Textologie biblická: Porovnání verzí
ebs>Moravec Bez shrnutí editace |
Bez shrnutí editace |
||
| (Není zobrazena jedna mezilehlá verze od stejného uživatele.) | |||
| Řádek 6: | Řádek 6: | ||
| hnasl = textová kritika | | hnasl = textová kritika | ||
}} | }} | ||
A. text Starého zákona | <div class="noautonum">__TOC__</div> | ||
== A. text Starého zákona == | |||
1. Úvod | === 1. Úvod === | ||
1.1. Formálním aspektům tohoto písemného záznamu a jeho předávání v dějinách se věnuje [[textová kritika]] (v české literární vědě převažuje označení <q>textologie</q>) Starého zákona. Přístup lze zařadit do široce pojaté [[literární kritika|literární kritiky]]. Zatímco si většina literárně-kritických přístupů všímá pramenů, z nichž je Starý zákon sestaven (a ptá se po jejich specifických rysech, předpísemných fázích a společenských kontextech, ale také po tom, co vedlo k jejich zapojení do celku Starého zákona), sleduje textová kritika cesty Starého zákona – teoreticky řečeno – od okamžiku jeho definitivní podoby až po dnešek. Tam, kde končí záběr badatelů, které zajímá, co předcházelo konečné podobě biblického textu, nastupuje textová kritika, která vidí text na cestě, na níž je vystaven vědomým i nevědomým tlakům těch, kteří ho čtou, vykládají, opisují a překládají. Vznikají různočtení a s nimi otázka po původním textu. | 1.1. Formálním aspektům tohoto písemného záznamu a jeho předávání v dějinách se věnuje [[textová kritika]] (v české literární vědě převažuje označení <q>textologie</q>) Starého zákona. Přístup lze zařadit do široce pojaté [[literární kritika|literární kritiky]]. Zatímco si většina literárně-kritických přístupů všímá pramenů, z nichž je Starý zákon sestaven (a ptá se po jejich specifických rysech, předpísemných fázích a společenských kontextech, ale také po tom, co vedlo k jejich zapojení do celku Starého zákona), sleduje textová kritika cesty Starého zákona – teoreticky řečeno – od okamžiku jeho definitivní podoby až po dnešek. Tam, kde končí záběr badatelů, které zajímá, co předcházelo konečné podobě biblického textu, nastupuje textová kritika, která vidí text na cestě, na níž je vystaven vědomým i nevědomým tlakům těch, kteří ho čtou, vykládají, opisují a překládají. Vznikají různočtení a s nimi otázka po původním textu. | ||
1.2. Konečný text i původní text tedy představují tutéž veličinu, kterou ovšem pozorujeme buď z hlediska vzniku textu, nebo naopak z hlediska dneška, zanesenou zkreslujícími nánosy. Důležité však je, že pomyslný bod na časové ose, představující konečný/původní text, je spíše modelem, který badatelé postulují, aby se zorientovali v problematice. To, že je text konečný či z hlediska dalšího vývoje původní, je patrné právě až z časového odstupu. Ukončenost růstu textu prakticky souvisí s jeho kanonicitou, ta však není inherentní kvalitou textů, ale funkcí, kterou tento soubor plní v určitém společenství víry. Vzhledem k tomu, že jednotlivá společenství víry pojímala vznikající Starý zákon jako své Písmo, [[kánon]], na různém stupni jeho vývoje, není zásadně možné stanovit jednu určitou podobu textu jako původní. | 1.2. Konečný text i původní text tedy představují tutéž veličinu, kterou ovšem pozorujeme buď z hlediska vzniku textu, nebo naopak z hlediska dneška, zanesenou zkreslujícími nánosy. Důležité však je, že pomyslný bod na časové ose, představující konečný/původní text, je spíše modelem, který badatelé postulují, aby se zorientovali v problematice. To, že je text konečný či z hlediska dalšího vývoje původní, je patrné právě až z časového odstupu. Ukončenost růstu textu prakticky souvisí s jeho kanonicitou, ta však není inherentní kvalitou textů, ale funkcí, kterou tento soubor plní v určitém společenství víry. Vzhledem k tomu, že jednotlivá společenství víry pojímala vznikající Starý zákon jako své Písmo, [[kánon]], na různém stupni jeho vývoje, není zásadně možné stanovit jednu určitou podobu textu jako původní. | ||
2. Vznik textu | === 2. Vznik textu === | ||
2.1. Korespondence mezi představiteli židovské posádky v egyptské [[Elefantis]] s představiteli Jeruzaléma a Samaří prozrazuje, že biblická ustanovení o obětech nebyla ještě obecně známou částí textu [[Pentateuch|Pentateuchu]]. Zato v době zboření chrámu [[Samařané|Samařanů]] na hoře [[Gerizím]] r. 128 př. n. l. byl jeho text již zhruba ustálen a vznikaly jeho překlady do řečtiny ([[Septuaginta]]). | 2.1. Korespondence mezi představiteli židovské posádky v egyptské [[Elefantis]] s představiteli Jeruzaléma a Samaří prozrazuje, že biblická ustanovení o obětech nebyla ještě obecně známou částí textu [[Pentateuch|Pentateuchu]]. Zato v době zboření chrámu [[Samařané|Samařanů]] na hoře [[Gerizím]] r. 128 př. n. l. byl jeho text již zhruba ustálen a vznikaly jeho překlady do řečtiny ([[Septuaginta]]). | ||
| Řádek 22: | Řádek 20: | ||
2.2. Jsou-li po obsahové stránce kanonické celky Pentateuchu i širšího výměru Písma jednou hotovy, existují dva modely jejich dalšího textového vývoje. Podle jednoho, který předložil koncem 19. st. Paul A. de Lagarde, buď existoval původní text, který se vývojem různil, nebo byly různé <q>vulgární formy</q> postupně sjednocovány. V 50. letech 20. století přišel William F.Albright s myšlenkou tří regionálních textových rodin, které odpovídají třem oblastem židovského osídlení: Egypt s tradicí zachycenou v řecké [[Septuaginta|Septuagintě]], Palestina s tradicí [[Samaritanus|samařského Pentateuchu]] a Babylón s tradicí, později zachycenou v hebrejském [[masora, masoreti|masoretském]] textu. Od poloviny 20. stol. jsou však známy texty od [[Mrtvé moře|Mrtvého moře]], které toto řešení vyvracejí. Jestliže například v [[Kumrán|Kumránu]] četli takovou hebrejskou verzi [[Jeremjáš|Jeremjáše]], která byla až dosud známa jako odchylka Septuaginty, nebo verzi, které odpovídá masoretskému textu proti samařskému, znamená to, že rozrůznění existovalo, ale bylo složitější, než navržené trojí rozdělení. | 2.2. Jsou-li po obsahové stránce kanonické celky Pentateuchu i širšího výměru Písma jednou hotovy, existují dva modely jejich dalšího textového vývoje. Podle jednoho, který