Kánon

heslo: kánon

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: kanec        
následující heslo: kantilace

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků řec. kanón – doslova třtinová hůl, přeneseně měřítko, norma, v církvi souhrn bohoslužebně užívaných, podle určitého měřítka vybraných a církví stvrzených knih, tedy v podstatě Bible, Písmo, v užším smyslu pravidlo, podle něhož byl tento soubor stanoven a je dosud posuzován.

1. Základní tendence při kanonizaci

Zvláštností biblického k. je na rozdíl od svatých knih jiných náboženství vztah kanonizovaných textů k době zjevení, tedy zřetelný vztah narativní osnovy obou částí Bible k určitým dějinným událostem. Spolu se starostí o to, aby kanonizované spisy vyjadřovaly dosah zjevení správným způsobem, odpovídajícím jeho vlastní povaze, je – velmi obecně řečeno – toto hledisko druhou souřadnicí, jejichž vzájemný vztah určoval to, co církev nebo Izrael užívali při bohoslužbách. I když – nutno dodat – rozšíření, praktické přijetí určitého textu, hrálo při jeho zařazení do kánonu také určitou roli, ano proces kanonizace probíhal prakticky vždy tak, že to, co bylo užíváno při bohoslužbě bylo prověřováno kriticky podle prvních dvou hledisek.

2. Termín

Slovo kanón se v NZ vyskytuje v 2K 10,13-16, kde označuje pro apoštola Pavla Bohem stanovený (geografický i duchovní) prostor autority (ČEP: hranice), který Pavel z ohledu na druhé apoštoly nechtěl překročit: Rozhodující pro autoritu apoštola není jeho sebevědomí, není to ani uznání, kterého se mu dostává od lidí, ale to, zda se k jeho dílu přizná Ježíš Kristus jako Pán (2K 10,17). V Ga 6,16 je kánon (ČEP: pravidlo) měřítkem životní orientace, a je jím nové stvoření, tj. Božím Duchem zpřítomněný bezprostřední vztah víry k Bohu, k němuž otevřel cestu kříž Kristův. Podobně je za kánon určující hranice Božího lidu prohlášena spravedlnost z víry ve Fp 3,16, tam však jen podle některých, převážně byzantských rukopisů.

Slovo kánon se tu ještě nevztahuje na soubor knih, není ještě zřetelně definovatelným pojmem, ale přesto i tento přehled naznačuje, že měřítkem toho, co je pro křesťany závazné, je v přítomnosti působící Kristus a všechno, co odpovídá jeho vůli.

První vědomé užití slova kánon jako termínu pro soubor biblických knih (v tomto případě Izraele) je polemický spis Josefa Flavia proti Appiovi (1,8). V křesťanském prostředí se termín kánon běžně užívá od 4. st. n. l. Při volbě termínu mohla hrát jistou roli stará helénistická praxe alexandrijské knihovny sestavovat kánony ve smyslu autoritativních textových podob děl antických autorů.

3. Konkrétní měřítko křesťanského zvěstování

Měřítkem je vzkříšený Kristus ve své vnitřní jednotě jako pozemský Ježíš a vyvýšený Pán. Potřeba zřetelněji rozlišovat mezi těmi, kdo vystupovali jako nositelé Ducha, vedla v církvi k stanovení zpětné vazby od vzkříšeného Krista k pozemskému Ježíši. To znamená, že z Ducha může být jen to, co ve svých důsledcích odpovídá nebo alespoň neodporuje projevům pozemského Ježíše. Ty byly jako dějinná skutečnost zásadně zachytitelné a byly tradovány tradicí. Toto měřítko bylo formulováno v janovském okruhu (1J 4,1-3; 2J 7-11 – slovo kánon tu není užito).

