Pl 1,1: Jak samotno sedí město, které mělo tolik lidu! Je jako vdova, ač bylo mocné mezi pronárody. Bylo kněžnou mezi krajinami, a je podrobeno nuceným pracím.
Pl 1,2: Za noci pláče a pláče, po líci slzy jí kanou, ze všech jejích milovníků není nikdo, kdo by ji potěšil. Všichni její druhové se k ní zachovali věrolomně, stali se jejími nepřáteli.
Pl 1,3: Juda odešel do vyhnanství ponížen a nesmírně zotročen. Usadil se mezi pronárody, odpočinutí nenachází. Všichni jeho pronásledovatelé ho dostihli v jeho úzkostech.
Pl 1,4: Cesty na Sijón truchlí, nikdo nepřichází ke slavnosti. Všechny jeho brány jsou zpustošené, jeho kněží vzdychají, jeho panny jsou zarmoucené, hořko je sijónské dceři.
Pl 1,5: Její protivníci nabyli vrchu, její nepřátelé si žijí v klidu, neboť Hospodin ji zarmoutil pro množství jejích nevěrností. Její pacholátka odešla před tváří protivníka do zajetí.
Pl 1,6: Odešla od sijónské dcery veškerá její důstojnost. Její velmožové jsou jako jeleni, když nenacházejí pastvu: táhnou vysíleni před tváří pronásledovatele.
Pl 1,7: Jeruzalém se rozpomíná ve dnech svého ponížení a zmateného toulání na všechno, co míval za žádoucí ode dnů dávnověkých. Když jeho lid padl do rukou protivníka, nebyl nikdo, kdo by mu pomohl. Protivníci to viděli a posmívali se jeho zániku.
Pl 1,8: Těžce zhřešila jeruzalémská dcera, proto se stala nečistou. Všichni, kdo si jí vážili, ji mají za bezectnou, neboť vidí její nahotu; a ona vzdychá a odvrací se.
Pl 1,9: Má na lemu roucha nečistotu, nepamatovala na svůj konec. Předivně sešla a není nikdo, kdo by ji potěšil. "Pohleď, Hospodine, na mé ponížení, jak se nepřítel vypíná."
Pl 1,10: Protivník vztáhl ruku na všechno, co měla za žádoucí. Ba, vidí pronárody vcházet do své svatyně, ač jsi o nich přikázal: "Nevejdou do tvého shromáždění."
Pl 1,11: Veškerý její lid vzdychá a žebrá o chléb. Za pokrm dávají všechno, co měli za žádoucí, jen aby se udrželi při životě. "Pohleď, Hospodine, popatř, jak jsem zbavena cti."
Pl 1,12: "Je vám to lhostejné, vy všichni, kteří jdete kolem? Popatřte a hleďte, je-li jaká bolest jako bolest moje, ta, která mi byla způsobena, jíž mě zarmoutil Hospodin v den svého planoucího hněvu.
Pl 1,13: Z výšiny seslal do mých kostí oheň a pošlapal je. Před nohy mi rozprostřel síť, obrátil mě nazpět. Učinil mě místem zpustošeným, nečistým po všechny dny.
Pl 1,14: Neustále mě tlačí moje nevěrnosti, jež jeho ruka spletla ve jho, dostaly se mi na šíji; podlomil mou sílu, Panovník mě vydal do rukou těch, před nimiž neobstojím.
Pl 1,15: Panovník pohrdl všemi udatnými v mém středu, svolal proti mně slavnostní shromáždění, aby rozdrtil mé junáky. Panovník pošlapal v lisu panenskou dceru judskou.
Pl 1,16: Propukám nad tím v pláč, slzy se mi proudem řinou z očí, vzdálil se ten, kdo by mě potěšil, kdo by mě udržel při životě. Moji synové úděsem trnou, neboť nepřítel ukázal svou moc."
Pl 1,17: Sijón rozpíná své ruce, není nikdo, kdo by jej potěšil. Hospodin vydal o Jákobovi příkaz jeho protivníkům vůkol něho. Jeruzalém je mezi nimi jako nečistý.
Pl 1,18: "Hospodin je spravedlivý, já jsem vzdorovala jeho ústům. Slyšte tedy, všichni národové, hleďte na mou bolest. Mé panny a moji junáci odešli do zajetí.
Pl 1,19: Volala jsem své milence, oni mě však oklamali. Moji kněží a moji starší hynuli v městě, když si vyžebrávali pokrm, aby se udrželi při životě.