předložil koncem 19. st. Paul A. de Lagarde, buď existoval původní text, který se vývojem různil, nebo byly různé <q>vulgární formy</q> postupně sjednocovány. V 50. letech 20. století přišel William F.Albright s myšlenkou tří regionálních textových rodin, které odpovídají třem oblastem židovského osídlení: Egypt s tradicí zachycenou v řecké [[Septuaginta|Septuagintě]], Palestina s tradicí [[Samaritanus|samařského Pentateuchu]] a Babylón s tradicí, později zachycenou v hebrejském [[masora, masoreti|masoretském]] textu. Od poloviny 20. stol. jsou však známy texty od [[Mrtvé moře|Mrtvého moře]], které toto řešení vyvracejí. Jestliže například v [[Kumrán|Kumránu]] četli takovou hebrejskou verzi [[Jeremjáš|Jeremjáše]], která byla až dosud známa jako odchylka Septuaginty, nebo verzi, které odpovídá masoretskému textu proti samařskému, znamená to, že rozrůznění existovalo, ale bylo složitější, než navržené trojí rozdělení. | ||
3. Stabilizace textu | === 3. Stabilizace textu === | ||
3.1. Bylo to zřejmě až v důsledku pádu jeruzalémského [[chrám|chrámu]] a rabínské polemiky s rychle rostoucím křesťanstvím, že vyvstává potřeba přesně definovaného textu, a to jak pokud jde o počet knih, tak pokud jde o jejich doslovnou, ba přímo literní podobu. Na židovské straně se od konce 2. st. prosazuje dogma o dvojí [[Tóra|Tóře]], písemné a ústní. Toto pojetí uprostraní důmyslné a tvůrčí vykladačské tradici, zároveň však uchopí text hebrejské Bible jako artefakt, dokonalý nejen svým obsahem, ale i vnější formou (odtud např. midrašická diskuse o tvaru písmen apod.). Statut písemné Tóry má ovšem pouze konsonantní tvar textu, vokalizace ale i rozdělení slov a vět je záležitostí ústní Tóry. | 3.1. Bylo to zřejmě až v důsledku pádu jeruzalémského [[chrám|chrámu]] a rabínské polemiky s rychle rostoucím křesťanstvím, že vyvstává potřeba přesně definovaného textu, a to jak pokud jde o počet knih, tak pokud jde o jejich doslovnou, ba přímo literní podobu. Na židovské straně se od konce 2. st. prosazuje dogma o dvojí [[Tóra|Tóře]], písemné a ústní. Toto pojetí uprostraní důmyslné a tvůrčí vykladačské tradici, zároveň však uchopí text hebrejské Bible jako artefakt, dokonalý nejen svým obsahem, ale i vnější formou (odtud např. midrašická diskuse o tvaru písmen apod.). Statut písemné Tóry má ovšem pouze konsonantní tvar textu, vokalizace ale i rozdělení slov a vět je záležitostí ústní Tóry. | ||
| Řádek 38: | Řádek 35: | ||
3.7. Samostatnou kapitolou v dějinách textu Starého zákona jsou jeho elektronické databáze, dostupné od poloviny 90.let 20.století také u nás. Kombinací lexik, gramatik a vlastního textu velmi usnadňují práci s textem v původních jazycích, vhodným použitím vyhledávacích komponent prakticky nahrazují konkordance. | 3.7. Samostatnou kapitolou v dějinách textu Starého zákona jsou jeho elektronické databáze, dostupné od poloviny 90.let 20.století také u nás. Kombinací lexik, gramatik a vlastního textu velmi usnadňují práci s textem v původních jazycích, vhodným použitím vyhledávacích komponent prakticky nahrazují konkordance. | ||
4. Rukopisná evidence | === 4. Rukopisná evidence === | ||
4.1. Výchozím textem ediční řady Biblia Hebraica je rukopis, který počátkem 70. let 19. st. přivezl do Sankt Petěrsburku sběratel rukopisů Abraham Firkovič. Podle kolofonu jde kodex z roku 1008, pořízený písařem Š'lomo ben Jaakovem, a odpovídá ašerovskému způsobu vokalizace. V odborné literatuře bývá uváděn jako Codex Leningradensis nebo Petropolitanus. Z ještě staršího, původně zřejmě jeruzalémského rukopisu z roku 930, vokalizovaného dle zásad tiberiadsko-ašerovských, uchovávaného poté v Káhiře a v Aleppu, vychází Projekt Hebrejské university. Kodex byl v r. 1947 při nepokojích v Sýrii poškozen a záhadným způsobem přepraven do Státu Izrael. Zde vychází v r. 1976 jeho faksimile, citován jako Codex Aleppo. Dalším význačným rukopisným svědectvím je kodex objevený koncem 19. st. v káhirské geníze (C.Cairensis). Jde o text z roku 896, obsahující korpus Proroků. Kodex nemá masoru a jeho vokalizace vykazuje vliv neftalíovské tradice. | 4.1. Výchozím textem ediční řady Biblia Hebraica je rukopis, který počátkem 70. let 19. st. přivezl do Sankt Petěrsburku sběratel rukopisů Abraham Firkovič. Podle kolofonu jde kodex z roku 1008, pořízený písařem Š'lomo ben Jaakovem, a odpovídá ašerovskému způsobu vokalizace. V odborné literatuře bývá uváděn jako Codex Leningradensis nebo Petropolitanus. Z ještě staršího, původně zřejmě jeruzalémského rukopisu z roku 930, vokalizovaného dle zásad tiberiadsko-ašerovských, uchovávaného poté v Káhiře a v Aleppu, vychází Projekt Hebrejské university. Kodex byl v r. 1947 při nepokojích v Sýrii poškozen a záhadným způsobem přepraven do Státu Izrael. Zde vychází v r. 1976 jeho faksimile, citován jako Codex Aleppo. Dalším význačným rukopisným svědectvím je kodex objevený koncem 19. st. v káhirské geníze (C.Cairensis). Jde o text z roku 896, obsahující korpus Proroků. Kodex nemá masoru a jeho vokalizace vykazuje vliv neftalíovské tradice. | ||
| Řádek 46: | Řádek 42: | ||
4.3. Pokud jde o materiál zmíněných rukopisů, převážná většina textů pocházejících ze země Izraele je na pergamenu, zanedbatelná část na papyru. Od 4. st. postupně při opisování textu přechází ze svitků na kodex. | 4.3. Pokud jde o materiál zmíněných rukopisů, převážná většina textů pocházejících ze země Izraele je na pergamenu, zanedbatelná část na papyru. Od 4. st. postupně při opisování textu přechází ze svitků na kodex. | ||
5. Cizojazyčné verze | === 5. Cizojazyčné verze === | ||