4. Vznik kánonu Starého zákona

Základem kánonu je již v době předexilní Zákon, tj. zřejmě Desatero a souvislejší části Mojžíšova zákona, připomínané v chrámové bohoslužbě a uchované podle tradice z Dt 10 v truhle úmluvy (schrána). Závaznou knihou se po svém odhalení v roce 622 př. n. l. stalo Deuteronomium, v poexilní době celý Pentateuch jakožto zákon (právo), jemuž vyučovali lévijci (Dt 33,10). Prorocké knihy, k nimž jako Přední proroci patřila i většina ostatních narativních textů dnešního SZa (dnešní prorocké knihy tvořily Zadní proroky a byly v synagóze čteny jako doplněk či výklad Zákona). Odtud židovské označení Bible Zákon a Proroci (např. Mt 7,12; 22,40). V 2. st. př. n. l. se v souvislosti se synagogální bohoslužbou začíná prosazovat vědomí o třídílném souboru bohoslužebného čtení, jehož třemi částmi jsou Zákon, Proroci a Spisy (hebr. k^etúvím), jejichž základem byly Žalmy (sr. L 24,44) – viz Tenach. V té podobě zná kánon Josephus (viz výše 2.), jen počítání knih je jiné (kniha Rút je např. připojena ke knize Soudců) a chybí kniha Kazatel a Píseň Šalomounova. Od konce 1. stol. do třicátých let 2. stol. n. l. probíhaly v rabínské škole Zákona v Jamnii (Jabne), která zároveň měla některé pravomoci rozhodovat o náboženském životě Židů (hebr. bét dín; řec. sanhedrin), diskuse o přípustnosti těchto dvou knih pro synagogální čtení, jejichž výsledkem bylo postupné ustavení kánonu Bible (SZ) v dnešní podobě s dnešními 39 knihami, i když tehdejší počítání jednotlivých celků bylo odlišné od našeho.

Toto rozhodnutí, učiněné pod nepřímým tlakem farizejského směru, který se po pádu Jeruzaléma r. 70 n. l. stal rozhodující silou i v diasporních synagógách, znamenalo, že ze synagogálního čtení byly postupně vyloučeny řecky psané spisy zahrnuté do Septuaginty (LXX) – Bible prvních křesťanů. Pod vlivem humanismu se však k této podobě SZ v protestantském prostředí většinou přiznala i reformace.

5. Vznik kánonu Nového zákona

Pro první křesťany byl hlavní autoritou vzkříšený Kristus (viz výše 2.) a jako psaná norma Zákon, Proroci a Žalmy (viz 4.) – Bible židů. To bylo jejich Písmo. V entuziastickém zaujetí novou přítomností ukřižovaného Ježíše nepředpokládali, že by bylo třeba vytvářet psané liturgické texty (parúsie). Křesťanská velikonoční vyznání a vyprávění o Ježíšovi byla součástí kázání, jejichž výchozím textem byla židovská Bible – SZ. Ústní tradice byla v církvi rozhodující autoritou až téměř do konce 2. st. n. l. Křesťanští proroci předávali slova Páně jako slova Vzkříšeného a celá jedna vlivná skupina mimokanonických křesťanských spisů měla podobu sbírek slov Ježíšových (sbírka Ježíšových výroků – Q, Tomášovo evangelium) nebo rozhovorů se vzkříšeným (Tajná kniha Janova z Nag Hammádí, Hermův pastýř – Hermas). Pravidlo, o němž jsme mluvili v bodu 3. však vedlo postupně k tomu, že se prosadila evangelia soustředěná na Ježíšův pozemský život.

Vznik novozákonního kánonu je spojen s třemi následnými, vzájemně se prolínajícími etapami, které teologicky výstižně rozlišil J. B. Souček. Je to především

5.1 Vznik materiálu (textů), který byl později kanonizován

Nejstarší částí jsou Pavlovy listy, ale již od 70. let 1. st. n. l. vznikala evangelia, která byla sestavována se záměrem vytvořit liturgicky vhodný a teologicky odpovědný výběr z širokého a pestrého proudu křesťanské tradice. Protože se předpokládalo, že byla zaznamenána z přímého či nepřímého popudu prostřednictvím apoštolů, byla jejich autorita spojena s autoritou Páně (sr. 2Pt 3,2). Také Pavlovy epištoly byly předčítány ve shromážděních (sr. Ko 4,16) a koncem 1. st. n. l. shromážděny v samostatný soubor – pozdější lat. Corpus Paulinum (2Pt 3,16). Autoritu obou skupin textů (evangelií a epištol) zvyšovalo jejich propojení s židovskou Biblí, kterou citovaly a v obměněné podobě přejímaly její základní vztah k dějinám i narativní strukturu (intertextualita).

