adepti kněžství (viz kněz) museli prokázat svou tělesnou bezvadnost (Lv 21,16-24). Totéž platilo i o obětech (velikonoční beránek bez vady – Ex 12,5). Ale i tento psychosomatický ideál byl v dějinně pokročilejších dobách silně zrelativizován. Služebník Hospodinův (`eved jhwh) byl velice nevzhledný (Iz 53,2n). Od počátku předcházela spirituálně náboženská stránka člověka stránku ryze tělesnou. Proto je podle Mt 6,22n světlem těla (zde užito výrazu řec. sóma) oko – čistý pohled a vztah. Vytkněme základní charakteristiky:

1. Tělo (hebr. básar, řec. sarx) je zóna zcela podřízená Božímu duchu (hebr. rúach, řec. pneúma), Jl 3,1; Sk 2,17.

2. básár označuje i těla zvířat (Gn 41,3).

3. Tělovost je nepostradatelný rozměr každého živého tvora (odlišení od nebeských bytostí, andělů ap.).

4. Není základního rozdílu mezi duší (hebr. nefeš) a tělem. Perský nebo řecký dualismus je hebrejskému myšlení cizí (pro řec. pojetí viz duše). Člověk nemá tělo, nýbrž je tělo (Gn 6,3), podobně lze říci, že člověk je duše (Gn 2,7).

5. Výraz tělo se nevztahuje jen k jednotlivci, nýbrž někdy i k celému lidstvu (zvláště ve spojení s kol – všechno, srv. Iz 40,6: hebr. kol-ha-básár; srv. L 3,6. V NZ figuruje církev jako tělo (řec. sóma) Kristovo; Za 2,17 – zde překládá ČEP básár jako tvorstvo).

6. Slova básár se neužívá o mrtvole nebo zdechlině, zde nastupuje výraz g^ewíjá (např. Sd 14,8 – Samsonův lev).

7. Tělem (básár) se někdy rozumí blízký člověk nebo příbuzný (zvl. ve spojení s `ecem – kost, např. Gn 29,14; 37,27; Sd 9,2).

8. Tělo (básár) je i eufemismus pro pohlavní úd (např. Gn 17,11.23).

9. Výrazu tělo užívá prorok jako metaforu citlivosti a povolnosti, jako kontrastu ke kamennosti – Ez 11,19 o lidském srdci.

10. básár užíváno jako výrazu pro potravu, nejen masitou, podobně jako hebr. lechem – chléb, Ex 16,8-9; srv. Gn 3,19.

11. Tělo označuje celou lidskou bytost, já člověka, zvl. ve spojení s hebr. výrazem lév – srdce, např. Ž 63,2; 73,26. Podobně Ježíšova výzva k jedení jeho těla (zde sóma), Mt 26,26.

12. Tělo (řec. chrós) jako médium uzdravující síly (Sk 19,12).

13. Tělo může mít význam duchovního chrámu (J 2,21 -sóma: řec. naos; je to aktuální bohoslužebný prostor, Ř 6,19).

14. NZ zná trojinu: duch (pneuma) + duše (psyché) + tělo (sóma) – celost a zralost lidské bytosti (1Te 5,23. V NZ nastává jistý posun sz. výrazů pro tělo. Rozhodující jsou dva pojmy: 1. sóma, 2. sarx.

Řec. sóma označuje tělo v prostém empirickém smyslu, člověka, který má (narozdíl od ducha – pneuma) tělo a kosti (L 24,39) a které je závislé na potravě (L 24,41n); může jít i o mrtvolu (narozdíl od sz. básár). Může jít o zmrtvýchvstalá těla mrtvých (Mt 27,52), tělo krvotoké ženy (Mk 5,29), ale i tělo Ježíšovo (sóma tú iésú – Mt 27,58). Pavel ve vizi o budoucím vzkříšení rozeznává mezi tělem přirozeným (sóma psychikon) odpovídajícím podmínkám lidské pozemskosti, a tělem duchovním (sóma pneumatikon) přiměřeným budoucnostní existenci Kristem vykoupených lidí (1K 15,42-50). Souvislost mezi pozemským a nebeským tělem vyjadřuje apoštol přirovnáním holého zrna a klasu (1K 15,38). Nevykoupené tělo nese znamení pomíjivosti a hříchu; v Ko 2,11 se objevuje spojení sóma tés sarkos, přičemž i řec. výraz sarx znamená tělo, ale v jeho trapné porušenosti. Na sz. linii je pochopení, že plnost Božství v Kristu se vyjevuje tělesným způsobem (sómatikós – Ko 2,9). Nz. sóma označuje někdy i těleso, jež vrhá stín, ať nebeské či pozemské (1K 15,40). Pojem sarx označuje látku živého těla, tělo v jeho pozemské substanci, obecně pozemskost, lidskou existenci v její tísnivé podmíněností, především však (tak u Pavla) jakési neurčité, a přece trápivě zřejmé sídlo hříchu a všech popudů, jež ke hříchu vedou. Míněno je to, po čem člověk duchovně nezdravě, ba zhoubně dychtí (1J 2,16). Proto se ocitá v nerozlučné souvislosti tělo (sarx) a krev (haíma) (Ga 1,16; Ef 6,12) nebo přímo tělo (sarx) a hřích (hamartia) (Ř 8,3). Tělo (sarx) je duchovně bytostným protikladem Ducha (pneuma) (Ř 8,9; Ga 6,8). Život podle těla (kata sarka) pramení z lidské zvůle (Ga 5,19). Na tomto jazykovém a věcném pozadí vynikne, jak je centrálně významné, že se Slovo (řec. logos, hebr. dávár) stalo tělem – sarx, to znamená člověkem v jeho křehkosti, nepostačivosti a ohroženosti hříchem a smrtí (J 1,20).

V. t. duše