Pl 1,20: Pohleď, Hospodine, jak se soužím, v mém nitru to bouří, srdce se mi svírá v hrudi, neboť jsem zarputile vzdorovala. Venku sirobu přinášel meč a v domě řádila smrt.
Pl 1,21: Slyšeli mě, jak vzdychám, nebyl nikdo, kdo by mě potěšil, všichni moji nepřátelé uslyšeli o mém neštěstí a veselili se, že jsi to způsobil ty. Přiveď den, který jsi vyhlásil, a budou na tom jako já.
Pl 1,22: Všechno zlo, jež způsobili, ať vstoupí před tvou tvář a nalož s nimi, jako jsi naložil se mnou za všechny mé nevěrnosti. Hluboce vzdychám a mé srdce je choré."
Pl 2,1: Jak zahalil oblakem ve svém hněvu Panovník sijónskou dceru! Srazil z nebe na zem okrasu Izraele. Nebyl pamětliv podnože svých nohou v den svého hněvu.
Pl 2,2: Panovník pohltil bez soucitu všechny Jákobovy nivy, rozbořil ve své prchlivosti pevnosti dcery judské, srovnal se zemí, znesvětil království a jeho velmože.
Pl 2,3: V planoucím hněvu srazil každý roh Izraele, svou pravici stáhl nazpět před tváří nepřítele, vzplanul v Jákobovi jako plápolající oheň, sžírající všechno vůkol.
Pl 2,4: Napjal svůj luk jako nepřítel, pozvedl pravici jako protivník a hubil všechny, kdo byli žádoucí oku; ve stanu sijónské dcery vylil svoje rozhořčení jako oheň.
Pl 2,5: Panovník byl jako nepřítel, pohltil Izraele; pohltil všechny její paláce, její pevnosti zničil, rozmnožil v dceři judské smutek a zármutek.
Pl 2,6: Násilně strhl své zahradě oplocení, své slavnostní shromáždění zničil. Hospodin přivedl na Sijónu v zapomnění slavnost i den odpočinku, zavrhl ve svém hrozném hněvu krále i kněze.
Pl 2,7: Panovník zanevřel na svůj oltář, svou svatyni zrušil, hradby jejích paláců vydal do rukou nepřítele. V domě Hospodinově bylo hluku jako v den slavnostního shromáždění.
Pl 2,8: Hospodin se rozhodl zničit hradby sijónské dcery. Natáhl měřicí šňůru, už neodvrátí svou ruku od ničení. Tak zarmoutil val i hradbu, rázem je po nich veta.
Pl 2,9: Do země se ponořily její brány, její závory zničil a roztříštil, její král a velmožové jsou mezi pronárody a zákona není; ani její proroci nemívají vidění od Hospodina.
Pl 2,10: Usedli na zem a ztichli starcové sijónské dcery, házeli si na hlavu prach, oděli se do žíněných suknic. Jeruzalémské panny svěsily hlavu k zemi.
Pl 2,11: Zrak mi pro slzy slábne, v mém nitru to bouří, játra mi vyhřezla na zem pro těžkou ránu dcery mého lidu, neboť skomírá pachole a kojenec na prostranstvích města.
Pl 2,12: Svých matek se ptají: "Kde je obilí a víno?" když jako smrtelně raněný skomírají na prostranstvích města a na klíně svých matek vypouštějí duši.
Pl 2,13: Jaké svědectví o tobě vydám, čemu tě připodobním, jeruzalémská dcero? K čemu tě přirovnám, čím tě potěším, panno, dcero sijónská? Tvá těžká rána je veliká jak moře, kdo tě uzdraví?
Pl 2,14: Tvoji proroci ti zvěstovali šalebná a bláhová vidění, neodhalovali tvoje nepravosti, aby změnili tvůj úděl. Vidění, která ti zvěstovali, byla šalba a svody.
Pl 2,15: Tleskají nad tebou rukama všichni, kdo jdou kolem, syknou a potřesou hlavou nad jeruzalémskou dcerou. "Toto je město, o němž se říkalo: Místo dokonalé krásy k potěše celé země?"
Pl 2,16: Rozevírají na tebe ústa všichni tvoji nepřátelé, syknou, vycení zuby a řeknou: "Zhltli jsme ji. Ano, toto je den, na nějž jsme čekali, našli jsme, viděli jsme."