5.1. Samostatnou realizací Starého zákona jsou také jeho starověké překlady. Zejména o řeckých verzích platí, že nejsou překladem masoretského textu, nýbrž svých – nám nedostupných – hebrejských předloh. V dnešní podobě jsou ovšem také výsledkem staletí církevní revize. Objevy v káhirské geníze a v Kumránu přinesly zlomky hebrejských textů, dosud známých pouze v řečtině. Na rozrůzněnost řeckých překladů reaguje počátkem 3. st. n. l. Órigenés: pořizuje synopsi šesti důležitých verzí textu, tzv. Hexaplu. Obsahovala hebrejský text, jeho řeckou transliteraci, řecké překlady [[Akvila|Akvilův]], [[Symmachos|Symmachův]], překlad Sedmdesáti neboli Septuagintu a překlad [[Theodotion|Theodotionův]]. Dílo pořízené v jednom exempláři je známo pouze z citátů. Órigenův 5.sloupec byl však na počátku 7. st. značně otrocky přeložen do syrštiny. Překlad, nazývaný Syrohexapla, vyznačuje odchylky Órigenova textu od hebrejského znění. Podobně starobylým svědectvím jsou také latinské překlady Bible. V citátech z období církevních otců 2. st. n. l. (např. Tertullianově nebo Cyprianově) jsou dochovány úryvky latinského znění Bible, patrně překládané z řečtiny. Z té také ve 4. st. překládal Hieronymus, i když ve své práci přihlížel také k hebrejskému textu, viz [[Vulgáta]]. V západní církvi se spontánně prosadí smíšená latinská verze Bible, vycházející zejména z Hieronymova překladu. Teprve Tridentský koncil (1546) ji v Římskokatolické církvi ustanoví jako normativní. | 5.1. Samostatnou realizací Starého zákona jsou také jeho starověké překlady. Zejména o řeckých verzích platí, že nejsou překladem masoretského textu, nýbrž svých – nám nedostupných – hebrejských předloh. V dnešní podobě jsou ovšem také výsledkem staletí církevní revize. Objevy v káhirské geníze a v Kumránu přinesly zlomky hebrejských textů, dosud známých pouze v řečtině. Na rozrůzněnost řeckých překladů reaguje počátkem 3. st. n. l. Órigenés: pořizuje synopsi šesti důležitých verzí textu, tzv. Hexaplu. Obsahovala hebrejský text, jeho řeckou transliteraci, řecké překlady [[Akvila|Akvilův]], [[Symmachos|Symmachův]], překlad Sedmdesáti neboli Septuagintu a překlad [[Theodotion|Theodotionův]]. Dílo pořízené v jednom exempláři je známo pouze z citátů. Órigenův 5.sloupec byl však na počátku 7. st. značně otrocky přeložen do syrštiny. Překlad, nazývaný Syrohexapla, vyznačuje odchylky Órigenova textu od hebrejského znění. Podobně starobylým svědectvím jsou také latinské překlady Bible. V citátech z období církevních otců 2. st. n. l. (např. Tertullianově nebo Cyprianově) jsou dochovány úryvky latinského znění Bible, patrně překládané z řečtiny. Z té také ve 4. st. překládal Hieronymus, i když ve své práci přihlížel také k hebrejskému textu, viz [[Vulgáta]]. V západní církvi se spontánně prosadí smíšená latinská verze Bible, vycházející zejména z Hieronymova překladu. Teprve Tridentský koncil (1546) ji v Římskokatolické církvi ustanoví jako normativní. | ||
B. text Nového zákona | == B. text Nového zákona == | ||
=== 1. Problém === | |||
1. Problém | |||
Původní text Nového zákona je dnes rekonstruován z rukopisů, jejichž průměrné stáří se blíží roku 200. To je zcela ojedinělá situace, většina starověkých textů je dochována v rukopisech, které jsou často až o 1000 let mladší než předpokládaný originál. To proto, že text NZ se brzy začal šířit jako liturgické čtení, byl pravidelně užíván a často opisován. Zlomek Janova evangelia, který pochází z konce první poloviny 1. st. – Rylandsův papyrus, je od vzniku originálu vzdálen ne více než 50 let a shoduje se s textem, který známe z rukopisů o půl století mladších. Rekonstrukce původního textu je tedy značně spolehlivá. Opírá se o dochované rukopisy, citáty a překlady. Kritická rekonstrukce textu NZ je nejstarší disciplinou biblické kritiky, kterou pěstoval již [[Órigenés]] na začátku 3. st. Do současnosti se dochovalo jen necelých šedesát souvislých rukopisů celého NZ, většinou z vrcholného a pozdního středověku, nejstarší, Sínajský (Alef) a Alexandrijský (A) jsou ze 4. st. | Původní text Nového zákona je dnes rekonstruován z rukopisů, jejichž průměrné stáří se blíží roku 200. To je zcela ojedinělá situace, většina starověkých textů je dochována v rukopisech, které jsou často až o 1000 let mladší než předpokládaný originál. To proto, že text NZ se brzy začal šířit jako liturgické čtení, byl pravidelně užíván a často opisován. Zlomek Janova evangelia, který pochází z konce první poloviny 1. st. – Rylandsův papyrus, je od vzniku originálu vzdálen ne více než 50 let a shoduje se s textem, který známe z rukopisů o půl století mladších. Rekonstrukce původního textu je tedy značně spolehlivá. Opírá se o dochované rukopisy, citáty a překlady. Kritická rekonstrukce textu NZ je nejstarší disciplinou biblické kritiky, kterou pěstoval již [[Órigenés]] na začátku 3. st. Do současnosti se dochovalo jen necelých šedesát souvislých rukopisů celého NZ, většinou z vrcholného a pozdního středověku, nejstarší, Sínajský (Alef) a Alexandrijský (A) jsou ze 4. st. | ||
2. Prameny pro rekonstrukci původního textu | === 2. Prameny pro rekonstrukci původního textu === | ||
Nejcennější skupinou jsou rukopisy na papyru, celkem se jich (většinou fragmentů) dochovalo přes jedno sto, nejvýznamnější skupiny jsou Bodmerovy papyry a papyry Chester-Beatty z. 2. a 3. st. Papyry se přestaly užívat jako psací materiál v 7. st., ale již od 4. st. začaly vznikat rukopisy na pergamenu. Další významnou skupinou jsou proto rukopisy na pergamenu psané ještě jen velkými písmeny (majuskule). Třetí skupina jsou minuskulní rukopisy, které již mezerami rozlišují jednotlivá slova a rozlišují velká a malá písmena. V ojedinělých případech má při rekonstrukci textu význam i svědectví ze zápisů liturgických textů – tzv. lekcionářů. Nejstarší z nich jsou z 9. st. – Větší hodnotu mají citáty ve starokřesťanské literatuře. I když se jednotlivá díla dochovala v pozdějších opisech, zůstaly citáty z NZa většinou v podobě z doby vzniku příslušných spisů, tj. od počátku 2. st. dále. – Posledním pramenem pro rekonstrukci textu NZa jsou starověké překlady [[Bible]]. | Nejcennější skupinou jsou rukopisy na papyru, celkem se jich (většinou fragmentů) dochovalo přes jedno sto, nejvýznamnější skupiny jsou Bodmerovy papyry a papyry Chester-Beatty z. 2. a 3. st. Papyry se přestaly užívat jako psací materiál v 7. st., ale již od 4. st. začaly vznikat rukopisy na pergamenu. Další významnou skupinou jsou proto rukopisy na pergamenu psané ještě jen velkými písmeny (majuskule). Třetí skupina jsou minuskulní rukopisy, které již mezerami rozlišují jednotlivá slova a rozlišují velká a malá písmena. V ojedinělých případech má při rekonstrukci textu význam i svědectví ze zápisů liturgických textů – tzv. lekcionářů. Nejstarší z nich jsou z 9. st. – Větší hodnotu mají citáty ve starokřesťanské literatuře. I když se jednotlivá díla dochovala v pozdějších opisech, zůstaly citáty z NZa většinou v podobě z doby vzniku příslušných spisů, tj. od počátku 2. st. dále. – Posledním pramenem pro rekonstrukci textu NZa jsou starověké překlady [[Bible]]. | ||
