Církev

heslo: církev

autor: Filipi Pavel    
       
předcházející heslo: cín        
následující heslo: císař

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků 1. České slovo c. je odvozeno z řec. přídavného jm. kyriaké (oikia) = Páně (dům), jež se však v řec. textu NZ nevyskytuje. NZ užívá pro c. podstatného jm. ekklésia, které po stránce lexikální není žádným kř. novotvarem. Vyskytuje se i v profánní řečtině pro svolání (z řec. kaleó volám), shromáždění svobodných občanů, veřejnou schůzi. Prvokř. hnutí však tomuto termínu dalo specifickou náplň, část. v navázání na Septuagintu (LXX); zde je ponejvíce překladem hebr. qáhál shromáždění, především shromáždění izr. lidu před Hospodinem, např. Dt 4,10); jindy ovšem LXX volí pro překlad jiné slovo: synagogé. Když se kř. rozhodli pro volbu slova ekklésia, učinili to snad v navázání na apokalyptickou lit. tradici, v níž výraz qehal-el označoval eschatologické shromáždění povolaných posledního věku. Vedle toho však v NZ existují další výrazy (skoro 100), jimiž je skutečnost c. opisována pomocí obrazů, metafor (např. vinný kmen a ratolesti J 15, tělo Kristovo Ř 12,4nn aj.) , takže i ve spisech, kde se slovo ekklésia skoro vůbec nevskytuje, např. 1Pt, se o c. mluví často velmi výrazně. Termínu ekklésia se v NZ užívá jak pro označení povšechné církve, tak pro označení jednotlivé místní obce (sboru).

2. Na otázku, zda Ježíš podle NZ založil c., musíme dát odpověď zápornou, máme-li na mysli nějaký formální zakladatelský akt. O něčem takovém evangelia mlčí. Slovo ekklésia se v nich vyskytuje jen na dvou místech (Mt 16,18 a 18,17) a je nepravděpodobné, že Ježíš by je byl sám užil. Ježíšovou snahou byla záchrana a obnova Izraele jako Božího lidu v hodině soudu, v přicházejícím Božím království, na němž budou mít účast všechny národy. Na druhé straně však všichni evangelisté prozrazují, že Ježíš během svého působení k sobě shromažďoval své přívržence (dvanáctka učedníků má nepochybně i symbolický smysl), ano pověřoval je úkoly své mise (Mt 10par), jakoby v předtuše, že jeho odchodem úkol neskončí a že nové – eschatologické – družině svých následovníků musí zůstavit pravidla života ve společenství (Mk 10,43nn par), jak je sám praktikoval ve společném stolování s hříšníky (L 15,1nn aj.). Jakkoli tedy Ježíš c. nezaložil, nelze říci, že společenství věřících, jež vzniklo po jeho odchodu a po seslání Ducha svatého (Sk 2), bylo v rozporu s jeho záměrem eschatologické obnovy.

3. Ani NZ nepodává žádné učení o c.. Primárním zájmem jeho autorů bylo vyjádřit zvěst o Kristu, nikoli o c. Že společenství, jež nazýváme c., existovalo, o tom NZ nepřipouští pochybnost. Ale jaké byly jeho konkrétní podoby, o tom z NZ nezískáme žádný jednotný, směrodatný obraz. Jisté je, že jde o společenství těch, kdo ve víře přijali Krista a stvrdili to křtem. Jinou podmínku účasti v c. NZ nezná, ano některé texty zdůrazňují, že jde o společenství lidí velmi různých svým náboženským, etnickým či sociálním původem (sr. např. Ko 3,11). Lze mít také za jisté, že c. znamenala prvotní prostor, v němž se měla osvědčit víra kristovců závazkem vzájemnosti (např. Ř 12; Ga 6,1-5; Fp 2,1-4 aj. epištolní parenése). Nevíme, jak radikálně byl tento závazek solidarity v praxi uskutečňován – Lukášova zpráva o prvokřesťanském komunismu majetku (Sk 2,44 a n.; 4,34nn) vyjadřuje spíše ideál, než skutečnost. Určitě se také konala shromáždění c. k bohoslužbě, zvl. k večeři Páně, k vyučování a vzájemnému napomínání (1K 11-14; Sk 20,7nn; 1K 4,17 Ko 3,16 aj.). Jako pokračovatelka Ježíšovy mise byla c. povolána k tomu, aby svou existencí zvala své okolí k víře v Krista (misie).

