Zobrazení zdroje stránky Sumer

{{InfoRámeček
| heslo = Sumer
| autor1 = Hruška Blahoslav
| hpredodk1 = Sulamitská
| hpred = sůl
| hnasl = sup
}}
správněji Šumer, z akkadského ''Šumeru''. V sumerštině výraz ''Ki-en-gi(r)'' nebo ''Kalam'' s nejistým překladem <q>země vznešeného(?) pána</q>, používaný vzácně jako jiné jméno města Nippuru s chrámovým komplexem nejvyššího sumerského pozemského boha Enlila. Jako geografický termín označuje též <q>Babylónii</q>, tj. krajinu jižní Mezopotámie od Nippuru k břehům Perského zálivu, na rozdíl od ''Ki-uri'' <q>Akkad</q>, krajiny ležící severně od Nippuru. 

Mezi badateli převládá shoda, že historický název Sumer odpovídá starozákonnímu jménu země Šineár, vyskytujícím se v seznamu národů (<span class="cepwin">[https://ebs.etf.cuni.cz/bt/vypis.php?t=Gn_10,10 Gn 10,10]</span>), odvozovaných <q>po potopě světa</q> od Noemova potomka Cháma a tvořících součást království bohatýrského lovce Nimroda. Do <q>země</q> Šineár měla patřit města Babylón, Erek (Uruk), Akad (Akkad) a Kalné (snad Ur nebo Nippur, spíše však Arpád či Aleppo v Sýrii, srovnej Kalno u <span class="cepwin">[https://ebs.etf.cuni.cz/bt/vypis.php?t=Iz_10,9 Iz 10,9]</span>).

Sumer a sumerská civilizace jsou ovšem ve světových dějinách velké pojmy, které autoři biblických knih z historické tradice nepochybně dobře znali. Svědčí o tom (<span class="cepwin">[https://ebs.etf.cuni.cz/bt/vypis.php?t=Gn_10,10 Gn 10,10]</span>) biblické jméno města Erek (Uruk), odkud máme (od konce 4. tis. př. n. l.) nejstarší doklady obrázkového a později i klínového písma. Uruk byl také městem legendárního krále [[Gilgameš|Gilgameše]] (sumersky Bilgamese; asi 27. stol. př. n. l.), o němž se dochovalo šest sumerských epických básní a akkadský epos o dvanácti tabulkách, považovaný všeobecně za nejvýznamnější starověké literární dílo před Homérem. 

Sumerové byli etnikum neznámého původu a jazyka, který nedovedeme zatím zařadit do žádné jazykové rodiny. Do Mezopotámie přišli (snad z Přikaspí nebo z oblasti pod Kavkazem) již během 5. tis. př. n. l., kdy se nenásilně asimilovali s místním zemědělským obyvatelstvem (Protoeufratci a Prototigriďané). Přinesli s sebou mnoho nových kulturních a náboženských podnětů, mimo jiné i mytické představy počátečním chaosu a uspořádání kosmu, stvoření lidí z hlíny jako <q>náhrady božstev</q> s údělem pracovat, které se přes kontakty s babylónskou a asyrskou mytologií dostaly až do knihy Genesis (<span class="cepwin">[https://ebs.etf.cuni.cz/bt/vypis.php?t=Gn_2,7;_3,17-19 Gn 2,7; 3,17-19]</span>). Připisuje se jim i zavedení intenzivního obilnářství na uměle zavlažovaných polích a orebného hospodářství, které mytické texty řadí vedle znalostí dobytkářství a řemesel do civilizačních <q>darů</q> božstev lidem. Sumerské slovo ''eden'' pro úrodnou část suchá stepi (oázu?) dalo podle některých badatelů základ pro starozákonní jm. božské zahrady (<q>ráje</q> &ndash; [[Eden]]; <span class="cepwin">[https://ebs.etf.cuni.cz/bt/vypis.php?t=Gn_2,8-3,23 Gn 2,8-3,23]</span>).

Také hierarchický panteon antropomorfních božstev je zřejmě jejich inovací v prostředí přírodních bohů usedlého a nomádského obyvatelstva Mezopotámie na úsvitu dějin. Se Sumery jsou spojovány i pojmy <q>božského řádu</q> (''giš-chur'') a božských mocí (me), zapsaných na hliněných tabulkách, stejně jako víra v osudovost (predestinaci) a víra, že existují osobní <q>tabulky osudu</q> (''dub-nam-tar'') každé lidské bytosti. Sumerové také byli nejstarším etnikem, které vytvořilo státní formaci tzv. městského státu (Uruk, Lagaš, Umma, Ur aj.) s lokálním vládcem (tituly ''en'', ''ensí'' a ''lugal''), který nejprve byl i veleknězem. Později se v tzv. novosumerské říši (22. &ndash; 21. st. př. n. l.) vytvořil teritoriální stát s metropolí v Uru a systémem dalších provincií. Sumerština se po zániku, který způsobily nájezdy amorejských kmenů, stala od 19. st. př. n. l. archaickým, <q>vznešeným</q> jazykem (''eme-gi'') vzdělanců, podobně jako latina ve středověku. V písařských školách se však vyučovala až do zániku staromezopomanské civilizace na konci 6. st. př. n. l. a její základní znalosti měli i řečtí antičtí autoři, např. Béróssos, žijící v Babylónu (3. st. př. n. l.).

Typickým projevem sumerské sakrální architektury byl nejprve chrám na podestu a později stupňovitý chrám (''zikkurrat''; <q>babylónská věž</q>, viz <span class="cepwin">[https://ebs.etf.cuni.cz/bt/vypis.php?t=Gn_11 Gn 11]</span>) s výškou často přes 30 m, který sloužil ve větších sídlištních útvarech jako místo výjimečných slavností, zvláště potom <q>svaté svatby</q> (řec. ''hieros gamos''), tj. rituálu, který měl zajistit zemi na příští vegetační období plodnost. Stupňovité chrámy byly archetypem <q>svatých pahorků</q>, spojujících zemi s nebesy. V sumerských mýtech o mizejících božstvech plodnosti (Dumuzi, biblický Tammúz), která se vracela na počátku vegetačního období znovu do svých chrámů, nalezneme počátky pozdějších představ o zmrtvýchvstání.

Předpokládáme, že samostatnost sumerské civilizace skončila na přelomu 3. &ndash; 2. tisíciletí př. n. l.
[[Kategorie: jména míst mimobiblických starověkých]]
[[Kategorie: jména]]

[[Kategorie: Hruška Blahoslav (autor)]]