3. Metody | === 3. Metody === | ||
Dostupná svědectví se řadí chronologicky, srovnávají se, aby bylo možno vytvořit jejich rodokmen (lat. ''stemna codicorum''; v. t. [[textová kritika]]) a prokazatelně druhotně vzniklá různočtení se vyřazují. Chronologicky stejně závažná různočtení se hodnotí podle věcných měřítek. U synoptiků se například vyřazují všechna různočtení ovlivněná zněním paralelních oddílů z jiného synoptického evangelia. Starověké rukopisy pocházely v době reformace a humanismu většinou z knihoven, stejně jako nejdůležitější majuskulní texty užívané v 19. a 20. století. V 19. st. přišla vlna (většinou náhodných) nálezů v Egyptě, kde zřídka prší a papyry se v oblastech mimo záplavové pásmo dochovaly do novověku (odtud pocházejí všechny rukopisy na papyru a část koptských překladů), a od konce 20. století se po dobrých zkušenostech klade opět důraz na nejlevnější metodu – důsledný průzkum starých textů v knihovnách, v nichž bylo objeveno mnoho vložených fragmentů starých rukopisů. U některých biblických knih posunul takto získaný materiál obraz textu až o dvacet let směrem k předpokládanému originálu. | Dostupná svědectví se řadí chronologicky, srovnávají se, aby bylo možno vytvořit jejich rodokmen (lat. ''stemna codicorum''; v. t. [[textová kritika]]) a prokazatelně druhotně vzniklá různočtení se vyřazují. Chronologicky stejně závažná různočtení se hodnotí podle věcných měřítek. U synoptiků se například vyřazují všechna různočtení ovlivněná zněním paralelních oddílů z jiného synoptického evangelia. Starověké rukopisy pocházely v době reformace a humanismu většinou z knihoven, stejně jako nejdůležitější majuskulní texty užívané v 19. a 20. století. V 19. st. přišla vlna (většinou náhodných) nálezů v Egyptě, kde zřídka prší a papyry se v oblastech mimo záplavové pásmo dochovaly do novověku (odtud pocházejí všechny rukopisy na papyru a část koptských překladů), a od konce 20. století se po dobrých zkušenostech klade opět důraz na nejlevnější metodu – důsledný průzkum starých textů v knihovnách, v nichž bylo objeveno mnoho vložených fragmentů starých rukopisů. U některých biblických knih posunul takto získaný materiál obraz textu až o dvacet let směrem k předpokládanému originálu. | ||
4. Výsledky | === 4. Výsledky === | ||
V posledním půlstoletí došla nz. textologie k závěru, že existují tři hlavní zhruba stejně závažné proudy tradice nz. textu: východní (byzantský), západní (latinský) a egyptský (neutrální, dříve byl chybně považován za Hésychiovu recenzi). Byzantský text je doložen zdaleka největším počtem rukopisů, protože se liturgicky užíval a přepisoval až do vynálezu knihtisku. Jde o doklady poměrně mladé, protože starší kodexy, byly poškozené dlouhým užíváním a vyřazovaly se. Zásadně však jde o tradici na ostatních nezávislou. Západní text se dochoval v latinských předvulgátních překladech (vetus latina), zčásti v majuskulním textu kodexu Bezova a některých minuskulních textech. I zde jde o tradici sahající možná až do 2. st., zatíženou však tím, že dobře rekonstruovat ji lze jen v latinském překladu. Nejlépe dochované staré texty a fragmenty patří k egyptské tradici, která byla od 4. st. nahrazována překladem do domorodé koptštiny. Odchylky, příznačné pro všechny nejstarší texty každé ze tří skupin, vznikly patrně již v druhém století, než se prosadila základní podobna křesťanského kánonu. Rekonstruovat text, který existoval v prvním století, bude snad možno v některých částech nz. textu, ale vcelku to nebude možné, protože text nebyl po nejméně první půlstoletí od svého vzniku ustálen a při opisech byli písaři ovlivněni ústní tradicí. Dokladem toho je kombinace (harmonie) evangelií, kterou na začátku 2. st. sestavil v syrské verzi Tatiana pod názvem Diatessaron (řec. dia tessarón, tj. skrze čtyři /evangelia/); viz [[překlady Bible]]. Neustálenost textu dokládá i verze knihy Skutků v Bezově kodexu, která se blíží již parafrázi nebo koptský překlad Matoušova evangelia z kodexu Schoyen, jehož řecká předloha měla podobně volný charakter. Latinský překlad zvaný Bible zvaný Vulgata (obecná verze) vznikl jako kritická rekonstrukce původního textu předložená v latinském jazyce. Česká reformace až do vzniku [[Kralická Bible|Kralické Bible]] překládala z Vulgáty. | V posledním půlstoletí došla nz. textologie k závěru, že existují tři hlavní zhruba stejně závažné proudy tradice nz. textu: východní (byzantský), západní (latinský) a egyptský (neutrální, dříve byl chybně považován za Hésychiovu recenzi). Byzantský text je doložen zdaleka největším počtem rukopisů, protože se liturgicky užíval a přepisoval až do vynálezu knihtisku. Jde o doklady poměrně mladé, protože starší kodexy, byly poškozené dlouhým užíváním a vyřazovaly se. Zásadně však jde o tradici na ostatních nezávislou. Západní text se dochoval v latinských předvulgátních překladech (vetus latina), zčásti v majuskulním textu kodexu Bezova a některých minuskulních textech. I zde jde o tradici sahající možná až do 2. st., zatíženou však tím, že dobře rekonstruovat ji lze jen v latinském překladu. Nejlépe dochované staré texty a fragmenty patří k egyptské tradici, která byla od 4. st. nahrazována překladem do domorodé koptštiny. Odchylky, příznačné pro všechny nejstarší texty každé ze tří skupin, vznikly patrně již v druhém století, než se prosadila základní podobna křesťanského kánonu. Rekonstruovat text, který existoval v prvním století, bude snad možno v některých částech nz. textu, ale vcelku to nebude možné, protože text nebyl po nejméně první půlstoletí od svého vzniku ustálen a při opisech byli písaři ovlivněni ústní tradicí. Dokladem toho je kombinace (harmonie) evangelií, kterou na začátku 2. st. sestavil v syrské verzi Tatiana pod názvem Diatessaron (řec. dia tessarón, tj. skrze čtyři /evangelia/); viz [[překlady Bible]]. Neustálenost textu dokládá i verze knihy Skutků v Bezově kodexu, která se blíží již parafrázi nebo koptský překlad Matoušova evangelia z kodexu Schoyen, jehož řecká předloha měla podobně volný charakter. Latinský překlad zvaný Bible zvaný Vulgata (obecná verze) vznikl jako kritická rekonstrukce původního textu předložená v latinském jazyce. Česká reformace až do vzniku [[Kralická Bible|Kralické Bible]] překládala z Vulgáty. | ||
