Jb 7,9: Oblak se rozplyne, zmizí; stejně kdo sestoupí do podsvětí, už nevystoupí,
Jb 7,10: nevrátí se nikdy zpět do svého domu, neobjeví se už na svém místě.
Jb 7,11: A tak bránit nemohu svým ústům, mluví ze mne úzkost mého ducha, lká ze mne hořkost mé duše.
Jb 7,12: Jsem snad moře nebo dračí netvor, že proti mně stavíš stráž?
Jb 7,13: Řeknu-li si: »Potěší mě moje lože, mé lůžko mi ulehčí v mém lkání,«
Jb 7,14: děsíš mě skrze sny a přepadáš mě viděními,
Jb 7,15: že bych spíše volil zardoušení, spíše smrt než kruté trápení.
Jb 7,16: Život se mi zprotivil, nechci žít věčně, už mě nech, mé dny jsou pouhý vánek.
Jb 7,17: Co je člověk, že mu přikládáš význam, že se jím zabýváš v srdci,
Jb 7,18: že na něj dohlížíš každého rána a každou chvíli ho zkoušíš?
Jb 7,19: Proč svůj zrak ode mne neodvrátíš, nenecháš mě ani slinu polknout?
Jb 7,20: Zhřešil-li jsem, co mám podle tebe dělat, hlídači lidí? Proč sis mě vzal za terč, až jsem se stal břemenem sám sobě?
Jb 7,21: Proč mi přestupek můj nepromineš, nesejmeš ze mne mou vinu? Již uléhám do prachu a až mě budeš za úsvitu hledat, nebudu již."