4. Vedle těchto základních znaků c. však NZ obsahuje pestrou škálu modelů c., které částečně dokážeme rekonstruovat z jednotlivých spisů či vrstev nz písemnictví. Pro apoštola Pavla je c. především (ne však výlučně) konkrétním shromážděním místní obce – proto často mluví o církvích v možném čísle s určením místa (c. Boží v Korintu 1K 1,2; církve v Judsku 1Te 2,14 aj.); c. je tam, kde se křesťané shromažďují v Kristu na jednom konkrétním místě (1K 11,20). – Naproti tomu Pavlovi žáci a pokračovatelé, autoři epištol Efezským a Koloským, mluví o c. jen v čísle jednotném; c., kosmické Kristovo tělo, je v jejich pohledu meziprostorem mezi vzkříšeným Kristem a vírou jednotlivce a předchází jí (Ef 3,10nn). – Evangelista Matouš zase promítl svou vizi c. do oddílů o drahé ceně následování: tvoří ji Kristovi učedníci, kteří na sebe vzali přísnou kázeň. Kázání na hoře (Mt 5-7) a mají na sobě svatební šat (Mt 22,11-14). – S radikalitou Matoušovou soutěží autor poslední nz knihy Zjevení Janova, který chce posílit odolnost c. v nadcházejícím pronásledování poukazem k utrpení zvítězivšího Beránka, jehož vládu nad světem šelmy má svou mučednickou věrností osvědčit (Zj 7,13-17). – Do situace možného pronásledování adresuje svou výzvu k c. i autor 1Pt, který již ví, že c. jako společenství vyvolených bude ve svém světě trvalým outsiderem, přece však nemusí svému okolí oplácet stejnou mincí, vždyť právě v tomto neodplácení spočívá svoboda c. jako eschatologické obce (1Pt 2,11-25). – V podmínkách patrně mnohem klidnějších, kdy c. nestihalo nepřátelství, nýbrž pouze nezájem jejího okolí, formuluje svůj model c. jako spořádané domácnosti autor pastorálních epištol (1-2Tm; Tt); c. se zhostí svého úkolu tím, že se svému okolí představí jako nepodvratná, stabilizující síla, jež přivádí blahodárné, chaosu čelící sociální vazby k větší dokonalosti (Tt 2,1-10; 3,1-4).

5. Všechny nz modely c., jakkoli různě vyjadřované, byly konfrontovány s několika společnými výzvami. Na prvním místě zde byl problém vztahu k Božímu lidu první smlouvy, k Izraeli. C. se musela vyrovnat se skutečností, že Izrael v historické podobě židovstva 1. st. většinově nepřijal víru v Krista-Mesiáše, ale že četní jedinci z prostředí nežidovského uposlechli pozvání k této víře, že tedy pohanské národy nebudou proudit k Sijónu, nýbrž naopak evangelium Kristovo se vydává na cestu k národům. V jakém smyslu je c. navázáním na Izrael – nebo naopak přerušením veškeré souvislosti s ním? Jednotlivé nz tradice tuto otázku řeší různě, ale sotva bychom našli explicitní důkaz tzv. substituční teorie (jež v pozdějších dějinách bude hrát velkou roli), tj. názoru, že c. jako nový Boží lid zcela nahradila Izrael. – Jiným problémem byl vztah c. k okolnímu světu. Navzdory počátečnímu misijnímu rozmachu zůstávala c. spíše menšinou uprostřed antických společností, jejichž nabídka náboženského vyžití byla dráždivá. Jaká míra konformity je c. dovolena, aby neztratila svou charakteristickou slanost (Mt 5,13par)? Je její cizost a cizorodost součástí její eschatologické existence, přivolávající pozornost jejího okolí, nebo naopak je srozumění s okolím v zájmu jejího misjního poslání? Opět i zde nacházíme v nz písemnictví odpovědi rozličné. – Třetím společným problémem byl faktor času, který c. neustále vzdaloval od konstitutivních událostí v životě a zvěsti Ježíše Krista. Kdo zajistí kontinutitu c. s jejími počátečními parametry? Jaká autorita má nahradit živého Krista? Pro autora janovských spisů (v. Janovo evangelium) se problém zdál být vyřešen odkazem k přímému působení Ducha Kristova (J 16; 1J 2,21). Jinde vystává problém úřadu v c. Jsou autentickými nositeli apoštolé – svědkové Vzkříšeného? Proroci, aktualizující Kristovo poselství do současnosti? Biskupové, jimž je svěřen učitelský úřad, či presbyteři, kteří stojí v čele místních obcí? Všechny tyto odpovědi najdeme – alespoň náznakem – v nz písemnictví.

6. Rozrůzněnost nz svědectví může být zdrojem několikeré úvahy: Buď legitimuje různé dějinně existující círk. realizace v jejich neujednitelnosti, neposkytujíc žádné z nich jednoznačné krytí nz normou; nebo ponechává jednotlivým círk. útvarům na vůli, pro který model se rozhodnou; nebo vyžaduje, aby zde byla další instance (učitelský úřad, magisterium), která nejednoznačnost nz nálezu ujednotí do konzistentního a závazného obrazu podoby c. Každé této úvaze však NZ staví kritickou normu: Jde o to, aby c. svou podobou nezastiňovala, nýbrž jasně dosvědčovala Boží spasitelský záměr, vyjádřený v poslání Ježíše Krista.