5. Odchylky (různočtení – místa, kde se jednotlivé rukopisy neshodují) | === 5. Odchylky === | ||
(různočtení – místa, kde se jednotlivé rukopisy neshodují) | |||
Vcelku je však možno povědět, že odchylek je sice mnoho, protože Bible, zejména ve své nz. části, je textově nejlépe zpracovaným souborem knih, ale významných odchylek bylo objeveno jen několik. Je to zejména znění Otčenáše z byzantské tradice, kde se objevuje závěrečné chvalořečení ovlivněné <span class="cepwin">[https://ebs.etf.cuni.cz/bt/vypis.php?t=1Pa_29,11.13 1Pa 29,11.13]</span> (v tomto případě se katolíci v liturgii drží biblického textu a evangelíci tradice!), pozdější dodatek k Markovu evangeliu (16,9-20) a alternativní dodatky, které vesměs nejsou v nejstarších rukopisech, a trojiční formule doplněná v <span class="cepwin">[https://ebs.etf.cuni.cz/bt/vypis.php?t=1J_5,7b-8 1J 5,7b-8]</span> asi v 3. nebo 4. stol. V Bezově kodexu je v <span class="cepwin">[https://ebs.etf.cuni.cz/bt/vypis.php?t=L_22,19-20 L 22,19-20]</span> dochována kratší verze ustanovení [[Večeře Páně|večeře Páně]], která je vyznačena jen v kritických vydáních nz. textu a v ČEP. Literární a teologická kritika pokládá za dodatek také 21. kapitolu [[Janovo evangelium|Janova evangelia]]. Teprve nedávno se objevil koptský překlad Janova evangelia, v němž 21. kap. chybí. Textově kriticky nebyl dosud zhodnocen. | Vcelku je však možno povědět, že odchylek je sice mnoho, protože Bible, zejména ve své nz. části, je textově nejlépe zpracovaným souborem knih, ale významných odchylek bylo objeveno jen několik. Je to zejména znění Otčenáše z byzantské tradice, kde se objevuje závěrečné chvalořečení ovlivněné <span class="cepwin">[https://ebs.etf.cuni.cz/bt/vypis.php?t=1Pa_29,11.13 1Pa 29,11.13]</span> (v tomto případě se katolíci v liturgii drží biblického textu a evangelíci tradice!), pozdější dodatek k Markovu evangeliu (16,9-20) a alternativní dodatky, které vesměs nejsou v nejstarších rukopisech, a trojiční formule doplněná v <span class="cepwin">[https://ebs.etf.cuni.cz/bt/vypis.php?t=1J_5,7b-8 1J 5,7b-8]</span> asi v 3. nebo 4. stol. V Bezově kodexu je v <span class="cepwin">[https://ebs.etf.cuni.cz/bt/vypis.php?t=L_22,19-20 L 22,19-20]</span> dochována kratší verze ustanovení [[Večeře Páně|večeře Páně]], která je vyznačena jen v kritických vydáních nz. textu a v ČEP. Literární a teologická kritika pokládá za dodatek také 21. kapitolu [[Janovo evangelium|Janova evangelia]]. Teprve nedávno se objevil koptský překlad Janova evangelia, v němž 21. kap. chybí. Textově kriticky nebyl dosud zhodnocen. | ||
6. Novověké edice | === 6. Novověké edice === | ||
První vydání řeckého textu vydal r. 1516 Erasmus Rotterdamský, ale skutečně kritickou edici připravil ve Španělsku František kardinál Chimenéz. Vyjít mohla až po jeho smrti roku 1520. R. 1633 začalo být Erasmovo opravené vydání označováno jako obecně užívaný text – Textus receptus. V druhé polovině 20. stol. vznikl v univerzitě v německém Münsteru ústav pro text NZ, v němž se soustředují a počítačově zpracovávají fotokopie a kritické edice jednotlivých rukopisů. Kritická vydání vycházejí v několika různých úpravách kritického aparátu (velké vydání, studijní, překladatelské). V. t. [[rukopisy biblické]]. | První vydání řeckého textu vydal r. 1516 Erasmus Rotterdamský, ale skutečně kritickou edici připravil ve Španělsku František kardinál Chimenéz. Vyjít mohla až po jeho smrti roku 1520. R. 1633 začalo být Erasmovo opravené vydání označováno jako obecně užívaný text – Textus receptus. V druhé polovině 20. stol. vznikl v univerzitě v německém Münsteru ústav pro text NZ, v němž se soustředují a počítačově zpracovávají fotokopie a kritické edice jednotlivých rukopisů. Kritická vydání vycházejí v několika různých úpravách kritického aparátu (velké vydání, studijní, překladatelské). V. t. [[rukopisy biblické]]. | ||
K členění biblického textu viz hesla [[verš]], [[setuma]], [[petucha]] , [[paraša]], [[perikopa]], [[kapitola]] a srv. [[kánon]]. | |||
[[Kategorie: obory související s biblistikou]] | [[Kategorie: obory související s biblistikou]] | ||
[[Kategorie: biblistika, teologie]] | [[Kategorie: biblistika, teologie]] | ||
| Řádek 84: | Řádek 75: | ||
[[Kategorie: Pokorný Petr (autor)]] | [[Kategorie: Pokorný Petr (autor)]] | ||
[[Kategorie: Sláma Petr (autor)]] | [[Kategorie: Sláma Petr (autor)]] | ||
Aktuální verze z 19. 12. 2023, 20:13
heslo: textologie biblická
autor: Pokorný Petr
autor: Sláma Petr
předcházející heslo: text
následující heslo: textová kritika
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
A. text Starého zákona
1. Úvod
1.1. Formálním aspektům tohoto písemného záznamu a jeho předávání v dějinách se věnuje textová kritika (v české literární vědě převažuje označení textologie
) Starého zákona. Přístup lze zařadit do široce pojaté literární kritiky. Zatímco si většina literárně-kritických přístupů všímá pramenů, z nichž je Starý zákon sestaven (a ptá se po jejich specifických rysech, předpísemných fázích a společenských kontextech, ale také po tom, co vedlo k jejich zapojení do celku Starého zákona), sleduje textová kritika cesty Starého zákona – teoreticky řečeno – od okamžiku jeho definitivní podoby až po dnešek. Tam, kde končí záběr badatelů, které zajímá, co předcházelo konečné podobě biblického textu, nastupuje textová kritika, která vidí text na cestě, na níž je vystaven vědomým i nevědomým tlakům těch, kteří ho čtou, vykládají, opisují a překládají. Vznikají různočtení a s nimi otázka po původním textu.
