1K 2,1: Ani já, bratří, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí.
1K 2,2: Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.
1K 2,3: Přišel jsem k vám sláb, s velkou bázní a chvěním;
1K 2,4: má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí,
1K 2,5: aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží.
1K 2,6: Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře - ne ovšem moudrosti tohoto věku či vládců tohoto věku, spějících k záhubě,
1K 2,7: nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení.
1K 2,8: Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy.
1K 2,9: Ale jak je psáno: »Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.«
1K 2,10: Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha; Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží.
1K 2,11: Neboť kdo z lidí zná, co je v člověku, než jeho vlastní duch? Právě tak nikdo nepoznal, co je v Bohu, než Duch Boží.
1K 2,12: My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha,
1K 2,13: abychom poznali, co nám Bůh daroval. O tom i mluvíme ne tak, jak nás naučila lidská moudrost, ale jak nás naučil Duch, a duchovní věci vykládáme slovy Ducha.
1K 2,14: Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem.
1K 2,15: Člověk obdařený Duchem je schopen posoudit všecko, ale sám nemůže být nikým správně posouzen.
1K 2,16: Vždyť »kdo poznal mysl Páně a kdo ho bude poučovat«? My však mysl Kristovu máme.