Pl 2,17: Hospodin provedl svůj záměr, splnil, co řekl, to, co přikázal již za dnů dávnověkých. Bořil bez soucitu, dopustil, aby se nepřítel nad tebou radoval, vyvýšil roh tvých protivníků.
Pl 2,18: Jejich srdce úpí k Panovníku; hradbo sijónské dcery, prolévej slzy potokem ve dne i v noci, neochabuj v pláči, nedopřej svým očím klidu.
Pl 2,19: Povstaň a běduj za noci na počátku hlídek, vylévej své srdce jako vodu před tváří Panovníka. Zvedej k němu své dlaně za život svých pacholátek, skomírajících hladem na každém nároží.
Pl 2,20: Pohleď, Hospodine, popatř, s kým jsi kdy tak naložil! Což mají ženy jíst svůj plod, pacholátka, jež hýčkají? Což v Panovníkově svatyni má být vražděn kněz a prorok?
Pl 2,21: Na zemi po ulicích leží mladík i stařec, mé panny a moji junáci padli mečem. Zahubil jsi je v den svého hněvu, pobíjel jsi bez soucitu.
Pl 2,22: Voláš jako ke dni slavnostního shromáždění z okolí ty, jichž se děsím, takže v den Hospodinova hněvu nebude nikdo, kdo by vyvázl a přežil. Těm, jež jsem hýčkala a vychovala, připravil můj nepřítel konec.
Pl 3,1: Já jsem muž, jenž zakusil ponížení pod holí jeho prchlivosti.
Pl 3,2: Hnal mě a odvedl do temnoty beze světla.
Pl 3,3: Ano, obrací znovu a znovu svou ruku proti mně každého dne.
Pl 3,4: Vetchým učinil mé tělo i kůži, roztříštil mé kosti.
Pl 3,5: Obstavěl a obklíčil mě jedem a útrapami.
Pl 3,6: Do temnot mě vsadil jako od věků mrtvé.
Pl 3,7: Postavil kolem mě zeď, že nemohu vyjít, obtížil mě bronzovým řetězem.
Pl 3,8: Jakkoli úpím a o pomoc volám, umlčuje mou modlitbu.
Pl 3,9: Zazdil mé cesty kvádry, mé stezky rozvrátil.
Pl 3,10: Stal se pro mne medvědem číhajícím, lvem ukrytým v skrýších.
Pl 3,11: Zmátl mé cesty, rozdrásal mě, způsobil, že úděsem trnu.
Pl 3,12: Napjal svůj luk a učinil mě terčem svých šípů.
Pl 3,13: Do mých ledví vystřílel obsah svého toulce.
Pl 3,14: Jsem pro smích všemu svému lidu, předmětem jejich popěvků každodenně.
Pl 3,15: Nasytil mě hořkostmi, napojil pelyňkem.
Pl 3,16: Nechává mě o štěrk si drtit zuby, přitiskl mě do popela.
Pl 3,17: Vytrhl mne z pokojného života, zapomněl jsem na všechno dobré.
Pl 3,18: Proto jsem řekl: "Je veta po mně i po mém čekání na Hospodina."
Pl 3,19: Rozpomeň se na mé ponížení a zmatené toulání, na pelyněk, na jed.
Pl 3,20: Má duše se rozpomíná, rozpomíná a hroutí se ve mně.
Pl 3,21: Beru si však k srdci a s důvěrou očekávám
Pl 3,22: Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí.
Pl 3,23: Obnovuje se každého rána, tvá věrnost je neskonalá.
Pl 3,24: "Můj podíl je Hospodin," praví má duše, proto na něj čekám.
Pl 3,25: Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje.
Pl 3,26: Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina.
Pl 3,27: Dobré je muži, jestliže nosil jho už ve svém mládí.
Pl 3,28: Ať usedne osamocen a ztichne, když je na něho vložil.
Pl 3,29: Ať položí do prachu svá ústa, snad ještě naděje zbývá.
Pl 3,30: Ať nastaví líce tomu, kdo ho bije, a potupou se sytí.
Pl 3,31: Neboť Panovník navěky nezavrhne.
Pl 3,32: Zarmoutí-li, slituje se pro své velké milosrdenství.
Pl 3,33: Z rozmaru totiž lidské syny nepokoří ani nezarmoutí.
Pl 3,34: Když jsou nohama deptáni všichni vězňové v zemi,
Pl 3,35: když se převrací právo muže před tváří Nejvyššího,
Pl 3,36: když se křivdí člověku v jeho při, což to Panovník nevidí?
Pl 3,37: Kdo řekne a stane se, když Panovník nepřikázal?