1.2. Konečný text i původní text tedy představují tutéž veličinu, kterou ovšem pozorujeme buď z hlediska vzniku textu, nebo naopak z hlediska dneška, zanesenou zkreslujícími nánosy. Důležité však je, že pomyslný bod na časové ose, představující konečný/původní text, je spíše modelem, který badatelé postulují, aby se zorientovali v problematice. To, že je text konečný či z hlediska dalšího vývoje původní, je patrné právě až z časového odstupu. Ukončenost růstu textu prakticky souvisí s jeho kanonicitou, ta však není inherentní kvalitou textů, ale funkcí, kterou tento soubor plní v určitém společenství víry. Vzhledem k tomu, že jednotlivá společenství víry pojímala vznikající Starý zákon jako své Písmo, kánon, na různém stupni jeho vývoje, není zásadně možné stanovit jednu určitou podobu textu jako původní.
2. Vznik textu
2.1. Korespondence mezi představiteli židovské posádky v egyptské Elefantis s představiteli Jeruzaléma a Samaří prozrazuje, že biblická ustanovení o obětech nebyla ještě obecně známou částí textu Pentateuchu. Zato v době zboření chrámu Samařanů na hoře Gerizím r. 128 př. n. l. byl jeho text již zhruba ustálen a vznikaly jeho překlady do řečtiny (Septuaginta).
V Jeruzalémě i na Gerizím se ale čte – obsahově zhruba totožný – Pentateuch. Židé, kteří se ve víře vztahují k Jeruzalému, pěstují také další tradice, zachycené ve sbírce Proroků, historických pojednání, mudrosloví i liturgické poezie. V této době předávané látky podléhají zpravidelňujícímu a poetizujícímu obroušení ústního předávání, příběhy jsou pointovány, spojovány a zapisovány. Již předtím, v průběhu 3. stol., se patrně objevují alespoň částečné překlady do řečtiny, jak tuto tendenci později s notnou dávkou nadsázky vylíčí list Aristeův.
2.2. Jsou-li po obsahové stránce kanonické celky Pentateuchu i širšího výměru Písma jednou hotovy, existují dva modely jejich dalšího textového vývoje. Podle jednoho, který předložil koncem 19. st. Paul A. de Lagarde, buď existoval původní text, který se vývojem různil, nebo byly různé vulgární formy
postupně sjednocovány. V 50. letech 20. století přišel William F.Albright s myšlenkou tří regionálních textových rodin, které odpovídají třem oblastem židovského osídlení: Egypt s tradicí zachycenou v řecké Septuagintě, Palestina s tradicí samařského Pentateuchu a Babylón s tradicí, později zachycenou v hebrejském masoretském textu. Od poloviny 20. stol. jsou však známy texty od Mrtvého moře, které toto řešení vyvracejí. Jestliže například v Kumránu četli takovou hebrejskou verzi Jeremjáše, která byla až dosud známa jako odchylka Septuaginty, nebo verzi, které odpovídá masoretskému textu proti samařskému, znamená to, že rozrůznění existovalo, ale bylo složitější, než navržené trojí rozdělení.
3. Stabilizace textu
3.1. Bylo to zřejmě až v důsledku pádu jeruzalémského chrámu a rabínské polemiky s rychle rostoucím křesťanstvím, že vyvstává potřeba přesně definovaného textu, a to jak pokud jde o počet knih, tak pokud jde o jejich doslovnou, ba přímo literní podobu. Na židovské straně se od konce 2. st. prosazuje dogma o dvojí Tóře, písemné a ústní. Toto pojetí uprostraní důmyslné a tvůrčí vykladačské tradici, zároveň však uchopí text hebrejské Bible jako artefakt, dokonalý nejen svým obsahem, ale i vnější formou (odtud např. midrašická diskuse o tvaru písmen apod.). Statut písemné Tóry má ovšem pouze konsonantní tvar textu, vokalizace ale i rozdělení slov a vět je záležitostí ústní Tóry.
3.2. Rabínští učenci, kteří v druhé polovině 1.tisíciletí věnují detailní pozornost textu hebrejské Bible, se nazývají masoreti (od slova masora, tradice
, utvořeného ze slovesa m-s-r, předávat
). Také zde bylo zřejmě jedním z podnětů jejich činnosti působení heretického směru karaitů, kteří od 8. st. n. l. zpochybňují koncept dvojí Tóry a hlásají návrat k pouhému Písmu.
Práci s hebrejskou Biblí se věnují učenci v mnoha centrech rabínské vzdělanosti v zemi Izraele i v Babylóně, prominentní postavení však zaujímá masoretská škola v galilejské Tiberiadě. Její kronikář Mišael ben Uziel hovoří na sklonku tisíciletí o tvořivé konkurenci dvou učeneckých dynastií, Ašerovců a Neftalíovců.
3.3. V hebrejském textu masoreti především vyznačují přízvuky. Tyto přízvuky mají svou melodickou hodnotu, ale také interpunkční funkci. Text mj. rozdělují na jednotky zhruba odpovídající veršům, každý verš na několik menších částí. Již biblické texty z Kumránu používají značky pro vyznačení významových celků různé úrovně. Pozdější doba přidá vymezení týdenních čtení Pentateuchu. Masoreti tento systém pozorně zakonzervují (odstavce jako tzv. setumy a ptuchy, týdenní čtení sedarím a parašijot). V navázání na to fixují pomocí systému drobných značek – většinou pod textem – výslovnost samohlásek (podle slova n'kudá, tečka
, bývají ti, kdo za touto částí masoretského díla stáli, nazváni nakdaním). Biblický text také podrobně katalogizují
, upozorňují na výskyt neobvyklých tvarů (tzv. malá masora) a pořizují jejich soupisy (tzv. velká masora). Vedle sloupců biblického uvádějí slova, která oproti již neměnnému textu navrhují číst jinak (tzv. qere ketiv, čti, jako by zde bylo napsáno:....
). Zaznamenávají případy tzv. tiqunej ha-sófrím, písařských oprav
, kde prý ke změně konsonantního textu přece jen došlo, a pomocí grafického opatření, nazvaného puncta extraordinaria, vyjadřují na 15 místech své rozpaky. Masoretsky zpracovaný text je dílem školským, má sloužit studiu a dalšímu opisování, proto je možno použít k jeho zápisu kodexu, křesťanského vynálezu. Při bohoslužbě však smí být text předčítán pouze ze svitku, vokalizován být nesmí.
