1K 2,10: Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha; Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží.
1K 2,11: Neboť kdo z lidí zná, co je v člověku, než jeho vlastní duch? Právě tak nikdo nepoznal, co je v Bohu, než Duch Boží.
1K 2,12: My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha,
1K 2,13: abychom poznali, co nám Bůh daroval. O tom i mluvíme ne tak, jak nás naučila lidská moudrost, ale jak nás naučil Duch, a duchovní věci vykládáme slovy Ducha.
1K 2,14: Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem.
1K 2,15: Člověk obdařený Duchem je schopen posoudit všecko, ale sám nemůže být nikým správně posouzen.
1K 2,16: Vždyť »kdo poznal mysl Páně a kdo ho bude poučovat«? My však mysl Kristovu máme.