Pl 3,38: Nevychází z úst Nejvyššího zlé i dobré?
Pl 3,39: Na co si může člověk naříkat, pokud žije? Ať si muž naříká na své hříchy.
Pl 3,40: Zkoumejme a zpytujme své cesty, vraťme se zpět k Hospodinu.
Pl 3,41: Pozvedněme s dlaněmi i srdce k Bohu na nebesích.
Pl 3,42: My jsme byli nevěrní a vzpurní a ty jsi neodpustil.
Pl 3,43: Zastřel ses hněvem a stíhal jsi nás, hubil jsi bez soucitu.
Pl 3,44: Obestřel ses oblakem, aby modlitba k tobě nepronikla.
Pl 3,45: Učinil jsi nás odporným smetím uprostřed národů.
Pl 3,46: Rozevírají na nás ústa všichni naši nepřátelé.
Pl 3,47: Naším údělem se staly postrach a propast, zmar a těžká rána.
Pl 3,48: Slzy se mi proudem řinou z očí nad těžkou ranou dcery mého lidu.
Pl 3,49: Oči mi slzí bez ustání, bez ochabnutí,
Pl 3,50: dokud nepohlédne, dokud se nepodívá Hospodin z nebe.
Pl 3,51: Mé oko vyčerpává mou duši pláčem kvůli všem dcerám mého města.
Pl 3,52: Lovili mě jako lovci ptáče, bez důvodu, moji nepřátelé.
Pl 3,53: Umlčeli můj život v jámě a zaházeli mě kamením.
Pl 3,54: Až nad hlavu mě zatopily vody; řekl jsem si: "Jsem ztracen."
Pl 3,55: Vzýval jsem tvé jméno, Hospodine, z nejhlubší jámy.
Pl 3,56: Slyšel jsi můj hlas, nezakrývej si ucho, dopřej mi úlevu, když o pomoc volám.
Pl 3,57: Byl jsi mi blízko v den, kdy jsem tě vzýval, řekl jsi: "Neboj se!"
Pl 3,58: Panovníku, ujal ses mých sporů, vykoupil jsi můj život.
Pl 3,59: Viděl jsi, Hospodine, jak mi křivdí, dopomoz mi k právu.
Pl 3,60: Viděl jsi všechnu jejich pomstychtivost, všechny jejich záměry vůči mně.
Pl 3,61: Slyšel jsi, Hospodine, jak mě tupí, všechny jejich záměry proti mně,
Pl 3,62: řeči mých odpůrců i o čem uvažují proti mně každého dne.
Pl 3,63: Popatř: ať sedí nebo stojí, posměšně si o mně popěvují.
Pl 3,64: Podle zásluhy jim odplať, Hospodine, podle skutků jejich rukou.
Pl 3,65: Ponech jim zavilé srdce, to bude tvá kletba na ně.
Pl 3,66: V hněvu je pronásleduj, dokud je nevyhladíš zpod nebes, Hospodine.
Pl 4,1: Jak zčernalo zlato, změnil se jasný zlatý třpyt! Svaté kameny leží rozmetány po nárožích všech ulic.
Pl 4,2: Vzácní synové Sijónu, cenění nad ryzí zlato, jak jsou pokládáni za hliněné džbány, vyrobené rukou hrnčíře!
Pl 4,3: I šakalí matky podají prs, kojí svá mláďata, dcera mého lidu je však krutá jako pštrosové na poušti.
Pl 4,4: Kojenci se žízní lepí jazyk k patru, pacholátka prosí o chléb, a nikdo jim nenaláme.
Pl 4,5: Ti, kdo jídali lahůdky, budí úděs na ulicích. Ti, kdo byli chováni v purpuru, válejí se v hnoji.
Pl 4,6: Větší byla nepravost dcery mého lidu nežli hřích Sodomy, která byla podvrácena v okamžení, aniž ji zasáhla ruka.
Pl 4,7: Její zasvěcenci byli čistší než sníh, bělejší než mléko, brunátnější nad korály, jejich žíly byly jako safír.
Pl 4,8: Avšak nyní jejich postava potemněla víc než saze, na ulicích je nepoznají, na kostech se jim svraštila kůže, vyschla, až byla jak dřevo.
Pl 4,9: Lépe jsou na tom skolení mečem nežli skolení hladem, ti, kteří vykrváceli probodeni, než ti, kdo zemřeli pro neúrodu pole.