3.4. Dalším krokem na cestě ke stabilizaci textu SZ jsou vydání masoretského textu tiskem. Po prvotisku v italském Soncinu (1488) se všeobecného rozšíření dočkalo 2. vydání benátského Daniele Bomberga, označované jako rabínská Bible nebo textus receptus (1525). Byl kompilací většího množství rukopisů a prozrazoval vliv neftalíovské vokalizace (systém drobných značek doplňujících samohlásky, které v hebr. písmu nejsou zachyceny). Renesance a působení křesťanských hebraistů přineslo stovky dalších vydání.
3.5. Křesťanským čtenářům latinské Bible zůstalo pochopitelně masoretské rozdělení textu do odstavců a oddílů podle týdenního čtení neznámé. Na kapitoly rozdělil latinský text Bible pozdější canterburský arcibiskup Stephen Langton v r.1228, na verše jej rozdělil (s použitím masoretských přízvuků, vyznačujících interpunkci) a očísloval v r. 1553 pařížský tiskař Robert Stephanus. Číslování kapitol a veršů později přejímá rabínská Bible i překlady do národních jazyků.
3.6. Zásadní změnu v přístupu k vydávání biblického textu představuje edice Rudolfa Kittela a Paula Kahleho (Biblia Hebraica, 1937). Namísto eklektického textu sestaveného z dostupných rukopisů reprodukuje nejstarší úplný rukopis hebrejské Bible. Podstatná různočtení zmiňuje v kritickém aparátu pod čarou. Zvolený postup sledují také další kritická vydání hebrejské Bible, dnes patrně nejrozšířenější vydání Wilhelma Rudolpha a Kurta Eligera (Biblia Hebraica Stuttgartensia, 1967, 2005), započatý projekt Biblia Hebraica Quinta. Tutéž strategii, byť s jiným výchozím rukopisem – a tedy nutností doplňovat odjinud – přijali také autoři The Hebrew University Bible Project a The Qumran Bible.
3.7. Samostatnou kapitolou v dějinách textu Starého zákona jsou jeho elektronické databáze, dostupné od poloviny 90.let 20.století také u nás. Kombinací lexik, gramatik a vlastního textu velmi usnadňují práci s textem v původních jazycích, vhodným použitím vyhledávacích komponent prakticky nahrazují konkordance.
4. Rukopisná evidence
4.1. Výchozím textem ediční řady Biblia Hebraica je rukopis, který počátkem 70. let 19. st. přivezl do Sankt Petěrsburku sběratel rukopisů Abraham Firkovič. Podle kolofonu jde kodex z roku 1008, pořízený písařem Š'lomo ben Jaakovem, a odpovídá ašerovskému způsobu vokalizace. V odborné literatuře bývá uváděn jako Codex Leningradensis nebo Petropolitanus. Z ještě staršího, původně zřejmě jeruzalémského rukopisu z roku 930, vokalizovaného dle zásad tiberiadsko-ašerovských, uchovávaného poté v Káhiře a v Aleppu, vychází Projekt Hebrejské university. Kodex byl v r. 1947 při nepokojích v Sýrii poškozen a záhadným způsobem přepraven do Státu Izrael. Zde vychází v r. 1976 jeho faksimile, citován jako Codex Aleppo. Dalším význačným rukopisným svědectvím je kodex objevený koncem 19. st. v káhirské geníze (C.Cairensis). Jde o text z roku 896, obsahující korpus Proroků. Kodex nemá masoru a jeho vokalizace vykazuje vliv neftalíovské tradice.
4.2. O více než jeden tisíc let starší je svědectví svitků s rukopisy biblických textů, objevených v polovině 20. století v Judské poušti. Jde zejména o nálezy v Kumránu (např. úplný 7 m dlouhý svitek knihy Izajáš z 2. nebo 1. st. př. n. l.) a v kaňonech Vádí Murabaat (poškozený hebrejský svitek malých proroků z 2. st. n. l.) a Nachal Chever (poškozený řecký svitek s malými proroky z 2. st. n. l.). Kumránské biblické texty vykazují větší odchylky od pozdější normy než texty mladší o 200-300 let; tento rozdíl zřejmě dokládá tendenci k sjednocování směrem pozdější masoretské normy.
4.3. Pokud jde o materiál zmíněných rukopisů, převážná většina textů pocházejících ze země Izraele je na pergamenu, zanedbatelná část na papyru. Od 4. st. postupně při opisování textu přechází ze svitků na kodex.
5. Cizojazyčné verze
5.1. Samostatnou realizací Starého zákona jsou také jeho starověké překlady. Zejména o řeckých verzích platí, že nejsou překladem masoretského textu, nýbrž svých – nám nedostupných – hebrejských předloh. V dnešní podobě jsou ovšem také výsledkem staletí církevní revize. Objevy v káhirské geníze a v Kumránu přinesly zlomky hebrejských textů, dosud známých pouze v řečtině. Na rozrůzněnost řeckých překladů reaguje počátkem 3. st. n. l. Órigenés: pořizuje synopsi šesti důležitých verzí textu, tzv. Hexaplu. Obsahovala hebrejský text, jeho řeckou transliteraci, řecké překlady Akvilův, Symmachův, překlad Sedmdesáti neboli Septuagintu a překlad Theodotionův. Dílo pořízené v jednom exempláři je známo pouze z citátů. Órigenův 5.sloupec byl však na počátku 7. st. značně otrocky přeložen do syrštiny. Překlad, nazývaný Syrohexapla, vyznačuje odchylky Órigenova textu od hebrejského znění. Podobně starobylým svědectvím jsou také latinské překlady Bible. V citátech z období církevních otců 2. st. n. l. (např. Tertullianově nebo Cyprianově) jsou dochovány úryvky latinského znění Bible, patrně překládané z řečtiny. Z té také ve 4. st. překládal Hieronymus, i když ve své práci přihlížel také k hebrejskému textu, viz Vulgáta. V západní církvi se spontánně prosadí smíšená latinská verze Bible, vycházející zejména z Hieronymova překladu. Teprve Tridentský koncil (1546) ji v Římskokatolické církvi ustanoví jako normativní.
B. text Nového zákona
1. Problém
Původní text Nového zákona je dnes rekonstruován z rukopisů, jejichž průměrné stáří se blíží roku 200. To je zcela ojedinělá situace, většina starověkých textů je dochována v rukopisech, které jsou často až o 1000 let mladší než předpokládaný originál. To proto, že text NZ se brzy začal šířit jako liturgické čtení, byl pravidelně užíván a často opisován. Zlomek Janova evangelia, který pochází z konce první poloviny 1. st. – Rylandsův papyrus, je od vzniku originálu vzdálen ne více než 50 let a shoduje se s textem, který známe z rukopisů o půl století mladších. Rekonstrukce původního textu je tedy značně spolehlivá. Opírá se o dochované rukopisy, citáty a překlady. Kritická rekonstrukce textu NZ je nejstarší disciplinou biblické kritiky, kterou pěstoval již Órigenés na začátku 3. st. Do současnosti se dochovalo jen necelých šedesát souvislých rukopisů celého NZ, většinou z vrcholného a pozdního středověku, nejstarší, Sínajský (Alef) a Alexandrijský (A) jsou ze 4. st.