5.2 Vznik ideje kánonu

Rozhodnutí vytvořit soubor textů, který by byl užíván při bohoslužbách církve vedle židovské Bible (ta se tak stala v křesťanském prostředí Starým zákonem). Inspirací byla zřejmě židovská Bible (srv. úvodní verše Mk 1,1; Mt 1,1 a J 1,1), a snad i soubory listů některých tehdy již klasických autorů řec. kultury (epištoly Epikúrovy). Konkrétním podnětem byla patrně potřeba čelit proudům (později označovaným jako hereze), které podceňovaly význam pozemského Ježíše jako vodítka pro orientaci víry v dějinách (gnóze, Markión). Pravidlo, o němž jsme mluvili v oddíle 3 podtrhlo závaznost evangelií jako vzpomínek apoštolů (Justin, Dial. 101,3: 104,1). Evangelia, Skutky, Pavlovy listy, výběr dalších epištol a Zjevení Janovo jsou společným jmenovatelem kánonu, jak se ustavil v druhé polovině 2. st. n. l. a je na východě doložen dílem Irenea z Lyonu, na západě tzv. Muratoriho kánonem, soupisem knih čtených při bohoslužbě římské křesťanské obce patrně koncem 2. st. Spory trvaly o některé listy obecné, o epištolu Židům a Zjevení Petrovo (vzniklo zač. 2. st.). Závažnou událostí bylo (5.2.1) odmítnutí Markiónova kánonu, který popíral závaznost židovské Bible pro křesťanskou církev, tedy rozhodnutí pro dvoudílný křesťanský kánon, jehož první částí se stala židovská Bible – SZ (Nový zákon), a (5.2.2) převzetí čtyř spisů životopisného charakteru – literárních evangelií. Tím byly odmítnuty pokusy jednotlivých evangelistů nahradit vlastním spisem starší evangelia (sr. L 1,1-4) i pokus Tatiana Syrského sestavit (nedochovanou) harmonii čtyř evangelií (Diatessarón, překlady klasické).

Texty, které zůstaly mimo kánon začaly být označovány jako apokryfy nebo pseudepigrafy. Jsou to texty, o jejichž příslušnosti k apoštolské době byly vážné pochyby, a spisy, které podle mínění církevních grémií nevyjadřovaly vhodným způsobem Ježíšův význam.

5.3 Ohraničení souboru

Další etapou vzniku k. bylo ohraničení souboru, jehož jádro bylo společné všem verzím. Probíhal o obecné epištoly a počet apokalyptických knih (zjevení). Soubor 27 spisů NZ je doložen poprvé ve velikonočním listu biskupa Athanasia z r. 367 n. l. To se vztahovalo jen na jeho alexandrijskou diecézi, ale roku 393 byl tento rozsah kánonu na synodě v Hippo Regiu (Sev. Afrika) v r. 397 na synodě v Kartágu přijat jako závazný pro východní církev, na západě byl totožný soupis r. 383 vydán papežem Damasem a později kodifikován. Tyto hranice nz. kánonu jsou společné západním církvím (římskokatolická, protestantské církve) i východnímu pravoslaví, které přijímá také k. septuagintní. V jednotlivostech se od společného základu odchylují některé staré církve východní (viz tabulka), srv. homologúmena a antilegomena.

Základní rozdíl v pojetí k. se týká deuterokanonických knih, v evangelických církvích zvaných často apokryfy, které východní církev přejala přímo ze Septuaginty, západní (přes odpor Jeronýma /Hieronyma/) prostředkovaně přes Vulgátu (potvrzeno Tridentským koncilem r. 1546). Luterské církve apokryfy užívají, v Kralické Šestidílce tvořily pátý díl. Protestantské církve presbyterního směru se přiklonily pouze ke spisům uznaným synagógou a psaným původně hebrejsky (lat. hebraica veritas), a to zčásti pod vlivem teologické úvahy o SZ jako Bibli židů, zčásti pod vlivem humanistického principu k pramenům (lat. ad fontes). V rámci ekumenismu se i protestanské církve přiklánějí k četbě deuterokanonických knih, které patřily k Bibli prvních křesťanů. Tak se dovršuje tendence k vyjádření jednoty církve, která utváření k. provázela od jeho počátku.