Pl 4,10: Ženy, které bývají tak milosrdné, vařily vlastníma rukama své děti a pojídaly je při těžké ráně dcery mého lidu.
Pl 4,11: Hospodin dovršil své rozhořčení, vylil svůj planoucí hněv, zanítil na Sijónu oheň, aby jej pozřel do základů.
Pl 4,12: Nevěřili králové země ani všichni obyvatelé světa, že vejde protivník a nepřítel do jeruzalémských bran.
Pl 4,13: To pro hříchy jeho proroků, pro nepravosti kněží, kteří prolévali uprostřed něho krev spravedlivých.
Pl 4,14: Potáceli se po ulicích slepí, potřísněni krví, nikdo se nesměl dotknout jejich oděvu.
Pl 4,15: "Odstupte! Nečistý!" volali na ně, "Odstupte! Odstupte! Nedotýkejte se!" Když se odpotáceli, říkalo se mezi pronárody: "Už tu nikdy nebudou hosty."
Pl 4,16: Hospodin sám je rozdělil, už nikdy na ně nepohlédne. Nebrali ohled na kněze, nad starci se neslitovali.
Pl 4,17: Naše oči se vyčerpávaly vyhlížením pomoci, byl to však přelud; na své hlídce jsme vyhlíželi pronárod neschopný zachránit.
Pl 4,18: Sledovali nás na každém kroku, abychom nechodili po svých prostranstvích, náš konec se přiblížil, naše dny se naplnily, nastal náš konec.
Pl 4,19: Naši pronásledovatelé byli rychlejší než nebeští orli, zahnali nás do hor, číhali na nás v poušti.
Pl 4,20: Dech našeho chřípí, Hospodinův pomazaný, byl lapen do jejich jámy. A o něm jsme říkávali: "V jeho stínu budeme žít mezi pronárody."
Pl 4,21: Jenom se vesel a raduj, dcero edómská, bydlící v zemi Úsu! I na tebe přijde kalich, opojíš se a budeš obnažena.
Pl 4,22: Tvá nepravost však, dcero sijónská, skončí, Bůh tě už nikdy nenechá odvést do vyhnanství, ale tebe, dcero edómská, ztrestá za tvou nepravost a odhalí tvé hříchy.
Pl 5,1: Rozpomeň se, Hospodine, co se nám stalo, popatř a pohleď na naši potupu!
Pl 5,2: Naše dědictví připadlo cizákům, naše domy cizincům.
Pl 5,3: Stali jsme se sirotky, nemáme otce, naše matky jsou jako vdovy.
Pl 5,4: Vlastní vodu pijeme za stříbro, své dřevo musíme platit.
Pl 5,5: Jsme pronásledováni, visí nám na šíji, vynakládáme námahu a nedopřejí nám klidu.
Pl 5,6: Egyptu podáváme ruku, též Asýrii, abychom se nasytili chlebem.
Pl 5,7: Naši otcové zhřešili, už nejsou, a my neseme jejich nepravosti.
Pl 5,8: Otroci se stali našimi vládci a nikdo nás z jejich rukou nevytrhne.
Pl 5,9: S nasazením života přinášíme chléb, ohrožováni mečem z pouště.
Pl 5,10: Kůže nám žhne jako pec od úporného hladu.
Pl 5,11: Na Sijónu ponižují ženy, v judských městech panny.
Pl 5,12: Jejich rukou jsou věšeni velmožové, tváře starců nejsou ctěny.
Pl 5,13: Junáci nosí mlýnek, mladíci klopýtají pod dřívím.
Pl 5,14: Starci přestali zasedat v bráně a junáci zpívat písničky.
Pl 5,15: Přestalo veselí našeho srdce, v truchlení se proměnil náš tanec.
Pl 5,16: Spadla koruna z naší hlavy, běda nám, neboť jsme hřešili.
Pl 5,17: Nad tím zemdlelo naše srdce, nad oním se nám zatmělo v očích,
Pl 5,18: nad horou Sijónem, že je tak zpustošená; honí se po ní lišky.
Pl 5,19: Ty, Hospodine, budeš trůnit věčně, tvůj trůn přetrvá všechna pokolení.
Pl 5,20: Proč na nás pořád zapomínáš, opustil jsi nás až do nejdelších časů?
Pl 5,21: Obrať nás, Hospodine, k sobě a my se navrátíme, obnov naše dny jak za dnů dávnověkých.
Pl 5,22: Nebo jsi nás úplně zavrhl? Rozlítil ses na nás převelice.