2. Prameny pro rekonstrukci původního textu
Nejcennější skupinou jsou rukopisy na papyru, celkem se jich (většinou fragmentů) dochovalo přes jedno sto, nejvýznamnější skupiny jsou Bodmerovy papyry a papyry Chester-Beatty z. 2. a 3. st. Papyry se přestaly užívat jako psací materiál v 7. st., ale již od 4. st. začaly vznikat rukopisy na pergamenu. Další významnou skupinou jsou proto rukopisy na pergamenu psané ještě jen velkými písmeny (majuskule). Třetí skupina jsou minuskulní rukopisy, které již mezerami rozlišují jednotlivá slova a rozlišují velká a malá písmena. V ojedinělých případech má při rekonstrukci textu význam i svědectví ze zápisů liturgických textů – tzv. lekcionářů. Nejstarší z nich jsou z 9. st. – Větší hodnotu mají citáty ve starokřesťanské literatuře. I když se jednotlivá díla dochovala v pozdějších opisech, zůstaly citáty z NZa většinou v podobě z doby vzniku příslušných spisů, tj. od počátku 2. st. dále. – Posledním pramenem pro rekonstrukci textu NZa jsou starověké překlady Bible.
3. Metody
Dostupná svědectví se řadí chronologicky, srovnávají se, aby bylo možno vytvořit jejich rodokmen (lat. stemna codicorum; v. t. textová kritika) a prokazatelně druhotně vzniklá různočtení se vyřazují. Chronologicky stejně závažná různočtení se hodnotí podle věcných měřítek. U synoptiků se například vyřazují všechna různočtení ovlivněná zněním paralelních oddílů z jiného synoptického evangelia. Starověké rukopisy pocházely v době reformace a humanismu většinou z knihoven, stejně jako nejdůležitější majuskulní texty užívané v 19. a 20. století. V 19. st. přišla vlna (většinou náhodných) nálezů v Egyptě, kde zřídka prší a papyry se v oblastech mimo záplavové pásmo dochovaly do novověku (odtud pocházejí všechny rukopisy na papyru a část koptských překladů), a od konce 20. století se po dobrých zkušenostech klade opět důraz na nejlevnější metodu – důsledný průzkum starých textů v knihovnách, v nichž bylo objeveno mnoho vložených fragmentů starých rukopisů. U některých biblických knih posunul takto získaný materiál obraz textu až o dvacet let směrem k předpokládanému originálu.
4. Výsledky
V posledním půlstoletí došla nz. textologie k závěru, že existují tři hlavní zhruba stejně závažné proudy tradice nz. textu: východní (byzantský), západní (latinský) a egyptský (neutrální, dříve byl chybně považován za Hésychiovu recenzi). Byzantský text je doložen zdaleka největším počtem rukopisů, protože se liturgicky užíval a přepisoval až do vynálezu knihtisku. Jde o doklady poměrně mladé, protože starší kodexy, byly poškozené dlouhým užíváním a vyřazovaly se. Zásadně však jde o tradici na ostatních nezávislou. Západní text se dochoval v latinských předvulgátních překladech (vetus latina), zčásti v majuskulním textu kodexu Bezova a některých minuskulních textech. I zde jde o tradici sahající možná až do 2. st., zatíženou však tím, že dobře rekonstruovat ji lze jen v latinském překladu. Nejlépe dochované staré texty a fragmenty patří k egyptské tradici, která byla od 4. st. nahrazována překladem do domorodé koptštiny. Odchylky, příznačné pro všechny nejstarší texty každé ze tří skupin, vznikly patrně již v druhém století, než se prosadila základní podobna křesťanského kánonu. Rekonstruovat text, který existoval v prvním století, bude snad možno v některých částech nz. textu, ale vcelku to nebude možné, protože text nebyl po nejméně první půlstoletí od svého vzniku ustálen a při opisech byli písaři ovlivněni ústní tradicí. Dokladem toho je kombinace (harmonie) evangelií, kterou na začátku 2. st. sestavil v syrské verzi Tatiana pod názvem Diatessaron (řec. dia tessarón, tj. skrze čtyři /evangelia/); viz překlady Bible. Neustálenost textu dokládá i verze knihy Skutků v Bezově kodexu, která se blíží již parafrázi nebo koptský překlad Matoušova evangelia z kodexu Schoyen, jehož řecká předloha měla podobně volný charakter. Latinský překlad zvaný Bible zvaný Vulgata (obecná verze) vznikl jako kritická rekonstrukce původního textu předložená v latinském jazyce. Česká reformace až do vzniku Kralické Bible překládala z Vulgáty.
5. Odchylky
(různočtení – místa, kde se jednotlivé rukopisy neshodují)
Vcelku je však možno povědět, že odchylek je sice mnoho, protože Bible, zejména ve své nz. části, je textově nejlépe zpracovaným souborem knih, ale významných odchylek bylo objeveno jen několik. Je to zejména znění Otčenáše z byzantské tradice, kde se objevuje závěrečné chvalořečení ovlivněné 1Pa 29,11.13 (v tomto případě se katolíci v liturgii drží biblického textu a evangelíci tradice!), pozdější dodatek k Markovu evangeliu (16,9-20) a alternativní dodatky, které vesměs nejsou v nejstarších rukopisech, a trojiční formule doplněná v 1J 5,7b-8 asi v 3. nebo 4. stol. V Bezově kodexu je v L 22,19-20 dochována kratší verze ustanovení večeře Páně, která je vyznačena jen v kritických vydáních nz. textu a v ČEP. Literární a teologická kritika pokládá za dodatek také 21. kapitolu Janova evangelia. Teprve nedávno se objevil koptský překlad Janova evangelia, v němž 21. kap. chybí. Textově kriticky nebyl dosud zhodnocen.
6. Novověké edice
První vydání řeckého textu vydal r. 1516 Erasmus Rotterdamský, ale skutečně kritickou edici připravil ve Španělsku František kardinál Chimenéz. Vyjít mohla až po jeho smrti roku 1520. R. 1633 začalo být Erasmovo opravené vydání označováno jako obecně užívaný text – Textus receptus. V druhé polovině 20. stol. vznikl v univerzitě v německém Münsteru ústav pro text NZ, v němž se soustředují a počítačově zpracovávají fotokopie a kritické edice jednotlivých rukopisů. Kritická vydání vycházejí v několika různých úpravách kritického aparátu (velké vydání, studijní, překladatelské). V. t. rukopisy biblické.
K členění biblického textu viz hesla verš, setuma, petucha , paraša, perikopa, kapitola a srv. kánon.