Pořadí knih SZ bylo v křesťanské církvi ovlivněno Vulgátou a liší se od kánonu hebr. i řec. (LXX). Některá vydání Bible se dnes ve SZ vrací k rozdělení hebr. (např. francouzský překlad Traduction oecuménique). Vcelku je rozdělení obou částí Bible na knihy historické, naučné a prorocké druhotnou konstrukcí, která pomáhá čtenáři, aby si uvědomil některé společné rysy kánonu SZ a NZ. Pořadí knih NZ se ustálilo až v raném středověku. Evangelia byla vždy základem, protože byla přijímána jako dílo samotného Ježíše, i když zapsané jeho přímými či nepřímými žáky.

6. Odchylky kánonu v jednotlivých církvích

SZ

Hebrejský kánon: ZÁKON: Pentateuch (Gn-Dt) / PŘEDNÍ PROROCI: Joz, Sd, 1-2S, 1-2Kr/ ZADNÍ PROROCI: Iz, Jr Ez, Oz, Jl, Am, Abd, Jon, Mi, Na, Abk, Sf, Ag, Za, Mal / SPISY Ž, Př, Jb, Pís, Rt, Pl, Kaz, Est, Dn, Ezd, Neh, 1-2Par

Septuaginta (LXX), pořadí podle Bratsiotisovy edice: ZÁKONY A PŘÍBĚHY: Pentateuch, Joz, Sd, Rt, 1-4 Kr (=1-2S + 1-2Kr), 1-2Pa, 1-2 Ezd (= Ezd + Neh), Tób, Júd, Est (s dodatky), 1-3Mak / POEZIE A PROROCI: Ž + Ž 151, Jb, Př, Kaz, Pís, Mdr, Sír, Oz, Am, Mi, Jl, Abd, Jon, Nah, Abk, Sf, Ag, Za, Mal, Iz, Jr+ dodatky (Barúk, Pl, List Jeremiášův), Ez, Zuzana (= Dn 13), Dn + dodatky k Dn (Tři muži v rozpálené peci = vsuvka do Dn 3; Bél a drak = Dn 14)

Jako dodatek se v LXX vydává 4Mak, později od 5. st. se v rámci LXX vydávají i Ódy (zahrnují i texty zahrnuté do NZ – L 1,46-56; 67-80; 2,29-32 – součást LXX až od 5. st. n. l.).

Vulgáta: (OKTATEUCH) Gn, Ex, Lv, Nu, Dt, Joz, Sd, Rt/ 1-4Kr, 1-2Pa, 1-2 Ezd (Ezd + Neh= 2Ezd), Tób, Júd, Est / Jb, Ž/ (PĚT KNIH ŠALOMOUNOVÝCH) Př, Kaz, Pís, Moudr, Sír)/ (VĚTŠÍ PROROCI) Iz, Jr (vč. Barúka), Ez, Dan/ (MENŠÍ PROROCI) Oz, Jl, Am, Abd, Jon, Mi, Na, Abk, Sf, Ag, Za, Mal,/ 1-2Mak

Přidávány: 4Mak, Modlitba Manassesova, 3-4Ezd (apokr.), Ž 151, Kniha Jubilejí, Henoch. Na umístění 1-2Mak je vidět jisté rozpaky.

Pořadí knih novověkých překladů vychází s menšími odchylkami z Vulgáty, rozsah se však většinou shoduje s hebr. kánonem. Knihy, které v něm nejsou obsaženy, nejsou zahrnuty nebo bývají uváděny odděleně. Dělení je většinou trojdílné, s druhotnými názvy jednotlivých skupin knih: Historické, poetické a prorocké.

NZ

Kánony starých církví mají některé odchylky na svých okrajích. Vedle kanonických knih vydávají jako dodatky i některé apokryfní texty. V kánonu syrské církve chybí 2Pt, 2-3J, Jd, koptská církev má i 1. a 2. list Klémentův, etiopská církev zahrnuje do svých vydání NZ i čtyři různé apokr. knihy církevních řádů a modliteb.