Kaz 1,2: Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.
Kaz 1,3: Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí?
Kaz 1,4: Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá.
Kaz 1,5: Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde.
Kaz 1,6: Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí.
Kaz 1,7: Všechny řeky spějí do moře, a moře se nepřeplní; do místa, z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu.
Kaz 1,8: Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením.
Kaz 1,9: Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.
Kaz 1,10: Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi.
Kaz 1,11: Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom.